Svědectví z Londýna: Agresivní propalestinská demonstrace Britům ukázala, že jsou v krizi a že jejich země není jejich

Tentokrát nenávistí k Židům neprýští nacistická pravice. Ta je naopak brání před radikální levicí. Atmosféra v Británii houstne. Velký střet připadl na včerejšek. Propalestinští aktivisté si vyvzdorovali pochod Londýnem na úkor válečných veteránů a padlých vojáků. Ti byli varováni policií, aby v tento pro ně významný den nenosili své řády a vyznamenání a připojili se tak k Židům, kterým je už měsíc doporučováno ´nenosit kippu´ ani jiné ´symboly židovství´.

Velkolepý návrat Tommyho Robinsona

Sychravým listopadovým ránem prosvítají sluneční paprsky a centrum Londýna se postupně plní nejen lidmi, ale i očekáváním ´velkého střetu´. V Hyde Parku se shromažďují propalestinští příznivci s vlajkami. Těm, kdo nemají své, jsou organizátory rozdávány ´erární´. Připravují se na demonstraci, která vyvolává velké vášně a rozepře napříč společností.

Nedaleko kolem Temže kráčí legendární pravicový aktivista a patriot Tommy Robinson směrem k památníku první světové války. K němu se přidávají další a další příznivci s mediální nálepkou ´potížisté´, kteří ho nadšeně zdraví. Nenesou žádné vlajky. Až na výjimky nemají ani vlčí máky viditelně na klopě. Snaží se neprovokovat.

“Jsme tu jen proto, že policii už nemůžeme věřit, že zajistí, aby tento den byl důstojnou připomínkou našich padlých válečných veteránů,” apeloval Tommy Robinson ještě den předtím na svém znovuobnoveném X (dříve Twitterovém účtu), který Elon Musk začátkem tohoto týdne slavnostně odblokoval spolu s řadou dalších (aneb, jak říkáme ´dobytí iXkové Bastily´) a způsobil tím závan ´svěžího vzduchu svobody´.

„Pamatujme! Nechceme jít s nikým do konfliktu. Jen se setkáme na Embankment nebo u sochy Churchilla a budeme hlídat památníky padlým válečným hrdinům, aby nám nikdo nemohl pokazit tento den, kdy jim prokazujeme náš respekt a dík,” zdůrazňuje příznivcům Tommy Robinson.

Co předcházelo eskalaci protipalestinských demonstrací v Londýně?

V Londýně a větších severoanglických městech vrcholí napětí vygradované propalestinskými pochody a demonstracemi. Ty se konají už prakticky ve větší či menší míře každý den ode dne útoku Hamásu na izraelské civilisty. Nejprve to začalo ´oslavami´.

Londýňané šokovaní nelítostným a rozsáhlým útokem Hamásu na izraelské děti a civilisty, který neměl dosud obdoby, najednou přihlíželi, jak se v ulicích v některých částech metropole shromažďují malé skupinky ověnčené palestinskými vlajkami, oslavující (sic!) tento násilný čin.

Tyto ´veselé oslavy´  však postupně s razantní protiofenzívou a obranou Izraele a její snahou osvobodit unesené děti a dospělé, začaly měnit narativ z ´oslavného´ k ´naštvanému´ a ´volajícího po míru ze strany Izraele´.

Kadence protestů v Londýně, ale i dalších větších britských městech (především na severu Anglie) se zvyšovala – jejich četnost, agresivita a vzrůstal i počet propalestinských aktivistů a příznivců. Soustavně začali okupovat památníky padlým vojákům a sundávat věnce vlčích máků a místo nich umisťovat palestinské vlajky.

I protože metropolitní policie byla ve svých zásazích poměrně vlažná, což veřejnost přičítala již dlouhodobě londýnskému starostovi Sadiqu Khanovi a jeho muslimskému původu, ale i snaze zavděčit se svým voličům stejného náboženského vyznání a také levicovým až probolševickým členům a příznivcům jeho domovské Labour party, začali brát jejich odpůrci a patrioti ´spravedlnost do svých rukou´.

Stále častěji docházelo ke střetům mezi propalestinskými aktivisty a radikálními pravicovými aktivisty. Za ty se postupně začala stavět i další část veřejnosti, která původně radikálně pravicová nebyla. S povděkem jejich přístup vzala i velká část londýnských Židů. Minorita židovských rabínů má paradoxně dobré vztahy se Sadiqem Khanem, ti se nepřipojili.

Britská ministryně vnitra varovala před eskalací konfliktu. Premiér jí nevěřil

Všichni, kteří se ale nakonec stavěli proti palestinským aktivistům či dokonce začali obhajovat nebo hned neodsoudili protiakce radikální pravice, byli okamžitě liberály nazváni pravicovými extremisty a spolu s ´fotbalovými chuligány´ hozeni do jednoho pytle veřejného mínění.

Britská ministryně vnitra Suella Braverman si ale všimla, že metropolitní policie zasahuje razantněji proti ´pravicovým radikálům´ než proti ´propalestinským radikálům´ a je k nim více benevolentní. Navíc jich je často i přesila.

Toto napsala do článku, který nechala zveřejnit navzdory nesouhlasu premiéra Rishiho Sunaka, který kvůli tomu zuřil a začal zvažovat její odvolání. Suella zatím pokračovala v kritice londýnského starosty. Propalestinské protesty začala nazývat ´Pochody nenávisti´ a požadovala, aby starosta ze své kompetence zarazil alespoň ten velký sobotní na Den smíření, který má patřit válečným veteránům. Khan odmítl.

Liberálně-levicová veřejnost mezitím začala ministryni pranýřovat za to, že používá silná slova a že to ona šíří nenávist (vůči propalestinským aktivistům). Další část veřejnosti na ni zase tlačila, ´aby s tím něco udělala´.

Protože nemohla zasahovat do kompetencí starosty, nabídla alespoň Scotland Yardu posily královské policie, aby mohla proti sobotní demonstraci zasáhnout.

Antisemitismus v Británii přichází zleva – i přes odkaz z Terezína

Jsme zpět v centru Londýna. Situace eskaluje.

K propalestinskému táboru vydávajícímu se na pochod se připojuje také dřívější charismatický vůdce Labour Party Jeremy Corbyn, zvaný svými soudruhy ´Jezza´, ´vizáží Lenin, srdcem Marx´ – uznávaný a milovaný svými příznivci, kteří si i mezi sebou říkají ´Comrades´ – tedy ´soudruzi´, čtou Kapitál, věří v ´True socialism´ a chodí navštěvovat hrob Karla Marxe v Greenwich.

Jezza je nálepkován jako antisemita. I z toho důvodu se dostavila úleva, když ve volbách v roce 2019 levicová Labour Party prohrála a zeslábla, Jezza odstoupil a byl nahrazen více ´středovým lídrem´. 

Když jsem se ptala, kde se u nich bere antisemitismus, oponovali mi lidé z marxistickéhoho křídla Labour party vždy stejnými slovy. “My nejsme antisemité, ani Jeremy. Máme Židy rádi, jsme ale proti okupaci Palestiny Izraelem a celému establishmentu, který se s tím pojí,” vysvětlovala mi naléhavě Tina z marxistického křídla Labour Party.

“Tady je Jeremy v Terezíně, u vás v Česku,” a opravdu mi poslala fotku Jezzy v Terezíně, jak tam zamyšleně stojí obklopen zdmi ghetta na důkaz jeho pokory k utrpení českých Židů.

Zároveň ale byli Židé v Labour party v jeho éře šikanováni, což potvrzovala řada výpovědí. O Jezzovi se říká, že má nadstandartní vztahy s ´lidmi z Hamasu´. Co si o tom myslet, dodnes nevím.

Stejně mluví dnešní propalestinští příznivci – protesty podle nich nejsou spojené s Židy, ale s ´konspiračním sionismem´ pocházejícím z USA a Izraele. Také proto jsou londýnské ambasády těchto zemí dnes ostře střeženy policisty a nesmí se k nim nikdo přiblížit.

Jak to bylo se rvačkou ´ultapravicových chuligánů´ s policií?

Krátce před tím, než kostelní zvony po celé zemi odbily ´jedenáctou´ k uctění dvou minut ticha, začal se dosud spořádaně vyčkávající dav pravicových radikálů v čele s Tommym Robinsonem dožadovat přístupu k památníku padlých vojáků.

Ten je obvykle volně přístupný. Tentokrát je ale vybrán mezi objekty, k nimž se nikdo nepouští a je střežen policejním kordonem. V ten moment se dav dá do pohybu, ´převálcuje´ policisty chránící pomník, prolomí bariéry a lidé utíkají dovnitř.

V ten moment vznikají první dramatické záběry z celého dne, díky nimž je pak až do pozdního odpoledne a mnohými zahraničními médii vykreslován průběh dne jako ´zatímco poklidná propalestinská demonstrace kráčí ulicemi, zběsilý a neandrtálský dav ultra-nacionalistických chuligánů se začal téměř bezdůvodně prát s policisty´.

Krátce poté, jakmile se pravicoví radikálové (mezi které jsou počítání i váleční veteráni a další lidé, kteří jen chtěli uctít památku obětí) dostanou k pomníku, zklidní se, spořádaně se postaví do pozoru a vzorně uctí v 11.00 hodin dvěma minutami ticha padlé.

Ovšem dostali se do hledáčku policie a porušili pravidlo dne. To vydal šéf Scotland Yardu, a znělo: Kdo půjde k památníku, bude odkloněn do nedaleké Čínské čtvrti – Soho. Kdo neuposlechne, bude okamžitě zatčen. A tak byli lidé ´naháněni do Soho či zatýkáni´. Z toho vznikla první ´bitka dne´.

Co Angličany a (nejen) patrioty rozčílilo nejvíce?

Angličany a patrioty nejvíce rozčílil především dnes tolik oblíbený ´dvojí metr´. Kromě toho, že zatímco pravicoví účastníci demonstrace vysloveně nesměli mít zahalený obličej kvůli identifikaci, propalestinští účastníci demonstrace jej zahalený mít mohli. Dokonce se někteří odívali ´do kostýmu Hamásu´ a nebyli proto ve většině případů nijak sankcionováni.

Evropané jsou kvůli minulosti velmi citliví na explicitní projevy antisemitismu, což propalestinští příznivci neberou vůbec v úvahu, a tak nešetřili různými hesly odkazujícími se na holocaust či různé znetvořování Davidovy hvězdy svastikami či jinými do této doby ani v Anglii takto beztrestně neprezentovanou otevřenou nenávistí a anisemitismem.

Propalestinští příznivci s sebou také vzali na demonstraci děti. “Jsme mírumilovná a pokojná demonstrace, podívejte, jdeme i s dětmi,” usmíval se pán zahalený do kostýmu Hamásu, stejný ´kostým´ měl i jeho chlapeček.

“Přijde mi, že zneužívají děti jako v Palestině. Když má přijít útok, nastrčí tam děti, aby měli emoce…“ komentuje jeden z příznivců Tommyho Robinsona.

Proč měl Král Charles III. černou růži místo vlčího máku?

Situaci neulehčil ani Král Charles III., který si místo tradičního rudého vlčího máku vzal vlčí mák černé barvy. „Ten odkazuje na marxisty a bolševiky,“ nechápe bývalý pravicový politik Nigel Farage, který býval velkým podporovatelem královny a monarchie.

I když se snaží král Charles být neutrálním panovníkem, jeho skrývaná, leč známá ´levicovost a liberalismus´ také balancuje společnost jiným směrem než příklon ke konzervativní pravici, kterým byla známa jeho matka Královna Elizabeth II.

Propalestinští aktivisté nakonec otočili veřejné mínění proti sobě

Už od začátku rusko-ukrajinského konfliktu/války si levice a propalestinští příznivci stěžují na to, že konflikt ´úplně vyzmizíkoval´ problém v Gaze a ´Západ´ pomáhá Ukrajině místo Palestině.

Konzervativnější i středová část společnosti je navíc už dlouhodobě ´unavena´ woke kulturou a politickou korektností, k níž patří i možnost komentovat věci ´tak, jak je opravdu vnímá´ a ne ´jak je vhodné je komentovat´.

Řada Britů často poslední dobou poznamenává, že se ´necítí být doma ve své vlastní zemi´. I proto pravicoví aktivisté volali ´bereme si svou zemi zpět´.

K večeru a v noci pak rozjaření propalestinští aktivisté začali být čím dál více agresivní. Přesunuli se na nádraží Victoria a tam začali napadat slovně i fyzicky kolemjdoucí i jednoho z ministrů, Michaela Goveho, který se vracel ze svého obvodu a musel dostat policejní eskortu.

Angličtí manželé ve středním věku vracející ten den se večer z Londýna domů byli jen jedni z mnoha napadáni propalestinskými aktivisty a policie s nimi jednala jako se zločinci až se paní rozplakala… Stařičký pán hrubě vláčený téměř desítkou policistů od pomníku veteránů, kde chtěl jen zavzpomínat…

Množila se videa, kde bylo vidět, že policie straní propalestinským útočníkům, jak varovala Suella Bravemann.

Na její obranu vystupují řadoví Britové, s tím, že měla pravdu, jako jediná poslouchá a hájí lid, a nemá ´dvojí tvář´ jako ostatní politici. Média také začala ukazovat více i násilí ze strany propalestinských aktivistů. Večer premiér i další Konzervativci uznali, že měla pravdu a že je třeba tuto situaci řešit rázněji a spravedlivěji.

Jane Frank, Londýn
(Janina z Londýna, @zlondyna)