Svět se bez České televize nezboří

Rozhlas jako sdělovací prostředek funguje zhruba sto let. Televize let sedmdesát. Všude ve světě byl jejich vznik ve své době podmíněn obrovskými investicemi a soustředěním technického potenciálu. Amerika po obou světových válkách dostatek soukromého kapitálu měla a státní – či později veřejnoprávní – média tam vlastně nikdy neměla šanci. Evropa byla chudá, rozvrácená a vlády se na soukromý sektor, zvláště po druhé světové válce, dívaly velmi podezřívavě. Dalším důvodem, proč se zakladatelského úkolu v Evropě nejčastěji zhostily státní rozpočty, byly politické zájmy a snaha mít tato důležitá média pod státní taktovkou. V tom vynikali nacisté a komunisté. Ale i demokratické státy chtěly mít tehdy pod kontrolou skoro vše. Někde byly znárodněny třeba „jen“ elektrárny, doly a ocelárny, jinde i automobilky, u nás dokonce i hospody a pouliční prodavači klobás.

Nová doba

Doba se změnila. Ukázalo se, že „stát nevyřeší vše“. Neumí hospodařit, rád leze lidem až do ložnic. Co má dělat, pořádně nedělá, a co dělat nemá, tam se za drahý peníz ze společných kapes roztahuje. Důležitá zkušenost pro celou Evropu. Staré státní rozhlasy a televize ovšem i po reformách v osmdesátých a devadesátých letech vesměs zůstaly. Ano, samozřejmě, ze státních se „změnily“ na takzvaně veřejnoprávní, jsou dál drahé, nepružné a agresivní při obhajobě dobytých privilegií (rozuměj peněz) a při ideologické masáži národů za jejich peníze. Aby toho nebylo málo, nastoupila Evropská komise – dnes už jako metodicky fašistický projekt –, kterou zajímá nejen, čím za své peníze jezdíte, čím topíte, nýbrž stále víc i to, co čtete, posloucháte a sledujete. Paní komisařka Jourová si za to od nejbohatšího podnikatele, Elona Muska, vysloužila pojmenování coby „koncentrované banální úřednické zlo“. Nikdo v Evropě ani v Česku se ale zatím nedožaduje veřejnoprávního časopisu, novin nebo knižního nakladatelství. Ty všechny vznikaly postupně, pomalu, zespoda, vesměs privátně. Často je vlastnily i politické strany, což ale znamenalo, že musely přiznat barvu a veřejně sdělit: Jsme ti a ti a snažíme se formovat, vyjadřovat a prosazovat zájmy té a té voličské skupiny. Dnes si „veřejnoprávní“ novináři hrají na „nezávislost“, respektive na „závislost na nezávislosti“. Ve skutečnosti dělají totéž co za předchozích režimů, jen se to snaží skrývat a různě kamuflovat.

Vymývání mozků

Soukromá média jsou transparentnější než takzvané veřejnoprávní televize a rozhlasy, které pod rouškou veřejnoprávnosti šíří často hlavně patologické svazáctví, které kdysi mělo fašistický, později komunistický odér, který je dnes takzvaně liberálně demokratický, ovšem podobně nechutný. Tehdy i teď šlo hlavně o to, koho slíznout, co propagovat, o čem pořádat kampaně a koho v čem vychovat. Čeští veřejnoprávní novináři jsou natolik posedlí, že informovali o amerických prezidentských volbách tak, jako by v nich i Češi mohli a měli hlasovat, a metodicky stejným způsobem jako kdysi komunisté organizují spartakiádní nadšení. Propaganda, kampaně, vymývání mozků – tehdy i teď.

Celý text najdete v čísle 11 měsíčníku TO.