Svobodová se během dokumentu natáčeného patrně v období vícero měsíců před kamerou stylizuje do role utrápené bojovnice s nevědoucími, kterými viditelně pohrdá, snad by je i litovala a rozhodně by se s nimi nezahazovala, kdyby se ale nezačali sjednocovat a představovat v jejích očích relevantní hrozbu pro demokracii… a skutečné novináře. Dezinformátory proto pod dohledem kamery vyráží konfrontovat.
Prvním cílem filmového exkurzu je bůh ví proč mítink hnutí ANO. S definicí dezinformace ani jejich šiřitelů, jakožto ústředních padouchů bezmála hodinového snímku, si mimochodem režie ani sama Svobodová hlavu nelámou. Až později se ukáže, že se jí podařilo identifikovat všeho všudy dva; předsedu hnutí PRO Jindřicha Rajchla a blogera Vidláka, který se později stal předsedou hnutí Stačilo!. Fakticky je tedy celý dokument o tom, jak cenou Ferdinanda Peroutka obtěžkaná novinářka marně bojuje s mimoparlamentní opozicí.
Hašteřivý aktivismus místo informování
Další zastávkou filmu je protivládní demonstrace na pražském Václaváku, kde se divák konečně dočká akčnějších scén, konkrétně uječeného hašteření s nespokojenými seniorkami. Zároveň tím ale dojde k vyjevení jádra problému všech médií hlavního proudu: Aktivismu namísto informování. Svobodovou nezajímají postoje či motivy přítomných. Nepřišla je vyslechnout a pak o tom informovat. Přišla se pohádat a vyhrát. Jenže ani to se jí nedaří. Nedokázala například odpovědět na základní otázku, kdo vlastně rozhoduje o tom, co je informace a co dezinformace. „To je těžká otázka,“ konstatuje a hledáním odpovědi se dál nezabývá.
Po Václaváku se Svobodová vydává na mítinky Jindřicha Rajchla a blogera Vidláka. Tomu je ve snímku věnováno nejvíc času a novinářka ho odjíždí „konfrontovat“ i domů, načež je divák mučen dalším hašteřením pod Vidlákvou střechou, aby nakonec Svobodová prohlásila, že je „placená za to, aby věděla spoustu věcí a dokázala odlišit pravdu od lži“, čímž nechtěně parafrázovala zvolání „o tom, co je pravda, rozhodujeme my“.
Když nekonfrontuje, kouří či baští
Zhruba polovinu času filmařsky strašlivě nezvládnutého počinu nechává režie diváka vydechnout pohledem na to, jak Svobodová se zoufalým výrazem v obličeji všude možně kouří, telefonuje nebo baští jídlo od benzínky, odtud asi nápaditý název filmu. Abychom však jen nekritizovali, snímek dává lehce nahlédnout i do zákulisí redakce Respektu a poodkrývá snahu šéfredaktora Erika Taberyho spasitelský komplex Svobodové trochu korigovat. Na poradě, pozoruhodně vedené v pololeže, například odmítl její nápad, že by skuteční novináři měli najít zastání u státu před lidovými vypravěči jako je Vidlák. Budiž to Taberymu připsáno ke cti.
Čtěte také:
Česká televize ve službách Velkého bruselského bratra
Česká televize opět úspěšně hledá dno
Česká televize zaslouží zrušit
Znáte CZ/SK Reddit https://cekni.to ?