Ukrajinský vertep aneb od folklóru k pogromům

Tradice ukrajinských vánočních betlémů se od těch českých poměrně liší. Nejde o statickou, předem naaranžovanou instalaci k pasivnímu obhlížení, ale o svého druhu interaktivní divadelní představení. Původním betlémem tohoto typu byla středověká dřevěná loutková scéna, kde výjev s jesličkami a Ježíškem oživovaly ještě další postavy, účinkující ve spodní části jeviště. Vertep, jak se těmto pouličním divadlům na Ukrajině a na území Ruska říká dodnes, totiž znamená doslova jeskyni, a sice tu, v níž se Ježíš narodil. Podobná vánoční divadélka pak najdeme i v Bělorusku pod názvem batlejka, v Zakarpatí jako betlegem a ve východním Polsku coby šopky, nošené koledníky nebo zavěšená popruhem přímo na osobě loutkovodiče. Zejména krakovská šopka, s vyřezávanou bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, pak ušla od pouličního loutkového divadla 17. století značný kus cesty kupředu, a to až k zápisu do světového dědictví UNESCO v roce 2018.

Podobný kus cesty, ale jiným směrem, ušel i ukrajinský vánoční vertep. Loutkovou scénu nahradili postupně živí herci, často z řad dětí nebo mládeže, a původní představení se tak začalo posouvat od formátu kanonických výjevů a scének, známých z pašijových her, až k reflexi aktuálního politického dění, podpoře ukrajinské národní otázky a zachycení nejrůznějších folklorních stereotypů. Rozmach tohoto církevně nacionalistického fenoménu z doby obrozenectví konce 19. století ukončila definitivně až Velká říjnová socialistická revoluce, kdy v rámci Ukrajinské SSR přestalo být pro podobnou lidovou divadelní tvorbu místo. Nebylo divu, sovětský člověk měl být uvědomělým ateistou a občanem socialistických republik, nikoliv amatérským dramatikem, slavícím narození Páně a ještě optikou ukrajinského národovectví. Poslední představení tohoto typu proto spadají někam do druhé poloviny 20. let minulého století, kdežto ve 30. letech, když skončil holodomor, se už nehrála takřka nikde.

Návrat s Banderou

K obnovení tradice došlo až po vyhlášení samostatného ukrajinského státu Jaroslavem Stečkem a Stepanem Banderou ve Lvově v roce 1941, půl roku po zahájení a nečekaném úspěchu Hitlerovy operace Barbarossa. A to se projevilo i na její podobě. Původní lidové říkanky a texty, již tak plné folklorního antisemitismu, dostaly nově obrysy dobové ideologie OUN a myšlenek ukrajinské nacionalistické mládeže. Postava zlého žida, která je pro ukrajinské betlémy typická, se tak objevuje nejen ve vánočních vertepech, ale i štědrovečerních malankách, připadajících, kvůli posunu pravoslavného a gregoriánského kalendáře, na našeho Silvestra. Po osvobození Lvova, v létě 1944, pak tato tradice v rámci SSSR opět na několik dekád nuceně utichla, aby se začala postupně vracet v období pozdně perestrojkovém, kdy ji už nikdo z ideologického hlediska v zásadě nekontroloval.

Samostatná Ukrajina v té době zmíněnou tradici zachovávala už pouze oblastně, v některých vesnicích, a zejména pak na území bývalé Haliče. Po Majdanu a začátku občanské války se ale stal vánoční vertep opět celonárodní módou a poměrně žhavým politickým tématem. Je v něm typicky reflektováno vše, od nedávné pandemie až po švýcarská dolarová konta nebo nákup tanků. Tradiční postava žida Moška, pejzatého shrbeného obchodníčka, doprovázeného manželkou Sárou, nastrojenou hostinskou, má za úkol diváky pobavit svými výstupy a někdy od nich i vybírat peníze. Jde o příspěvky na ATO, na zbraně, nebo cokoli jiného, aby je pak naoko zašantročil, za což je pak, rovněž pro pobavení publika, za své činy dvojice vyhnána a potrestána, aby už zdárnému rozvoji Ukrajiny nikdo neškodil a radostná zvěst narození tak došla svému naplnění. Zbývá tak jen otázka, co k něčemu takovému vůbec dodávat, když už jsou věci tak, jak jsou.

Povstalecký vertep

Řeklo by se lidový folklór. „Co ty černej, stojíš vzadu, vystrkuješ na nás bradu,“ praví známá česká koleda, zpívaná v den svátku Zjevení Páně, lidově Tří králů, takže to umíme vánočně nekorektně také. A přiznejme, že nejsme zrovna zvědaví na to, aby nám u toho kdokoli přemoudřele vysvětloval nějaké rasistické podtexty. Podobně, jako je už otravné každoroční moralizování západních novinářů ohledně pohanského masakru ženských zadnic, nastávajícím o Velikonočním pondělí. A že žida Moška a Sáru často hrají děti, se dá také lehce přijmout i vysvětlit. Však ani u nás to při koledách a masopustním veselí nebývalo jiné. A v případě Moška jde o postavu z celé série scének divácky nejvděčnější a publikem i ochotníky samotnými vyhledávanou. Bylo by to asi špatné, kdybychom si už nemohli dělat legraci ani z určité skupiny lidí, nota bene pak v rámci tradičního, vánočního představení. Jako zastánce svobody slova takřka absolutní mám v téhle otázce zkrátka jasno a coby divadelní improvizátor zrovna tak. Pokud jsou v pořádku židovské anekdoty, měla by být v pořádku i židovská etuda, jako ve zmíněné vánoční betlémové hře.

Jenže, má to své ale. Vánoční vertepy dnes, v některých oblastech, vzbuzují jisté pochybnosti. Jako ten, konaný již roku 2016 v ulicích města Lvova. Nebylo to tehdy poprvé. Představení, nazvané „Повстанческий вертеп“, tedy „Povstalecký vertep“, se zde objevilo již roku 2009, kdy bylo sepsáno několika členy mládežnického nacionalistického kongresu. Sedmého ledna, v pravé poledne, pak bylo předvedeno veřejnosti před sídlem ruského generálního konzula Jevgenije Guzejeva, k tradiční oslavě vánočních svátků v duchu těch nejlepších haličských zvyklostí. V následujících letech se pak tato inscenace vydala na turné i po dalších městech, včetně východní Ukrajiny, kam zavítala podpořit myšlenky jednotné, pomajdanské vlády.

Jednalo se skutečně o haličskou vánoční tradici, leč poněkud pochybnou. Vychází totiž z období druhoválečných vánočních oslav v duchu banderovské OUN, k čemuž se mladí autoři scénáře hrdě a okázale hlásí. Čert má ruskou beranici a nosí vatnik, namísto koled zní banderovské vánoční bojové písně a za Heroda je zde rovnou sám Stalin. Židé Moško se Sárou, skeptičtí k ukrajinské národní myšlence, jsou bojovníky UPA nejprve zahnáni, aby se pak provinili spoluprací s Herodovou NKVD, za což jsou následně potrestáni. Hra se hraje na ulici nebo ve vnitřních prostorách, lidé si ji často fotí, ale občas se jen zeptají, jestli je to Ukrajinské národní shromáždění, nebo Pravý sektor, a zda se mohou s molodci společně zvěčnit selfíčkem.

Lvovský pogrom

Komu minimálně v tento moment nesepnula v hlavě červená kontrolka, měl by se ve vlastním zájmu doučit historii. Ano, mám na mysli takzvaný Lvovský pogrom, který zmíněným vánočním „tradicím“ UPA předcházel, a to jen o několik málo měsíců. To bylo také divadlo, také ve Lvově, a také přímo na ulici. A také si jej zvědaví lidé fotili, včetně německých vojáků. Díky tomu máme alespoň hrubou představu, co tu tehdy proběhlo. Byli zde Moško i Sára, dobití, zkopaní, znásilnění a zavraždění. A bylo jich zde nakonec na šest tisíc takových, Mošků a Sár. Vyhnáni a zlynčováni k smrti, polonazí a potrhaní, běžící ulicí, hnaní výrostky a odsouzení dospělými, formou kolektivní viny, pro podezření ze spolupráce s NKVD.

Aha. I zde tedy mají autoři novodobého ukrajinského vertepu nakonec pravdu, ale takovéto pravdy si na Vánoce připomínat nehodlám. A už vůbec ne v oslavném duchu. Byla to ta nejhorší banderovská prasárna, jaká se vůči židům odehrála, a to široko daleko. Nedělali ji totiž vojáci ani ozbrojené složky, a na něčí konkrétní rozkaz. Byl to krutý pouliční lynč, zahájený a páchaný přímo aktivistickými, zfanatizovanými občany, vzešlý jen z nenávisti, pomsty a pro zábavu.

A tak si svůj aktivistický betlém, milí mládežníci, nechejte. Nemusíte žvýkat česnek ani cibuli, jako to dělali při vertepech vaši pradědové, aby napodobili „typickou židovskou vůni“ svých Mošků a Sár. Něco tu smrdí i bez toho. Tradice, která je na hraně, ještě nemusí být za hranou. Ukrajinu čekají roky bídy a nestability, a zatímco žid Kolomojša se už nějak zaopatří, s jinými příslušníky menšin to tak být nemusí. A zdá se, že nejsem sám, kdo si to uvědomuje a kdo se toho obává.

Čtěte také:
Mediální mlžení okolo Magdeburku
Konec internetové anonymity
Nenávist na objednávku. Nitky od účtů provládních twitterových haterů vedou do stranických sekretariátů