Vojna, mír a Běsi

Vládní kruhy Ukrajiny kráčí vítězně vpřed. S hrdostí a jistotou. Navzdory všemu stále neváhají s nešikovnou hrubostí okřikovat spojence, kousat jako vzteklý pes ruce, co je krmí, a dál usilovně prosazovat vnitrostátní šovinistickou linii.

Má to řadu podob. Například v oblasti kultury se po skladateli Čajkovském dostal na index i další velikán světového umění 19. století, Lev Tolstoj. Tvůrce Vojny a míru. Což je snad, promiňte mi ten sarkasmus, poněkud překvapivé. Dosud byl zakazován výhradně pojem mír.

Ukrajinští šovinisté a obchodníci se smrtí označují válku za jediný způsob, jak jednat s Ruskou federací. Ostatně jejich podíl na odmítnutí (dokonce ostrém popírání) istanbulských mírových rokování před nějakými čtyřmi lety mluví za vše. Radikálně pravicové milice tehdy dokonce vyhrožovaly „chcimírům“ netradičním využitím lamp veřejného osvětlení, že?

Mnoho zfanatizovaných prosťáčků či klávesnicových „hrdinů“ podobnou nesmiřitelnou frazeologii podnes přijímá a omílá i u nás. Ostatně je v tom utvrzuje orloj vybraných politiků a „odborníků“, kteří navzdory (či kvůli?) všem chybným prognózám či propagandistickým lžím pořád rotují ve středoproudých médiích. Aby nás společně utvrzovali, že východní proxy-zabíjení nezbytně potrvá dalších pět, deset, patnáct let. Jinak se prý asijské hordy vrhnou na nás. Tudíž boj musí pokračovat až do „spravedlivého míru“. Neboli konečného zničení Ukrajiny. Shrneme-li situaci slovy anglosaského klasika 20. století: „Válka je mír!“

Pochopitelně se situace v poli a zápolí dramaticky vyvíjí, přičemž v úzké spojitosti s tím přibývá řízených odhalení starých veřejných tajemství o neskutečné zkorumpovanosti nejbližších spolupracovníků „lídra svobodného světa“. Tak ještě loni, kdyby snad někdo zapomněl, oslavil exministr Lipavský přesluhujícího prezidenta Zelenského.

Vnitřní zápas o budoucnost Kyjeva

Postupně je posilován krycí dojem, že snaha o mír byla kyjevskou chuntou i jejími chlebodárci stavěna vždycky nejvýš, pročež za pokračování výnosného zabíjení většinou chudých lidí může výhradně Putin. Probíhá snaha vymlčet fakt, že kdo byl ještě zhruba před rokem pro trvalé ukončení konfliktu, patřil ke zplozencům pekel čili Kremlu. Byl spojencem „nového Hitlera“. Jako jedině přípustné se tehdy mezi „slušnými lidmi“ uznávalo krátkodobé příměří. To by pochopitelně (podobně jako kdysi Minské dohody) posloužilo k obnově vojenských sil chřadnoucí Ukrajiny…

Ohledně budoucnosti Kyjeva, o němž se začalo obrazně říkat, že byl poražen pokrytectvím Západu ve Venezuele, se již nějakou dobu vede také nevybíravý vnitřní zápas. Mnozí v něm bojují doslova o život. Leccos naznačuje i návrat „železného generála“ Zalužného z velvyslaneckého postu v Británii (někteří znalci jej označují za člověka MI6). Anebo pozoruhodné jmenování náčelníka vojenské rozvědky Budanova (odchovance CIA) na čerstvě uprázdněné, post-jermakovské místo vedoucího prezidentské kanceláře. Neznačí přece nic jiného než naprosto otevřený přesun tajné služby do čela civilní správy státu.

Do dalšího vývoje v kyjevských palácích budou mít jistě hodně co mluvit i zmíněné extremistické milice, často napojené právě na tajné služby. Získaly obrovský politický vliv a přístup k nejmodernějším zbraňovým technologiím. Může být ještě hodně zajímavé pozorovat osudy smělců, kteří se je případně pokusí odzbrojit. Jejich mnohaletou podporou a výchovou, často na úkor vlastních občanů, si západní „elity“ zadělaly na nemalé (vnitrostátní) problémy.

I tenhle vážný stav lze postihnout prostřednictvím klasika literatury. Mnozí mocní Evropy si patrně odmítají povšimnout, že k oficiálně odmítaným autorům nově náleží Dostojevský. Autor varovného psychologického románu Běsi. Temného společenského scénáře.

Čtěte také:
Bude ČR ukrajinská gubernie? Nebo už je?
Rozjímání: Nemírný boj proti míru
Rusko na oslu aneb Propaganda, kolos na hliněných nohou