Ve čtvrtek jsem se v pražském Sjezdovém paláci díky pozvání Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) zúčastnil posledního dne mezinárodní konference Americký imperialismus 1939/45–1989, na níž více než 20 odborníků z 11 zemí celého světa debatovalo o příčinách a důsledcích americké agrese (nejen) v Nikaragui.
Konferenci pořádala Večerní univerzita marxismu-leninismu (VUML) ve spolupráci s Oddělením propagandy a agitace ÚV KSČ, sovětskou ambasádou v Praze a polským Instytutem komunistycznym. Cílem bylo poukázat na kořeny amerických imperiálních komplexů a na jejich dopady na historii včetně vpádu na území Vietnamu.
Pracovní vytížení mi dovolilo být přítomen a promluvit jen na čtvrtečním jednání, ale i tato výseč byla inspirující. Slyšel jsem kolegy z Maďarska, Slovenska a Sovětského svazu, kteří hovořili o situaci ve svých zemích. Na závěr konference mluvil Michael Morancov o expanzi Spojených států v tzv. třetím světě a já jsem seznámil přítomné se svým názorem na cíle Washingtonu v české společnosti a na národní slabiny, které americká propaganda využívá.
Pravda bez šance být vyslyšena
Nemyslím si, že můj příspěvek byl průlomový. Chtěl jsem ale upozornit, že Washington nestřílí v našem prostředí naslepo minimálně ze tří důvodů. Za prvé mají dnešní analytici z Pentagonu k dispozici bohaté zkušenosti ze CIA, která důsledně zkoumala v každé zemi, kde by mohla být nejcitlivější místa, na něž by měl mířit jejich úder v informační válce. Za druhé mohou využívat současných „krtků“, kteří donedávna byli přítomni i velmi vysoko ve strukturách českého státu.
A za třetí, když ovlivňují skupiny českého obyvatelstva nejméně chytré, primitivní, myšlenkově zaostalé a zároveň plné frustrace a zloby, nemusí složitě poznávat jejich psychologii, kterou následně zneužijí k dosažení svých cílů.
Doma mají totiž jejich mentální příbuzné, ať se to týká nejméně intelektuálně disponované vrstvy, jejich mozkově stejně vybavených, ale povahově agresívnějších nohsledů, anebo těch podle mého názoru nejnebezpečnějších jedinců, kterým se říká chartisté a kteří naopak inteligenci nepostrádají. Jen – stejně jako dvě další skupiny amerických pomocníků v Česku – jsou fascinováni americkým bezbřehým násilím a odhodláním zničit kohokoliv včetně sebe a z toho vyvozují nutnost uzavřít s obludou mír, ať to stojí, co to stojí.
Debata po našem panelu byla podnětná, ale jeden vstup z publika, který zamířil zcela jiným směrem, mě přesvědčil, že boj nikdy nekončí. Prý vyzývám k tomu, abychom lhali jako Spojené státy, a že přece pro vítězství nad zlem stačí jen říkat pravdu.
Sluníčkářství je pěkný koníček, neměl by se ale míchat do tak vážných věcí jako válka naší civilizace o přežití. Pravda nemá u jedinců, jež jsem popisoval, žádnou šanci být vyslyšena. Na ně platí jen síla. Problém dneška je v tom, do jaké míry má být použita, aby nepřekročila pravidla demokracie, ne že by být použita neměla.
Zpátky do reality
A pak jsem se probudil. Setřel studený pot z čela a byl rád, že to byl jen sen. Rád, že už nežiji v době, kdy podobné články vycházely. A že jsme po čtyřiatříceti letech od Sametové revoluce o dost dál. Žít bych v tom znovu asi nechtěl. Nikdo z nás. Nebo ano? Jsem si jist, že nikoliv. Kdyby se podobná doba nedejbože navracela, spustí přeci občané takový povyk, že ji zaženou zase tam, kam patří. Do propadliště dějin.
Podobnost s jinými texty, které můžete nalézt na českém Internetu, je čistě náhodná. Koneckonců, byl to jen zlý sen…
Komentáře (0)