Na Západě jsou starší lidé šťastnější než mladí. U nás to je ale naopak

Pojďme se podívat na exaktní statistiky. Ty nabízí Zpráva o světovém štěstí, která byla nedávno prezentována v OSN. Vychází z toho, že se v každé zemi tazatelé ptají lidí, jak se cítí být šťastní.

Pro ekonoma to je samozřejmě velmi zajímavé, protože ve vyspělých zemích tvoří poptávka domácností značnou část hrubého domácího produktu. A právě pocit spokojenosti a štěstí velmi ovlivňuje to, jak nakupujeme. 

Kde jsou lidé nejšťastnější?

Data ukazují, že nejšťastnější jsou obyvatelé Finska. Ten, kdo čekal, že nejšťastnější jsou lidé v zemích, které jsou nejbohatší, nejvyspělejší a jsou světovými hegemony, by se divil. USA nepatří ani do první dvacítky. 

Druzí jsou Dánové, třetí Islanďané a čtvrtí Švédové. První čtyři pozice tak obsadila Skandinávie. Studie už nepíše, čím to je. Na to musejí přijít experti v jiné studii. Podle mé intuice to bude tím, že všechny tyto státy jsou velmi bohaté. Díky tomu mají štědrý sociální systém i vyspělé zdravotnictví.

Člověk by navíc dodal, že některé z nich byly v době sbírání dat – tedy v letech 2021 až 2023 – neutrální. A že se tedy lidé nemusejí bát války.

Jenže na pátém místě je Izrael. Jak je to možné? Když se podíváte na zprávy, tak si řeknete, že tam určitě žít nechcete. 

Autoři studie vysvětlují tento paradox tím, že data byla sbírána dříve, než přišel říjnový teroristický útok na Izrael, a přiznávají, že po něm ihned klesl pocit štěstí, nicméně oni pracují s průměrem tří let, aby nebyla data jednorázově vychýlená. Dá se tedy očekávat, že až vyjde příští zpráva o globálním štěstí, budou data za Blízký východ posunuta dolů.

Izrael je ale specifický nepřenosnou schopností bojovat a přitom žít. Ve válce žijí jeho obyvatelé téměř permanentně. Válka je součást jejich života. To by asi jiné národy dávaly mnohem hůř. Proto bychom zkušenost z Izraele neměli přenášet na jiné země.

Šestí jsou Nizozemci, pak Norové, Lucemburčané, Švýcaři a desítku uzavírají Australané. Druhá pětice je opět plná velmi bohatých zemí, kde se už na první pohled dá očekávat, že se tady žije dobře.

A všimněte si. Opět malé země, žádná velmoc. Žádná z těchto zemí není chronickým válečníkem a světovým policajtem. Opět tu máme tradičně neutrální zem. 

Druhá desítka je naprosto překvapivá

Jedenáctý je Nový Zéland a pak naprosto neuvěřitelná Kostarika, následovaná Kuvajtem, Rakouskem, Kanadou, Belgií, Irskem. A světe, div se. Na osmnácté pozici je Česká republika.

My jsme osmnáctí!!! Jinými slovy, jen ve zhruba desetině zemí planety jsou lidé šťastnější než u nás. Vize emigrace se tím vytrácí. Ono totiž není moc kam utíkat.

Samozřejmě by bylo lepší, kdybychom měli švýcarské platy, švýcarské zdravotnictví a univerzity, ale my jsme ve štěstí jen kousek za nimi. Naopak za námi jsou třeba USA. Ty mají 23. příčku. Němci jsou 24. a Francouzi 27.

To je pro nás úžasný výsledek. My si stále myslíme, jak jsme na tom špatně, ale ono to tak není. Jen nadáváme, protože chceme ještě víc. Ale šel by někdo na sever do „půl roku“ tmy?

Slováci jsou úplně jinde než my

Slováci, se kterými jsme si na planetě nejbližší, obsadili až 45. příčku. Jak je to možné? Vždyť jsou skoro jako my. Na Slovensku je evidentně něco špatně. Stačí se rozhlédnout. Na Slováka u nás narazíte všude. Ta země je vykradena o jednu generaci vysokoškoláků. Všichni utekli k nám. Máme jich tu kolem 200 tisíc.

Kdyby se jim na Slovensku žilo dobře, měli dost kvalifikované práce a rozumné platy, jistě by sem neutíkali. Záchrana v podobě eura nezafungovala. Jejich ekonomika na tom i po relativně dlouhém pobytu v eurozóně nikterak nevydělala. Stále jsou na tom ve většině indikátorů hůř než Češi. Navíc slovenská politika je šílená. Tam snad není jediný politik, kterým by se dalo inspirovat. 

Na statistice je velmi zajímavé sledovat, jak se cítí mladí a staří

Mladí ve východní a střední Evropě dohnali Západ. Jejich skok nahoru je až neuvěřitelný. Když se dívám na mladé lidi do třiceti let, tak první je překvapivě Litva, pak Izrael a třetí zcela opomíjené Srbsko.

Následují tradičně bohaté země ze Skandinávie, ale pozor. Na desátém místě je ČR! Naše mládež je na světové poměry velmi šťastná. To je skvělá zpráva. Pro představu Švýcaři jsou až 13., Slovensko 38., Německo 47., Francie 48. A nebudete věřit, USA jsou až 68.

Kde je chyba? Podle mě to je tím, že Východ dohání Západ, a přitom tu je na rozdíl od Německa a Francie ještě bezpečno. Studovat není finanční problém jako v USA, kde se mladí zadluží na mnoho let, aby následně zjistili, že když si vezmou ještě hypotéku, tak i s pěkným platem budou splácet jak mourovatí.

Navíc tamní politika je ještě více rozdělena než česká a tím i společnost jako celek. Tamní mladí lidé nemají podle mě pro co žít. Americký sen se jim rozplynul. Budou jen plátci dluhů.

Naprosto opačný obrázek vidíme, když se podíváme na starší ročníky. U lidí nad šedesát let je tabulka taková, jakou bych čekal. Prvních pět zemí ovládá pouze Skandinávie. To je podle mě dáno velmi pěknými důchody a velmi kvalitním zdravotnictvím. Bohužel s tou bezpečností to je ale na štíru. 

Na desáté příčce jsou USA, 21. jsou Němci a my až 23. Ale i to je pěkné. Francie je 25. a Slovensko 60.

Viníky jsou politici a centrální bankéři

Svět se vymknul z kloubů, když centrální bankéři přistoupili v mnoha zemích k tištění peněz, což katapultovalo ceny nemovitostí. Nechtěli recesi a hlubokou krizi, tak to vybublalo jinde. To jsem léta říkal, ale svazáci to nechtěli pochopit a začali nálepkovat.

Západ se tvářil, že bojuje s krizí dobře a efektivně. Místo toho ale jen problémy zakopl pod koberec, kde se nafoukly, ještě v plné síle vyplavou na povrch, až budou mladí levičáci podporovaní davem křičet, že se seniorům mají vzít domy ve prospěch mladých, kteří kvůli starým nemohou mít děti.

K zakopnutí recese pod koberec tištěním peněz, zápornými úrokovými sazbami a nakoupením bezcenných cenných papírů neměla planeta nikdy přistoupit. Byla to ohromná chyba levice.

NO FUTURE! Mladí se nemají na co těšit

Zajímavé je podívat se na to, jak se cítí mladí versus staří. Na Západě obecně platí, že jsou starší lidé spokojenější než mladší, což je podle mě hezky vysvětleno pankáčským heslem „NO FUTURE!“. Navíc mladí ve velkém věří, že planeta brzo shoří.

Na Východě to je zatím obráceně. Tady mladší lidé cítí šanci a jsou podstatně šťastnější než staří. Extrémní případ je pak Chorvatsko. To si vysvětluji tím, že starší lidé stále cítí velké křivdy z války, zatímco mladí už minulostí nežijí. Podobné to je ale s výjimkou Slovinska v celé bývalé Jugoslávii. Naše představa, že už je válka dávno pryč, je naivní.

Ale asi nejdůležitější je fakt, že když porovnáme štěstí před patnácti lety a dnes, tak studie ukazuje jeho nárůst po celé planetě.

Tradiční rodina se rozpadá, a tak nás logicky trápí samota

Varující je, že se mnoho lidí cítí samo. V Severní Americe je jasně vidět, že se mladí lidé cítí sami. Ve střední Evropě je to ale obráceně. Tady se sami cítí starší lidé. To na mě působí jako problém rozpadající se rodiny.

V Americe bylo zvykem mít velkou rodinu. I kdyby se polovina dětí nepovedla a na rodiče kašlala, tak tu bylo stále několik dětí, které byly v blízkosti starších lidí.

Obyvatelé Evropy měli obvykle jen dvě děti a nyní přichází americký styl, kdy děti odletí do zahraničí a žijí daleko od rodiny. A pokud měl člověk dvě děti, kde se polovina nepovedla, tak skončí jen s jedním dítětem, které se mu logicky nemůže věnovat tolik jako v USA, když měl pět dětí. Logicky se pak senioři někde v LDN cítí sami.

Kdybych se měl dívat do budoucnosti, bojím se, že skončíme jako v USA. V mnoha indikátorech se jim v čase blížíme. Tlak na rozpad rodiny přichází právě ze Západu. Tam děti trpí. Nevědí, jakého jsou pohlaví, na sítích vidí falešný obrázek společnosti, kde se všichni chlubí drahými auty, hodinkami, plasticky upravenými kráskami apod. Logicky musejí mít proto pocit neúspěchu, ošklivosti apod.

Toto se rychle šíří. Navíc i u nás už je nedostupné bydlení. Kromě toho nevidím nikoho, kdo by to vážně řešil. Slyším jen řeči o dotacích a jiných socialistických nesmyslech, které namastí kapsu jiným než mladým, a hlavně všechny ještě více zadluží.

Autor je hlavní ekonom investiční skupiny CFG.

Text vyšel v květnovém čísle časopisu TO.