Občas se dostávám do sporů s lidmi, kteří tvrdí, že svobodu slova není třeba bránit, protože jí máme dostatek; vždyť vydáváme Tóčko, máme svobodný a necenzurovaný web, každý si může říkat a psát, co chce, a pokud vysloveně neporušuje platné zákony, nic se mu nemůže stát.
Jistě.
Jenže nesvoboda slova má mnoho podob. Rafinovanějších, než mezi lety 1948 až 1989 v bolševickém Československu. Tehdy po většinu času dohlížely na to, co se píše, čte, zpívá, mluví a vysílá nejrůznější cenzurní úřady, přes které šlo téměř každé písmenko (například Československý úřad pro tisk a informace), byly rušeny svobodné západní vysílačky a z knihoven vyhazována díla autorů, kteří si dovolili pohrdnout výdobytky vyspělého socialismu a žít v zahraničí.
A dneska? Obskurní neziskové organizace, které nedobrovolně platíme z našich daní (naposledy spolek Prague Security Studies Institute, který dostává peníze mimo jiné od ministerstva zahraničí Jana Lipavského), vytvářejí seznamy nepohodlných médií, které šíří „protivládní narativy“, a vyzývají případné inzerenty, aby v nich neutrácely peníze za reklamu. Vláda zřizuje zmocněnce proti šíření dezinformací, případně pro komunikaci, kteří pracují na hysterizaci atmosféry v duchu „kdo není s námi, je pro Putina, nesystémový a nedemokratický živel, případně svině či zombík.“ Kabinet pokřivuje svobodný mediální trh a sype miliardy daňových poplatníků „veřejnoprávním“, tedy svým médiím, k čemuž nutí absurdně i soukromé firmy, které zaměstnávají více než 25 zaměstnanců. Oni se snad v práci dívají na Otázky Václava Moravce?
Lidé se bojí svobodně napsat svůj názor na sociální sítě, aby nebyli potahováni v zaměstnání. Ministerstvo vnitra zřizuje odbor, který „monitoruje“ případné protivládní nálady státních zaměstnanců. Chystá se implementace obří evropské cenzurní legislativy, která mimo jiné rozdělí národní média na správné a špatné. Jak se poznají? Jednoduše, podle názorů. Kdo kritizuje Green deal, teorii o existenci více než dvou pohlaví, ideologii LGBT a podobné moderní evropské propagandistické harampádí, nebude uveden na seznamu takzvaného rodinného stříbra pokrokových médií a budou čelit nejrůznějším druhům státní šikany.
I proto jsem se s radostí zapojil do akce Společnosti pro obranu svobody projevu (SOSP), která v listopadu vyhlásí osobnosti, jež se zasloužily o svobodu slova. Máte možnost i vy ještě do dnešní půlnoci 16. října, a to na stránce www.zasvoboduprojevu.cz.
A jak jsem hlasoval já?
Nechci vás ovlivnit, ale beze sporu jde o lidi ctnostné a svobody slova dbalé. Přeji jim úspěch.
A co můžete udělat pro svobodu slova kromě hlasování Vy? Čtěte a kupujte svobodná média. A nebojte se!
Petr Holec ,Marek Stoniš
Jan Schneider
Má i můj hlas