Ne, já bych do politiky a mezi politiky dělat nemohl. Když už nic jiného, tak tu trapnou televizní přetahovanou o pravdu, do níž je televize zatahuje, bych nezvládl. Jedna z posledních mě o tom definitivně přesvědčila. Ona to, popravdě, původně měla být jako vždycky diskuze. Resp. co si pod tímto žurnalistickým formátem představují, a jak s ním také nakládají, všichni ti televizní řezníci a řezníčkové.
Definitivně mě o tom přesvědčilo cirkusové vystoupení dámy z jednoho nejmenovaného šapitó, totiž stanu, která nabídnutou šanci diskutovat pobrala stylem, že argumenty protistrany stačí odvracet permanentními úsměvy tu pohrdlivými, tu mimo téma, jak se to tak klaunům politické manéže stává.
Není nutné její jméno tajit, stejně jí onehdy byly plné volební lístky: předsedkyně poslaneckého klubu STAN Michaela Šebelová. Jako zřejmě snadno stravitelné sousto jí byl v tomto případě dramaturgem předhozen (na to televize v diskuzích dbají!) někdo z protivné strany, v tomto případě ovšem nějak nedomyšleně poslanec za SPD a předseda PRO JUDr. Jindřich Rajchl.
Nic z té „diskuze“ nemíním připomínat, nechť – i jako příklad rozvážného vystupování zesměšňovaného oponenta – po zásluze spočine ve zlatém fondu televizní publicistiky i patřičných vysokoškolských skriptech.
Přiznání
Na srdci mám už jenom přiznání, čím bych na rozdíl od zmíněného právníka (ten ovšem musí, a tak pro jistotu opatrně volil slova o „dětské naivitě“) ke zdárnému průběhu i definitivnímu konci přispěl sám. Tedy k čemu bych se ve své prchlivosti nechal neopatrně strhnout.
Nejprve bych na svou protivnici zkoumavě až psychoterapeuticky pohlédl, a pak jistěže nikoliv útočně, spíš soucitně, položil dotaz: „Paní kolegyně, k ďasu, proč vy se při všem furt jenom tak přitrouble tlemíte?“
Čtěte také:
O (ne)smyslu televizních diskuzí
Arogance, smích a hněv: Nerudové vytekly nervy v přímém přenosu. Hroutí se jí svět?
„Fialovy pohádky“ Němcovou rozzuřily doběla. Před diváky zasmečovala darovanou knihou
