Nejvyšší soud zamítl dovolání někdejšího disidenta Pavla Křivky proti jeho podmíněnému trestu za veřejnou propagaci symbolu „Z“ spojovaného s ruskou agresí na Ukrajině a potvrdil tak předchozí verdikt soudu nižší instance. Zdůvodnil to tím, že i svoboda projevu má své meze.
Nepatřím mezi příznivce dávání na odiv postojů a názorů prostřednictvím oblečení nebo nějakých na první pohled viditelných symbolů. Často mi to připadá dokonce i směšné. A je jedno, zda jde o písmeno „Z“, různé jiné ideologicky podbarvené symboly, portréty politiků, nebo třeba pobíhání po městě v masce psa a s nahým zadkem. Čímž ovšem neupírám jiným lidem právo se takto prezentovat, protože i to je součástí svobody projevu. Byť jsou někdy za hranicí slušnosti. Jako třeba ty nahé zadky.
Svoboda projevu má však i svoji odvrácenou tvář. Tedy to, že ne všichni musí projev dotyčného schvalovat. Jinými slovy nelze oddělovat svobodu projevu od svobody jiných dotyčného za jeho postoje kritizovat. Což ostatně platí i o panu Křivkovi. Osobně nesouhlasím s jeho prezentovaným postojem k válce na Ukrajině. Byť rozhodně nesouzním s černobílým pohledem na její příčiny, agresi Ruska považuji za neomluvitelnou. Neumím si totiž představit žádné důvody, které by ho opravňovaly k tomu, aby na svého souseda zaútočilo a připravilo o život byť jen jednoho jediného ukrajinského občana. Pan Křivka má však podle mne právo vidět věci jinak a veřejně to sdělovat.
Soud však prohlásil, že veřejné nošení symbolu „Z“ není projevem, na který by se vztahovala svoboda projevu, protože i ta má svoje hranice. Ona opravdu není neomezená. Nikdo třeba nesmí beztrestně šířit poplašnou zprávu nebo posílat jiné lidi do plynu. Stejně se trestá například i pomluva či poškození cti. Svoboda slova pak nechrání ani ty, kteří se dopouštějí podvodného jednání. A v některých případech se nevztahuje dokonce ani na šíření pravdivých informací. To, když třeba někdo poruší povinnost mlčenlivosti (ať už služební či smluvní), nebo šíří o jiných osobách citlivé údaje. Není tedy možné o někom tvrdit třeba, že je gay, nebo že trpí nějakou závažnou nemocí. Pokud totiž tuto informaci o sobě dotyčný nezveřejní sám, dochází tím k porušení jeho práva na soukromí.
Nejsem právník, takže můj pohled na čin pana Křivky je tak právně-laický. Nemyslím si však, že by se dopustil něčeho z výše uvedeného. Dostal flastr za údajné „veřejné schvalování zločinu proti míru“. Přemýšlím nad společenskou nebezpečností běhání po městě se symbolem „Z“ na mikině. Je to opravdu něco tak závažného, aby to zasloužilo trestněprávní postih? Ať se totiž snažím sebevíc, nevidím v panu Křivkovi člověka, který by byl pro společnost hrozbou. Jenom exota, který je přesvědčený o své pravdě. Nevím, co si mysleli lidé, kteří jej v té mikině potkávali, ale troufám si tvrdit, že nejčastější reakcí bylo poklepání si na čelo.
Případ pana Křivky podle mne v mnohém připomíná případ paní učitelky Bednářové, která dostala podmínku za „zpochybňování války na Ukrajině“. Přičemž musí kromě toho absolvovat také „převýchovný“ kurz mediální gramotnosti. Pravda, její kauza byla přeci jenom o něco složitější. Měla se totiž svého činu dopustit při školním vyučování, kdy měla žákům vysvětlovat na příkladu války na Ukrajině problematiku „kritického myšlení“. Za což dostala padáka. Podle mne oprávněně, protože jako zkušená profesionálka by měla vědět, že nemůže dětem něco takové vysvětlovat na tak citlivém tématu rozdělujícím společnost. Z pohledu trestněprávního však nevidím pro postih žádný důvod. Domnívám se tedy, že jeho motivací bylo především zastrašit ty, kteří mainstreamový pohled na válku na Ukrajině zpochybňují. A podobnou pohnutku vidím i v odsouzení pana Křivky.
V obou případech bylo tak podle mne upřeno dotyčným právo na svobodu projevu. To totiž znamená i svobodu říkat nesmysly a dělat blbosti. Byť takový člověk musí samozřejmě počítat i s následky.
Nemělo by to však být nic víc, než výsměch…










