Španělsko se v posledních měsících ocitlo v centru evropské debaty o migraci. Zatímco většina západních zemí zpřísňuje azylovou a migrační politiku, posiluje ochranu hranic a stále častěji mluví o nutnosti deportovat nelegální migranty, socialistická vláda premiéra Pedra Sáncheze udělala skok přesně opačným směrem.
Spustila mimořádný program regularizace migrantů bez platného pobytového statusu, do něhož se během několika týdnů přihlásilo asi milion a čtvrt lidí. Tak vysoký počet žádostí překvapil i samotnou španělskou vládu. Úspěšní žadatelé mohou díky socialistickému kabinetu získat legální pobyt i pracovní povolení, tedy udělat první zásadní krok k plnému začlenění do španělské společnosti.
Situace Španělska je zvláštní v tom, že je jednou z hlavních vstupních bran do Evropské unie – přes Středozemní moře i Kanárské ostrovy –, kudy proudí statisíce migrantů dále do Evropy, zejména do Francie, skandinávských zemí a do Německa. Zároveň je státem s jedinečnou historickou zkušeností více než sedmi století muslimské vlády nad částí Pyrenejského poloostrova. Právě proto se zde dnes střetávají otázky migrace, integrace, bezpečnosti, demografických změn i budoucí podoby evropské společnosti mimořádně intenzivně. Co se ve Španělsku skutečně děje? Nakolik se mění složení tamní společnosti? Jaké problémy současné migrační politiky popisují lidé a jak na jejich výhrady odpovídá vláda?
Migrační vývoj v posledních letech
Španělsko je jedinou velkou členskou zemí Evropské unie, která čelí migračnímu tlaku hned ze tří směrů. Prvním je západní Středomoří, tedy především plavby z marockého a alžírského pobřeží na jih Pyrenejského poloostrova a na Baleárské ostrovy. Druhou trasu představují španělské enklávy Ceuta a Melilla na severu Afriky, které jsou jedinou pozemní hranicí Evropské unie s africkým kontinentem. Třetí, v posledních letech zdaleka nejvýznamnější, vede z pobřeží západní Afriky přes Atlantský oceán na Kanárské ostrovy. Právě tato cesta je považována za jednu z nejdelších a nejnebezpečnějších migračních tras na světě.
Statistiky ukazují, že se těžiště nelegální migrace postupně přesunulo právě na Kanárské ostrovy. Zatímco ještě před několika lety přicházela většina migrantů přes západní Středomoří, od roku 2020 prudce vzrostl počet lidí, kteří se pokoušejí doplout na Kanárské ostrovy z Mauritánie, Senegalu, Gambie či Maroka. Tento trend vyvrcholil v roce 2024, kdy na Kanárské ostrovy, tedy jen touto jedinou trasou, dorazilo rekordních téměř 47 tisíc nelegálních migrantů, převážně ze Senegalu, Mali a Maroka.
Podle údajů španělského statistického úřadu (INE) a Eurostatu vzrostl počet obyvatel narozených v zahraničí během posledního desetiletí přibližně ze šesti milionů na více než deset milionů – v zemi, která má necelých 50 milionů obyvatel. Lidé narození v zahraničí již tvoří více než 20 procent celé populace. Z hlediska zemí původu zůstává nejvýznamnější komunitou dlouhodobě Maroko, jehož občané tvoří nejpočetnější zahraniční skupinu ve Španělsku. V posledních letech výrazně vzrostl podíl migrantů ze Senegalu, Mali, Mauritánie, Gambie, Alžírska a dalších států západní a severní Afriky.
Vývoj posledních deseti let tak ukazuje, že Španělsko již dávno není tak jako dříve tranzitní zemí evropské migrace. Stalo se naopak jednou z jejích hlavních cílových destinací. Současně zde probíhá souběžně několik procesů – rekordní příliv zejména nelegálních migrantů a současně rozsáhlé programy legalizace pobytu. Právě jejich souběh činí ze Španělska jednu z nejvarovnějších evropských případových studií současné migrační politiky.
Italy may restore border controls due to migrant breakthrough in Spanish Ceuta (video).
“Due to the migration crisis, the government is considering suspending the Schengen regime in relations with Spain,” writes the newspaper Corriere della Sera.
In recent days, thousands of… https://t.co/2RPmS9z5kQ pic.twitter.com/xFeP3K7R4n
— NEXTA (@nexta_tv) July 30, 2026
Naprostý obrat
V nepříliš vzdálené minulosti bylo ve Španělsku zvykem spíše ze země emigrovat – přinejmenším dočasně za prací. První migrační vlna proběhla bezprostředně po skončení občanské války v roce 1939, kdy uprchly do Francie, Mexika, Latinské Ameriky a dalších zemí statisíce republikánů, socialistů, komunistů, jejich vojáků i civilistů. Tento exodus, známý jako Retirada, patří k největším uprchlickým vlnám v moderních dějinách západní Evropy.
Po druhé světové válce odjížděly statisíce Španělů za prací zejména do Francie, Spolkové republiky Německo, Švýcarska, Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Odhady historiků se mírně liší, ale shodují se, že mezi koncem padesátých let a polovinou sedmdesátých let odešly za prací do západní Evropy přibližně dva miliony Španělů. Další statisíce zamířily do zemí Latinské Ameriky. Peníze, které emigranti posílali domů, představovaly významný zdroj deviz a přispěly k modernizaci španělské ekonomiky.
Naopak přistěhovalectví do samotného Španělska bylo po většinu Frankovy vlády (1939–1975) velmi omezené. Režim uplatňoval poměrně přísnou kontrolu pohybu cizinců. Existovala sice určitá migrace z Portugalska a jednotlivé případy příchodu osob z Latinské Ameriky nebo severní Afriky, jejich rozsah však byl ve srovnání s dneškem zcela zanedbatelný.
Z dnešního pohledu je proto vývoj Španělska mimořádně zajímavý. Během jediné generace se země proměnila z jednoho z největších evropských vývozců pracovní síly v jednu z hlavních cílových destinací migrace. Zatímco ještě před padesáti lety odcházely za lepším životem do zahraničí miliony Španělů, dnes stejnou cestu opačným směrem absolvují miliony lidí z Afriky i dalších částí světa. Tento obrat patří k nejvýraznějším migračním proměnám v moderních evropských dějinách.
Kdo otevřel vrata migraci?
Za skutečný zlom je považován rok 2005. Socialistická vláda premiéra José Luise Rodrígueze Zapatera tehdy spustila největší regularizaci (zlegalizování pobytu) migrantů v moderních dějinách Španělska. Legální pobyt získalo až 700 tisíc osob. Opatření mělo údajně omezit šedou ekonomiku a přivést pracovníky do legálního systému. Kritici však tvrdili, že vytvořilo takzvaný „pull factor“, tedy velmi špatný signál, že i nelegální pobyt může být v budoucnu dodatečně zlegalizován.
Rozhodnutí socialisty Zapatera vyvolalo tvrdou politickou debatu nejen ve Španělsku, ale i v celé Evropské unii. Už tehdy střízliví lidé varovali, že tak rozsáhlá legalizace otevřela dokořán vrata nelegálním migrantům do Španělska. Všichni totiž budou spoléhat na to, že po čase zase nějaký socialistický premiér jejich nelegální pobyt zlegalizuje. Nemýlili se. O dvě desetiletí později se k podobnému nástroji Španělsko vrací znovu – tentokrát v ještě mnohem větším rozsahu, když o legalizaci požádalo více než jeden a čtvrt milionu lidí.
Současný mimořádný program legalizace pobytu nelegálních migrantů nevzešel původně od vlády, ale od neziskovkářů, konkrétně od občanské iniciativy Regularización Ya! (Legalizace teď!). Její návrh podpořilo více než 700 tisíc občanů, přibližně 900 nevládních organizací, některé odborové svazy, zaměstnavatelské organizace a dokonce, což je asi nejzajímavější – španělská katolická církev. Toho se chytla vláda Pedra Sáncheze (čelící kritice, že za prvotní propagandu tohoto mimořádného programu byly neziskovky zaplaceny), která migraci označuje za jednu z podmínek budoucího ekonomického rozvoje země. Jeho kabinet jako kolovrátek používá prastaré multikulturalistické klišé o stárnutí populace, nedostatku pracovní síly a potřebě udržet financování sociálního systému. Kritici naopak upozorňují na rizika rychlého populačního růstu a velké problémy s tlakem na veřejné služby a prakticky nulovou integraci této tsunami migrantů.
Vývoj muslimské populace ve Španělsku
Ještě v polovině sedmdesátých let byla muslimská populace ve Španělsku prakticky zanedbatelná. Výjimku představovaly pouze severoafrické enklávy Ceuta a Melilla, kde žila početnější muslimská komunita již po několik generací. Teprve po vstupu Španělska do Evropských společenství v roce 1986, následném hospodářském růstu a postupném otevírání země zahraniční pracovní migraci začal počet muslimů výrazně narůstat. Nejrychlejší růst pak nastal po roce 2000, kdy Španělsko zažívalo stavební boom a prudce rostla poptávka po pracovní síle.
Při hodnocení počtu muslimů ve Španělsku je však nutné upozornit na jednu zásadní ideologickou (socialisticko-progresivistickou) skutečnost. Španělský stát při sčítání lidu odmítá znát (vládní úředníci nesměle říkají, že „nezjišťuje“) náboženskou příslušnost obyvatel. Na rozdíl od údajů o státní příslušnosti nebo zemi narození proto neexistuje žádná oficiální statistika, ze které by bylo možné přesně vyčíst počet muslimů žijících v zemi. Veškeré publikované údaje jsou tedy více nebo méně odhady založenými na kombinaci demografických modelů, údajů o zemi původu, věkové struktuře, porodnosti nebo výzkumech specializovaných institucí. Přitom se zdá, že velmi rozdílná data a odhady používají vládní socialisté a opoziční pravice. Proto se jednotlivé odhady někdy diametrálně liší.
Oficiální demografické studie (kritici je mnohdy označují za vládní propagandu) tedy odhadují, že na začátku roku 2025 žilo ve Španělsku přibližně 2,5 milionu muslimů, což by odpovídalo přibližně pěti procentům obyvatel země. Oponenti namítají, že vzhledem k tomu, že naprostá většina migrantů přichází z islámských zemí, musí být nutně toto číslo daleko vyšší. Uvádí, že muslimů je ve Španělsku nejméně dvojnásobek, ale nejspíše více než trojnásobek. Tyto odhady zahrnují jak muslimské přistěhovalce první generace, tak jejich děti narozené již ve Španělsku. Zhruba dvě třetiny mají původ v Maroku. Velmi početné komunity přicházejí také z Pákistánu, Senegalu, Alžírska, Mali, Gambie a Bangladéše.
Migrants storm the Spanish border
The Spanish enclave of Ceuta in North Africa has declared a critical situation after a massive influx of illegal migrants.
In recent days, more than 1,500 people from Morocco and Algeria reached the city by sea. Then hundreds of migrants… pic.twitter.com/GqHz9CeGpV
— NEXTA (@nexta_tv) July 30, 2026
Integrace a každodenní soužití: hlavní výzvy současného Španělska
Rychlý růst africké populace během posledních dvou desetiletí, zejména za vlád socialistů, postavil Španělsko před podobné otázky, jaké dnes řeší většina západoevropských zemí. Týkají se především zaměstnanosti, vzdělávání, dostupnosti bydlení, fungování veřejných služeb, bezpečnosti i začleňování nově příchozích do většinové společnosti. Intenzita těchto problémů se přitom výrazně liší podle jednotlivých regionů.
Z hlediska zaměstnanosti zůstává jedním z největších problémů vyšší nezaměstnanost mezi cizinci pocházejícími ze zemí mimo Evropskou unii, tedy hlavně mezi Afričany. Významná část migrantů pracuje ve stavebnictví, zemědělství, gastronomii, turistickém ruchu nebo v domácích službách. Většinou jde o nízkokvalifikovaná pracovní místa s nižšími příjmy a vyšší pracovní nejistotou.
Významnou výzvou je také vzdělávací systém. Ve velkých městech i některých regionech tvoří děti cizinců velkou část žáků základních škol. Školy proto řeší jazykové bariéry, rozdílnou úroveň předchozího vzdělání i potřebu intenzivnější (a také mnohem finančně nákladnější) podpory při začleňování nových žáků. Pokud se někomu zdá, že to je opakování akutních problémů Británie, Německa, Francie, Belgie nebo Švédska, má pravdu. Španělsko je v těch nejhorších ohledech naplno dohání.
Společně s růstem muslimské populace se rozvíjí také síť náboženských institucí. Ve Španělsku dnes působí stovky mešit a islámských modliteben, které spravují různé náboženské organizace. Vedle náboženské činnosti často zajišťují výuku arabštiny, kulturní programy nebo sociální pomoc pro nově příchozí. V řadě obcí a regionů se vedou spory o výstavbu nových mešit nebo o financování náboženských institucí ze zahraničí. Tyto debaty se týkají zejména kontroly působení zahraničních radikálních vlivů.
Veřejné mínění se proměnilo. Většina Španělů dříve podporovala legální migraci spojenou se zaměstnáním a integrací, jenže po tvrdém zásahu premiéra Zapatera ve prospěch migrantů začal rychle růst počet obyvatel, kteří vyjadřovali obavy z nelegální migrace, zvyšujícího se tlaku na veřejné služby nebo z bezpečnostních rizik. Tyto postoje jsou výraznější v regionech, které jsou dlouhodobě vystaveny nejsilnějším migračním tlakům, zejména na Kanárských ostrovech, v Andalusii nebo v okolí Ceuty a Melilly.
Radikalizace, terorismus, organizovaný zločin
Bezpečnost je tématem, která ve španělské debatě o migraci a islámu vyvolává největší emoce. Zejména se jedná o islamistickou radikalizaci a terorismus, organizovaný zločin spojený s migračními trasami a obecnou kriminalitu. Opět připomeňme, že Španělsko záměrně vůbec neeviduje kriminalitu podle víry pachatelů…
Tragickou bezpečnostní zkušeností je islamistický terorismus. Španělsko bylo v roce 2004 zasaženo útoky na příměstské vlaky v Madridu, při nichž zemřelo 193 lidí a více než dva tisíce dalších bylo zraněno. Šlo o jeden z nejhorších teroristických útoků v moderních evropských dějinách. Další velký útok přišel v roce 2017 v Barceloně a Cambrils, kde džihádistická buňka zabila 16 lidí a stovky dalších zranila.
Od té doby Španělsko patří k evropským zemím, které musejí věnovat islamistické radikalizaci mimořádnou pozornost – a obrovské finanční prostředky. Například jen v roce 2024 provedlo Španělsko 53 protiteroristických operací a zadrželo 88 osob, většinou kvůli vážnému podezření z plánování džihádistických trestných činů.
Zvláštní pozornost dnes bezpečnostní experti věnují radikalizaci mladých lidí na internetu. Podle evropských a španělských zdrojů se stále větší část náboru, propagandy a seberadikalizace přesouvá do digitálního prostoru – na sociální sítě, komunikační platformy a v některých případech i do prostředí online her. V roce 2025 španělské zdroje hovořily o rekordním počtu zatčených pro džihádistické aktivity, přičemž výraznou část tvořili mladí lidé do 25 let.
Španělská národní strategie proti závažné a organizované kriminalitě z roku 2025 výslovně uvádí jako hlavní hrozby také obchod s drogami, nárůst násilí, korupci, infiltraci legálních podnikatelských struktur, pašování migrantů a možné vazby mezi organizovaným zločinem a terorismem. Právě proto je ve španělské veřejné debatě bezpečnost spojována nejen s jednotlivými teroristickými útoky, ale také s každodenní zkušeností některých regionů: s tlakem na Kanárské ostrovy, s pašeráckými trasami přes Středozemní moře, s drogovým byznysem v Andalusii a s napětím v Ceutě a Melille. Na těchto místech se otázky migrace, hranic, organizovaného zločinu a veřejného pořádku nejviditelněji protínají.
Vláda proti občanům
Španělská debata o migraci je dnes jedním z nejostřejších politických témat v zemi. Socialistická vláda Pedra Sáncheze ji rámuje jako otázku ekonomické nutnosti, demografického přežití a humanitárního realismu. Při obhajobě posledního regularizačního programu premiér prohlásil, že bez migrace by prý byl španělský HDP v roce 2050 o 19 % nižší. Normální ekonomové se mu vysmáli. Právě tento program se stal symbolem celého sporu. Vláda původně počítala s tím, že se bude týkat asi 500 tisíc lidí, nakonec ale obdržela milion a čtvrt žádostí o dočasné povolení k pobytu a práci. Jde o politicky mimořádně citlivé opatření, protože pro migranty je prvním – naprosto zásadním – krokem k trvalému usazení ve Španělsku.
Opozice tvrdí, že vláda postupuje bez dostatečné kontroly a proti náladám významné části společnosti. Lidová strana (PP) varuje před přetížením veřejných služeb a některé regionální vlády, například Valencie a Aragón, napadly regularizační program právní cestou. Strana Vox jde ještě dál a mluví o katastrofální demografické, sociální, pracovní a volební proměně Španělska. Kritika se netýká pouze počtu migrantů, ale i podezření, že dlouhodobé začleňování nových obyvatel je vedeno vědomým záměrem změnit politickou mapu země. Ano, jedná se o jev známý už z Británie, Francie, Belgie a dalších zemí – levice si dováží své voliče, aby měla zajištěnu vládu na hodně dlouho, nejlépe „na věčné časy“. Jenže bojí se už i vládní poslanci. V parlamentu prošla v březnu 2026 výzva k zastavení regularizace hlasy PP, Vox, Junts a dalších skupin poměrem 176 hlasů ku 172. Ukázalo se tak, že v této otázce vláda nemá pohodlnou parlamentní většinu a migrační politika rozděluje nejen pravici a levici, ale i regionální strany.
Nejdůležitější je však veřejné mínění. Právě zde se ukazuje, proč je téma pro Sánchezovu vládu nepříjemné. Podle průzkumu 40dB. pro El País a Cadenu SER z května 2026 je španělská společnost v otázce mimořádné regularizace výrazně rozdělená a má silné obavy: 59 % dotázaných si myslí, že opatření vyvolá zhoubný „efekt přitažlivosti“ pro další migraci, a 55 % se obává neúnosného tlaku na zdravotnictví. Tentýž průzkum ukázal ještě širší problém: 60 % občanů se španělskou státní příslušností se domnívá, že je v zemi už nyní příliš mnoho migrantů. To je pro vládu politicky značně nepříjemný údaj, protože ukazuje, že kritika migrace není omezena pouze na voliče pravice, ale zasahuje i levicové voliče. Podobně jiný průzkum z roku 2025 uváděl, že 59,7 % Španělů souhlasí s tvrzením, že země hostí „příliš mnoho“ cizinců. Rostoucí část společnosti spojuje rychlou migraci z Afriky a muslimských zemí s otázkami bezpečnosti, identity, dlouhodobé kulturní proměny a vyčítají vládě vědomé napomáhání k islamizaci země.
Kam směřuje Španělsko?
Na otázku, kdy se Španělsko stane „islámskou zemí“, dnes nelze dát seriózní odpověď. Neexistuje oficiální španělská statistika náboženského složení obyvatel a žádná věrohodná demografická instituce neuvádí konkrétní rok, kdy by muslimové ve Španělsku měli tvořit většinu. Smysluplnější je proto ptát se jinak: jakými cestami se může Španělsko v příštích desetiletích vydat?
První možností, tou nejreálnější, je pokračování současného kurzu. V tomto scénáři zůstane Španělsko jednou z mála evropských zemí s široce otevřenými vraty pro migraci. Současná regularizace více než milionu žadatelů se stane začátkem nové etapy radikální proměny Španělska z křesťanské na muslimskou zemi. Zcela reálně lze očekávat výrazný růst zahraniční populace a muslimské menšiny (dnes ještě menšiny) zejména v Katalánsku, Andalusii, Murcii, Madridu, Valencii, Ceutě, Melille a na Kanárských ostrovech.
Druhou možností – méně pravděpodobnou – je evropská stabilizace. Španělsko by v tomto scénáři migraci nezastavilo, ale výrazně by ji regulovalo. Legalizace pobytu by byla spojena s přísnější kontrolou hranic, rychlejšími návraty neúspěšných žadatelů, tlakem na zaměstnavatele využívající nelegální práci a důslednější integrací těch, kteří v zemi zůstanou. Muslimská populace (s dvojnásobnou až trojnásobnou porodností oproti původním Španělům) by dále rostla, jen trochu pomaleji. Vzestup islámu, který se již dnes stal trvalou a viditelnou součástí španělské společnosti, by se mírně zpomalil. Právě před takovým typem vývoje varují i evropské scénáře Pew Research Center: muslimská populace v Evropě poroste díky své vysoké porodnosti i při nulové migraci…
Třetí možností – zatím silně nepravděpodobnou – je radikální politický obrat. Pokud bude sílit odpor veřejnosti k masové migraci, kritický tlak na bydlení, školství, zdravotnictví a bezpečnostní obavy, může příští vláda migrační politiku výrazně zpřísnit. To by znamenalo přísnější azylová pravidla, tvrdší návratovou politiku a silnější spolupráci se zeměmi severní a západní Afriky. V tomto scénáři by růst muslimské populace pokračoval především díky již usazeným komunitám a druhé generaci, ale tempo by se opět snížilo. Socialisté však bijí na poplach, že by hrozilo větší politické napětí mezi částí veřejnosti, migranty, regiony a centrální vládou. Zapomínají dodat, že toto napětí a tím také riziko násilných střetů vyvolali oni sami.
Jisté je zatím pouze jedno: Španělsko už není zemí, která stojí stranou evropské migrační debaty. Naopak se stalo jedním z jejích hlavních bojišť. Právě proto bude vývoj ve Španělsku v příštích letech jedním z nejdůležitějších ukazatelů toho, kam se může ubírat celá západní Evropa. Zatím tento vývoj ukazuje neomylně do velké temnoty.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 7/2026.
