V české veřejné debatě existují výrazy, které zlidověly natolik, že už málokdo přemýšlí, zda vlastně odpovídají realitě. Jedním z nich jsou takzvané koncesionářské poplatky. Mluví o nich politici, novináři i diváctvo. Jenže z pohledu práva jde o označení vážně nepřesné. Český právní řád totiž žádné koncesionářské poplatky nezná.
K vlastnictví ani provozování televizního nebo rozhlasového přijímače není třeba v Česku žádná koncese. Nikdo občanovi nevydává speciální povolení mít doma televizi či rádio, nikdo nevede správní řízení o udělení licence. Zákon používá jiné pojmy: televizní poplatek a rozhlasový poplatek. Právě takto jsou označeny peněžité povinnosti, jejichž výnos slouží k financování České televize a Českého rozhlasu.
Někdo může namítnout, že jde jen o slovíčkaření. Jenže, jak již trefně říkával legendární brněnský právní profesor Petr Hajn, právě na slovech stojí celé právo. Rozdíl mezi daní, poplatkem nebo pokutou není stylistická finesa. Každý z těchto institutů má jiný právní obsah a jiné důsledky. Přesnost není puntičkářství. Je podmínkou srozumitelnosti.
Není náhodou, že například filozof Václav Bělohradský opakovaně upozorňuje, že jazyk není jen prostředkem popisu světa, ale také nástrojem, kterým si svět vykládáme. Když dlouhá léta používáme nepřesný pojem, začneme postupně přebírat i nepřesné představy, které s ním souvisejí.
Státní nebo nestátní televize?
Podobně nepřesná bývá i debata o postavení České televize a Českého rozhlasu.
Často zaznívá argument, že nejsou státními institucemi právě proto, že (doposud) nejsou financovány přímo ze státního rozpočtu. Jenže způsob financování a právní postavení instituce jsou dvě rozdílné věci.
Výstižně to kdysi připomněl brilantní pravicový publicista Ladislav Jakl. Řidiči platí dálniční známky (tedy dálniční poplatky), přesto dálnice zůstávají státní. Diváci si kupují vstupenky do městského divadla, ale tím se samozřejmě nestávají jeho vlastníky. Cestující platí jízdné dopravnímu podniku, ani ten kvůli tomu není soukromou společností svých pasažérů.
Stejnou logiku lze vztáhnout i na veřejnoprávní média. Skutečnost, že jejich činnost je hrazena z televizních a rozhlasových poplatků, sama o sobě nic nevypovídá o jejich právním postavení. Televize je pořád státní, ne soukromá. Důvtipní lidé samozřejmě výraz „státní“ otupili tím, že jej poměrně mazaně a zdařile přejmenovali na „veřejnoprávní“, nicméně to přirozeně nic nemění na podstatě věci.
Zrušení mediální svobody?
Proto také není (a ani být nemůže) přesné tvrzení, že případné zrušení těchto poplatků by automaticky znamenalo „zestátnění“ České televize nebo Českého rozhlasu. Jestliže by se změnil způsob financování například na přímé financování ze státního rozpočtu, neznamenalo by to bez dalšího změnu jejich právní povahy. Šlo by o změnu finančního modelu, nikoli automaticky o změnu jejich postavení.
To samozřejmě neznamená, že je jedno, jak jsou veřejnoprávní média financována. Naopak. Je zcela legitimní vést spor o tom, zda současný systém lépe zajišťuje jejich nezávislost než jiné možné modely. Zmíněná debata je dozajista potřebná a patří do demokratické společnosti.Musí však stát na přesných pojmech, nikoli na pofiderních a nepřesných zkratkách.
Nejde o maličkost
Sečteno: Výraz „koncesionářské poplatky“ je pozůstatkem doby, kdy se skutečně hovořilo o koncesích na rozhlasové přijímače. Dnešní právní úpravě už ale neodpovídá. Přesto přežívá, protože lidská paměť bývá konzervativnější než zákony. Právník či právní pedagog možná někdy působí dojmem, že řeší maličkosti. Jenže zkušenost ukazuje, že velké omyly často vznikají právě z malých nepřesností. Veřejná debata bude kvalitnější teprve tehdy, až budeme věci nazývat jejich pravými jmény.
Neplatíme tedy žádné koncesionářské poplatky. Platíme televizní a rozhlasové poplatky podle zákona. A způsob jejich výběru sám o sobě ještě nerozhoduje o tom, komu veřejnoprávní média patří ani jaké je jejich právní postavení.
