Donald Trump si zřejmě vzal k srdci pošklebky odpůrců a výčitky příznivců, lamentujících, že se zařazuje do série amerických prezidentů, kteří nechali na holičkách své zámořské spojence, od Vietnamců po Afghánce. Uvěřil íránským exulantům, že s íránským režimem se jednat nedá, a požádal Kongres o další miliardy na doválčení k porážce „islamofašismu“, jak režim za všechny exulanty nazývá nejvýznamnější exilový spisovatel Amil Imani.
Svržení islámského režimu, nastolení demokracie, odhalování globálních zločinů politického islámu, varování před islamizací Západu – jsou Imanova celoživotní žurnalistická témata. V Trumpa a Netanjahua vkládá naději, že „Írán zítřka bude opět mistrovské dílo umění, hudby a poezie – civilizace pamatující svou minulost k budování svobodné budoucnosti“.
Režim se vzdálil národu
Požáry asi 300 mešit zažehnuté protestujícími domácími disidenty v letošním roce pro Imana – jako pro většinu íránských exulantů – nejsou činy terorismu, nýbrž „exorcismu“. Není to jen politický disent, nýbrž „definitivní civilizační povstání proti samotné koncepci islámského státu“. Íránský národ nežádá jen změnu vlády, žádá „navrácení své potlačené duše“ režimem, který proměnil duchovní svatostánek ve „velitelské centrum útlaku, opevnění utlačovatelů, střílnu do demonstrujících studentů, mučírnu protestující mládeže“. Islám přestal oslovovat „srdce Íránců“. Režim se stal „entitou zcela oddělenou od íránského národa“.
Národ povstal proti „ideologii samotného politického islámu, který téměř půl století věznil životadárnou starodávnou kulturu a civilizaci nesmírné hloubky a krásy, světlo moudrosti, humanismu a opojné nádhery její poezie.“ Prahne po kultuře života, potlačené „kultem smrti a mučednictví“. Žádá „sekulární pluralistickou společnost ctící své zoroastriánské kořeny, svou perskou minulost, a zároveň své moderní aspirace“. Nesledujeme jen konec jednoho režimu, sledujeme „vzkříšení národa“. A toto je Imanův vzkaz všem iluzím jakéhokoli jednání s íránským režimem o nějaké reformě: „Nemůžete reformovat režim, který věří, že má od Boha mandát vás vraždit“.
Imanovo obnažení mučené íránské duše souzní s většinou exilu a jím odhadovanými 80-90 procenty íránského národa, odříznutého od světa režimním vypnutím internetu, popravami a masakry. Je i zřejmé, že z exilu bude muset pramenit i to praktické národní osvobozování. A to ze dvou možných zdrojů.
Francouzský exil
Jedním je sdružení exilových organizací zvané Národní rada íránského odboje (NCRI), které navrhuje do funkce šéfa budoucí prozatímní svobodné vlády svou zvolenou předsedkyni inženýrku Maryam Radžáví, sídlící ve Francii. Ta vypracovala plán na převzetí vlády, který obsahuje mimo jiné: Svobodné volby. Oddělení náboženství od sekulárního státu. Rovnoprávnost mužů a žen. Zrušení trestu smrti. Nezávislé soudnictví. Ochranu menšin. Tržní ekonomiku s ochranou soukromého majetku. Navíc NCRI udržuje kontakt s domácím disentem a přispěla k informovanosti světa o íránském jaderném programu.
Povšechně tedy nic, oč by se sekulární demokraté museli zásadně přít. Až na několika poblémů praktických. Jednak se v NCRI střetávají kontrastující zájmy politické a osobnostní, některé skupiny tíhnou k levicovému radikalismu. Jednak někteří členové NCRI ve válkách Íránu s Irákem podpořili Irák, což dodnes někteří Íránci berou jako vlastizradu. Pak pomohli svrhnout šáha, čímž nechtěně přispěli k nástupu ajatoláhů, před nimiž nakonec museli prchat.
To by jim mohlo mařit spolupráci s šáhovým synem Rézou Páhlavím. Tomu v exilu narůstá podpora, soudíme-li podle více než čtvrt milionu sympatizantů na jeho mítinku „Globální den akce za íránský lid“ letos v únoru v Mnichově. Páhlaví je ten druhý pilíř exilových plánů na osvobození Íránu.
Páhlaví velmi důrazně už delší dobu varuje Západ, že s islámským režimem v Teheránu nelze nic vyjednat. Je to podle něj „omyl morální i strategický“ a žádá Trumpa, aby válku dotáhl až do pádu režimu. Nabízí se jako „poctivý zprostředkovatel jakékoli změny, jejíž obsah a výsledek bude sekulární demokracie“.
Klíčová role Izraele
Ale přidává k tomu navíc jeden prvek, který je vnímán jako klíčový pro obnovu iránské infrastruktury a ekonomiky: Izrael. Spolu s ním už vypracovává plán na izraelskou pomoc v rozvodu vody, desalinaci vody mořské, rekonstrukci infrastruktury, obnovu a zlepšení elektřiny, dopravu včetně vzájemné letecké, ochranu prostředí – a další nápady, které už jeho tým dojednává s izraelskými vědeckými instituty za stále častějších návštěv, které Páhlaví sám inicioval vlastní návštěvou v roce 2023, nadšeně přijatou většinou íránského exilu stotisícovkou „lajků“ na perských sociálních sítích.
Izrael pro spolupráci na Páhlavího plánech vyčlenil ministryni pro vědu, informace a technologii a sází na něho jako brzy už budoucího vládce tentokrát už zase spřáteleného Íránu. Zda si jej osvobozený Írán nakonec zvolí, či ne, izraelská rekonstrukce Íránu bude připravena vypuknout v první den íránské svobody.
Páhlaví i Izraelci tuto dohodu pojmenovali „Cyrus Accords“, po vzoru Trumpových Abrahamových dohod Izraele se čtyřmi arabskými zeměmi. Izrael tím, slovy paní ministryně, „splatí Persii svůj civilizační dluh“. Rozumějme dluh za osvobození Židů z babylonského otroctví a vyhnanství. A rovněž obnovu židovského státu zdevastovaného invazemi krále Nebuchadnezzara II, jemuž Giuseppe Verdi přezdíval Nabucco.
Osvobození vyhlásil v roce 538 př.n.l. perský král, jehož jméno se přes latinu přepsalo jako Cyrus. Řečtina ho znala pod jménem Kỹros. Odtud české Kýros. Ale protože v původní perštině se jmenoval Kuraš, dovedete si představit, jak moc tomuto projektu fandím.
