Snaha druhé urazit, ponížit, porazit a zašlapat do země, toť náhle snad jediná pracovní metoda prezidenta Trumpa. Nejspíš i s ohledem na kubánskou menšinu Floridy se tak zase objevují řízené úniky zpráv o vojenských přípravách proti „ostrovu svobody“.
Já, Kuba. To je název dnes již pozapomenutého, nicméně vynikajícího koprodukčního filmu sovětského režiséra Michaila Kalatozova. Snímek z roku 1964, na němž spolupracoval s kouzelníkem kamery Sergejem Urusevským a významným básníkem Jevtušenkem, je dodnes znalci považován za technický zázrak. S poezií i vášní pojednává castrovskou, tedy fakticky protiamerickou revoluci. Ovšem ve své době byl přijat kriticky jak na Kubě, tak v Sovětském svazu. Pro východní kritiky byl příliš „dekadentně krásný“, pro jejich kubánské soudruhy zase málo „revolučně přímočarý“. Až jej poněkud paradoxně po dekádách světu připomnělo cinéfilské nadšení uznávaných amerických tvůrců Scorseseho s Coppolou.
Od vzniku tohoto půvabného povídkového filmu uplynulo již dvaašedesát let. Sama idealisticky zobrazovaná revoluce je ještě o pět roků starší. Prý stále pokračuje, ale věk je na ní vážně vcelku znát. Již dlouho jí takříkajíc dochází „šťáva“. Energii postrádá v doslovném i přeneseném významu. Není proto vůbec vyloučeno, že „ostrov svobody“ postupně zakormidluje hluboko do někdejších polokoloniálních vod. Ostatně tomu nasvědčují i typické výlevy Donalda Trumpa. Ten v březnu 2026 na adresu Kuby pro USA Today prohlásil: „Ať už ji osvobodím, nebo zaberu – myslím si, že si s ní mohu dělat, co chci.“
Je vlastně svým způsobem zázrak, dokázalo-li tamější tuhé zřízení tolik desetiletí odolávat náporu blízké supervelmoci (ostatně právě máme výročí invaze do Zátoky sviní). Přežít takříkajíc na jejím „zadním dvorku“. I nepřátelé nesvobodného systému proto uznávají hloubku ideového přesvědčení místních vůdců. Přesvědčení, jež se třeba v nedávno násilím proměněné chavistické praxi – navzdory vášnivým projevům o socialismu 21. století – manifestovalo o řád méně.
Za stávající administrativy má Havana vážně namále. Též proto, že impulzivní hlava USA nahlíží živé lidi, pamětihodné kultury a od nepaměti existující státy jako předměty hodné manipulace dle vlastních „morálních hodnot“. Prostě dle potřeby nezákonně, bezohledně, sprostě. Zvlášť od té doby, co nedostala Nobelovu cenu za mír, chvílemi působí, jako by se snažila „odplatit“ celému světu. Když už, tak už. Neví proto, komu by ještě vyhrožovala a kam by ještě plánovala vysílat po zuby ozbrojené armády.
Akcelerace úpadku
Snaha druhé urazit, ponížit, porazit a zašlapat do země, toť náhle snad jediná pracovní metoda prezidenta Trumpa. Ty tam jsou naděje na zdravý rozum, jež si s ním leckteří původně spojovali, když se – podceňován – vynořil z obchodního prostředí. S plánem nahradit novým přístupem tradiční, ale dekadencí stižené mocenské struktury.
Jenže nakonec místo toho, aby co nejopatrněji převedl Spojené státy ze ztracené pozice globálního hegemona do pevného ukotvení v novém koncertu velmocí, úpadek USA akceleroval. Svou zemi diskreditoval tak, až americká politická žurnalistika přišla s termínem „darebácká supervelmoc“…
Samotnou válku s regionálním hráčem Íránem už Bílý dům stihl vyhrát tolikrát, že se v tom jednou budou ztrácet i oficiální životopisci. A když již strategicky prohrávám jednu vojnu, nejlepší je rovnou v nepřehledné situaci harašit nějakou další. Nejspíš i s ohledem na kubánskou menšinu Floridy se tak zase objevují řízené úniky zpráv o vojenských přípravách proti „ostrovu svobody“.
Washington tím nechtěně – podobně jako v Islámské republice – posiluje tradiční místní vlastenectví či otřesené postavení elit. Stimuluje hrdý pocit „Já jsem Kuba“. Ovšem veliké naděje se v této mezinárodní atmosféře spřádat nedají. A nejen pro „Perlu Antil“…
Čtěte také:
Kubánská vláda padne velmi brzy, domnívá se Trump
Velmocenský blitzkrieg: Venezuela, Kuba a limity americké moci
OSN jako nástroj anti-západní totality
