Spor mezi Hradem a vládou o to, kdo má stát zastupovat na summitech typu NATO, trochu vychladl – prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš se koncem srpna dohodli, že se budou pravidelně scházet nad zahraniční politikou. Kompetenční žalobu u Ústavního soudu ale prezident stahovat nehodlá. Podle svých slov nevidí důvod ustupovat, dokud soud kompetence mezi hlavou státu a vládou jasně nevyjasní. Rozhodnutí ve věci samé se očekává už brzy.
Dnes navíc vyšlo najevo, že Pavel Šámal ve funkci ústavního soudce zůstane. Podle Aleše Pejchala je však celý konflikt především prohrou politiky a ukázkou neschopnosti jejích představitelů dohodnout se. Podstatou politiky podle něj není obracet se se spory na soudy a nechat soudce rozhodovat za volené reprezentanty, ale nést odpovědnost, jednat a hledat dohodu.
„Dohadování se o tom, kdo má z politiků jaké kompetence, považuji za útěk od odpovědnosti za výsledek jednání a obracení se na soud v takové záležitosti za projev určité zbabělosti, která může vyústit i v to, že daný soud svoji pravomoc překročí,“ říká v rozhovoru pro Deník TO právě Aleš Pejchal, emeritní soudce Evropského soudu pro lidská práva.
Byl jste téměř deset let soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a ve Francii už jste zůstal. K situaci v Česku se, pokud vím, běžně nevyjadřujete, ale tady jste udělal výjimku (komentář k situaci vyšel na webu Česká justice 30. 6. 2026, pozn. red.). Co vás přimělo k tomu, abyste se ozval v reakci na to předběžné opatření, které vydal Ústavní soud ve sporu prezidenta a vlády?
Začnu zeširoka, jestli dovolíte. Především upozorním čtenáře, že na Vaše dotazy odpovídám písemně, dle mého názoru si to daná problematika vyžaduje.
Sleduji průběžně jak život ve Francii, především v Alsasku, kde částečně pobývám, tak v Čechách, kam s manželkou pravidelně zajíždíme. To je přirozené, nelze žít s klapkami na očích. Z mé strany jde o pohled běžného občana, jenž řízením osudu vystudoval právnickou fakultu a právem se zabýval celý svůj život. Vždy jsem se veřejně vyjadřoval pouze tehdy, kdy jsem měl skutečně co říci, a taková situace nenastává příliš často, jestliže chce člověk udržet určitou vnitřní pokoru. Nezajímá mne, co který politik řekl nebo jak to další komentoval. Zajímá mne, zda funguje právní řád, zda je dobře nastaven, tedy tak, aby co nejméně zasahoval do běžného života kohokoliv z nás a zároveň aby určil jasná kritéria v případě jeho porušení.
Nu a za nejzávažnější porušení platného právního řádu považuji skutečnost, kdy instituce oprávněná právní řád vyložit, v daném případě tedy Ústavní soud, provádí, samozřejmě dle mého osobního názoru, výklad, jenž v souladu s právním řádem není. Ostatně nic jiného jsem na Evropském soudě pro lidská práva po více než devět let nedělal. Zjišťoval jsem, zda národní soudy čtyřiceti sedmi evropských států postupovaly v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod anebo nikoliv. Tehdy jsem společně se svými kolegy – soudci z těchto 47 zemí – i autoritativně rozhodoval o onom souladu, dnes toliko vyslovuji svůj názor, jenž možná může být pro čtenáře zajímavý a podnětný. A aby takovým byl, tak tomu svědčí určitá střídmost ve vyjadřování, tolik netypická pro současnost.
Čekal byste, že na tohle „lámání chleba“, tedy k potřebě vyjasnit kompetence Ústavního soudu, dojde v situaci, kdy se tady řeší spor „o židli“ na summitu? Je to celkovou atmosférou ve společnosti, že tato banalita nakonec vyústila v tak zásadní spor?
Nepovažuji danou situaci za nějaké „lámání chleba“. Ani nejde, podle mého názoru, o nějaký zásadní spor. Na veřejnosti se toliko řeší věci, které jsou pro veřejnost nedůležité a měly být vyjasněny takříkajíc „za zavřenými dveřmi“. Je lhostejné, kdo bude za české občany z jejich zvolených zástupců na summitu jednat. Důležité je pouze to, jak ona jednání dopadnou a jaký budou mít význam pro českou a moravskou komunitu. Dohadování se o tom, kdo má z politiků jaké kompetence, považuji za útěk od odpovědnosti za výsledek jednání a obracení se na soud v takové záležitosti za projev určité zbabělosti, která může vyústit i v to, že daný soud svoji pravomoc překročí. K těmto otázkám jsem se vyjádřil téměř před dvaceti lety v knize „Základní slova“, kterou jsme po několik let psali s vynikající novinářkou Irenou Válovou. Protože se politici, ale i soudci chovají pořád stejně, dovolím si z oné knihy citovat sám sebe:
Doslova se vztekám nad různými vyjádřeními – ministrů, vládních úředníků, ale i poslanců a senátorů – typu tuto věc, nechť rozhodne nezávislý soud nebo věc jsme nechali posoudit nezávislým soudem a ten nám řekl. Soudy (vyjma několika málo oblastí činnosti soudu Ústavního) ve státě nejsou pro politiky či státní úředníky, ale především pro občany. Aby rozhodly jejich soukromou při, kterou si nedokážou vyřešit sami, aby je vyslovením viny a uložením trestu ochránily před pachateli trestných činů.
Ona totiž „nezávislost“ soudců, ke které se politici tak rádi odvolávají, je věcí dosti spornou, pokud jde o právo veřejné. Když v roce 2000 Nejvyšší soud Spojených států amerických přepočítával v souboji Bush junior versus Al Gore hlasy pro prezidentské kandidáty ve státu Florida, nezáleželo příliš na tom, jaký je skutečný stav věci, ale kolik soudců je z řad republikánů a kolik z nich hájí barvy demokratů. Obdobně náš Ústavní soud ve složení nakloněném především osobě bývalého prezidenta Václava Havla neměl problém v jisté době označit volební zákon počítající s většinovým systémem za rozporný s naším ústavním pořádkem, ačkoli takovýto výrok je přinejmenším diskutabilní. Příčina? Jednoduchá: v řadách tehdejších ústavních soudců nebylo příliš příznivců sociální demokracie ani Občanské demokratické strany, jejichž členové onen zákon v parlamentu prosadili….
… Neřekl bych, že jde o vládu soudců. Nazval bych to vládou zbabělosti. Vždyť i ty soudy posuzují věci veřejné, které jsou jim politiky předloženy, většinou alibisticky. Tváří se, že nesmí vnímat politický význam kauz, že věci rozhodují odděleně od politické situace země, a přitom to velice často není pravda. Na druhé straně, když určitou věc, která se před ně nikdy neměla dostat a kterou si měl vyřešit politik sám, vytrhnou z politického kontextu, pak pokrytecky popírají její skutečný význam.
V tom svém textu jste vysvětlil, v čem spočívá překročení kompetencí Ústavního soudu. Můžete to tedy ještě jednou shrnout?
Při úplném zjednodušení, které se zase „odborníkům“ nemusí zdát přesné, jde asi o toto. Zákon o Ústavním soudu výslovně připouští a upravuje použití institutu „předběžného opatření“ pouze ve vztahu k individuálním ústavním stížnostem. V obecných ustanoveních tohoto zákona, která se vztahují na veškeré druhy řízení před Ústavním soudem, předběžné opatření upraveno není. V těchto ustanoveních je pouze řečeno, že Ústavní soud může přiměřeně použít občanský soudní řád v případech, kdy zákon o Ústavním soudu danou věc výslovně neupravuje. A problém tkví v tom, že onen tvrzený kompetenční spor mezi prezidentem a vládou je výsostně veřejnoprávní, nikoliv soukromoprávní. Občanský soudní řád nastavuje pravidla pro soukromoprávní spory. Já se domnívám, že v žádném případě nemůže jít o přiměřené použití občanského soudního řádu, když spor je veřejnoprávní. Dané předběžné opatření tedy nemělo být usnesením Ústavního soudu nařízeno.
Zaznamenala jsem celou řadu nesouhlasných reakcí, ale řekla bych, že jsou dvojího typu. Ty, které, stejně jako vy, tvrdí, že ÚS vůbec nemůže vydávat předběžná opatření v kompetenčních sporech, a ty, které říkají, že by třeba i mohl, a to i v kompetenčních sporech, avšak zde pro to nebyly splněny podmínky.
Co k tomu říci? Oblíbené úsloví, že dva právníci mají obvykle tři názory? Takže raději k tomu dodám asi toto. Pokud jde o právní vědu, zdůraznil bych myšlenku, kterou při nejrůznějších příležitostech opakuji a jsem o ní hluboce přesvědčen. Právo je jednoduchá vědní disciplína, za předpokladu, že stav naší mysli splňuje tři základní postuláty pro poznání práva. Jde o toto. Naše mysl za prvé není naplněna zlou vůlí, za druhé dokáže logicky uvažovat a za třetí zná dokonale systém.
Čili v daném případě jsem rozhodně v dobré víře. I když můj věk docela pokročil, stále mi to docela logicky myslí. Jestli znám systém práva, to nezbývá než nechat na posouzení čtenářů.
Pokud jde o ty dva disentující soudce, jak z tohoto pohledu čtete jejich argumentaci? Já mám za to, že oni spíš upozornili na to, že ty důvody, proč k takovému kroku přistoupit, jsou slabé a špatně vyargumentované, nikoliv že by to opatření jako takové nebylo možné vydat. Je v tomto mezi vámi tedy rozpor? A jak hodnotíte to jejich disentní stanovisko?
Spíše bych se vyjádřil obecněji. Dva z přítomných členů pléna Ústavního soudu hlasovali proti konkrétnímu rozhodnutí o vydání předběžného opatření, a to je důležité. Čili v tom zásadním se s nimi shoduji, předběžné opatření v daném případě nemělo spatřit světlo světa. Nevidím tudíž důvod, proč s jejich písemným disentem polemizovat. A už vůbec se nechci stavět do pozice nějakého dalšího ústavního soudce. Pouze jsem vyslovil svůj názor na možnost přiměřeného použití občanského soudního řádu v tvrzeném kompetenčním sporu mezi prezidentem republiky a vládou.
Ať už se přikloníme k jedné či druhé argumentaci, je jasné, že se shodujete na tom, že to usnesení se nemělo přijmout. Soudci Winter a Řepková měli tu kuráž se proti rozhodnutí většiny vymezit. Jak si vysvětlujete, že v tom zůstali sami?
Hlasovat jako soudce proti většině není o kuráži. Je to nepohodlné, neboť musíte psát něco jiného, než bylo většinou odhlasováno. Ale je to zároveň projev samostatného, svobodného uvažování. Že to byli jen dva z dvanácti přítomných členů pléna, mohlo mít příčiny různé a těžko mohu já či vy spekulovat o dané situaci, nedej bože, se snažit o nějaké dalekosáhlé vysvětlení. A obecně jsem se o možném chování soudců ve veřejnoprávních sporech vyjádřil v odpovědích na předchozí otázky.
V podstatě nejde o to, jestli prezident do Ankary měl jet, nebo ne, ale o to, jestli za vládu může rozhodovat soud. Pokud se vláda neohradila, nehrozí, že už u toho zůstane i pro příště? Právník Petr Kolman ve svém textu říká, že se vláda proti tomu usnesení rozhodně měla ohradit. Souhlasíte?
Těžko mohu a ani nechci radit vládě, jak by se měla chovat.
O meritu věci budou soudci rozhodovat nejdříve v září. Cílem je právně ukotvit, jaké jsou pravomoci prezidenta a vlády při reprezentaci státu na mezinárodních setkáních typu NATO. Jak tento kompetenční spor samotný vidíte vy? Má prezident zastupovat republiku v zahraničí vždy, když o to stojí? A je vláda povinna mu to umožnit?
Nezbývá mi než se opakovat. Prezident republiky ve svém podání k Ústavnímu soudu tvrdí, že jde o kompetenční spor. Já se domnívám, že v těchto otázkách nelze stanovit nějaké obecné zjednodušení. Je na zvolených politicích, aby se v každém konkrétním případě dohodli tak, aby budoucí mezinárodní jednání mělo šanci dopadnout pro občany České republiky co nejlépe. Pokud nejsou schopni se dohodnout na takovémto doslova primitivním základu mezinárodní politiky, pak těžko mohou své voliče zastupovat a těm nezbývá než volit v nejbližších volbách někoho jiného. Volit daleko odpovědněji a uvážlivěji, především lépe vybírat.
Žádní ústavní soudci na žádné mezinárodní jednání nepojedou, nebudou tam jednat, neponesou za jejich výsledek odpovědnost. Pro politika musí dvojnásob platit, že dohoda je to nejdůležitější v mezilidských vztazích upravených právem. Soudní rozhodnutí ji nemůže plně nahradit. V tom je onen zásadní problém. Nějak si v posledních cca dvaceti letech neumíme efektivně vládnout. Ano, my občané Čech, Moravy a Slezska.
Víte, ještě před takovými sto lety považoval téměř každý za nesmírnou ostudu ocitnout se z jakýchkoliv důvodů před soudem. Považovalo se za osobní selhání, že si ten či onen nedokázal své problémy vyřešit sám. Dnes se nejvyšší představitel státu na soud obrací a dává tím najevo, že není schopen zastupování občanů České republiky vyřešit svojí autoritou sám, resp. se o něm v podrobnostech dohodnout s vládou České republiky.
Pokud soudci nakonec vycouvají a řeknou, že otázka složení delegace je primárně politickým rozhodnutím vlády, jaký to bude mít dopad na důvěru veřejnosti v Ústavní soud? Můžou po tom všem vůbec takto rozhodnout? Jak byste vlastně v té věci rozhodl vy? Lze podle vás říci, že dlouhodobě zažitá praxe, kdy se prezidenti účastnili summitů NATO, se stala součástí ústavních zvyklostí?
Opětovně. Každý případ je v něčem odlišný. Efektivita zastupování voličů vždy závisí na momentální situaci a schopnosti se správně rozhodnout. To není příliš o zvyklostech, ani ústavních. K případnému rozhodnutí Ústavního soudu jenom tolik, že bude konečné. Ani prezident, ani vláda jako nejvyšší představitelé státní moci se v této otázce na Evropský soud pro lidská práva obrátit nemohou, tak jako je to možné v případě individuálních ústavních stížností.
To ale není první případ, kdy ústavní soudci způsobili rozruch v právnické obci. Já si ještě živě pamatuji na kauzu, která se týkala změn v důchodovém pojištění, konkrétně omezení mimořádné valorizace důchodů. Ústavní soud návrh na zrušení těchto ustanovení zamítl. Dokonce v rozporu se stanoviskem původního soudce zpravodaje Svatoně. Soud dospěl k závěru, že nedošlo k pravé retroaktivitě. Tehdy se proti tomu mimo jiné postavil končící soudce Fiala a on už tehdy do toho svého disentního stanoviska napsal, že to vláda mohla řešit dřív, ale že takříkajíc nechtěla lidi naštvat před prezidentskou volbou. Takže naznačil, že soud de facto rozhodoval také spíše politicky, aby tu jejich chybu přikryl, a já si to pamatuji proto, že jsem tehdy mluvila s několika právníky a všichni byli podobně rozčíleni, jako to ze všech stran slyším teď. Zaznamenal jste to tehdy? Jak jste to tehdy četl vy?
Přiznávám, že jsem tento případ příliš nesledoval, takže těžko se k němu mohu nyní nějak blíže vyjadřovat.
Leč jako soudce Evropského soudu pro lidská práva jsem se zabýval nesčetněkrát rozhodnutími českého Ústavního soudu. Následné rozsudky ESLP v případech porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Českou republikou přinášely ve svých odůvodněních možná daleko větší náměty pro „rozruch v právnické obci“, leč tento rozruch jaksi nenastal. Dovolím si příkladmo krátce citovat ze dvou takovýchto rozsudků. Novotný proti České republice: … „Soud (rozuměj ESLP) dále poznamenává, že Ústavní soud České republiky již rozhodl, že vnitrostátní soudy by měly vykládat vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s Úmluvou tak, jak ji vykládá Soud… Stěžovateli však tato vnitrostátní judikatura nebyla ku prospěchu, jelikož se zdá, že Ústavní soud České republiky nevzal v úvahu ani svoji vlastní judikaturu…“ Tempel proti České republice: „…Podle názoru Soudu sled událostí v tomto případu významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení…“
Citované věty nejsou názory „rozčílených českých právníků“. Tyto věty v obou případech představují jednomyslné vyjádření sedmi soudců Evropského soudu pro lidská práva ze sedmi evropských zemí o stavu české justice, potažmo Ústavního soudu. Jeden rozsudek je z roku 2018 a druhý z roku 2020.
V souvislosti s působením Josefa Baxy jako předsedy Ústavního soudu se opakovaně poukazuje na jeho předlistopadové působení na OS v Plzni, kdy v roce 1985 odsoudil sedmnáctiletého mladíka za pokus o emigraci podle § 109 trestního zákona – nedovolené opuštění republiky, trest: 4 měsíce podmíněně. A taky se za ním táhne kauza z dob studií jeho dcery a podezření, že jí z titulu svého postavení pomáhal projít studiem. Přestože to jsou kauzy veřejně známé, byl zvolen a jmenován ústavním soudcem, a dokonce se stal předsedou ÚS. Co to říká o české justici téměř 40 let po sametové revoluci?
To, že někdo byl před listopadem 1989 trestním soudcem a soudil případy nedovoleného opuštění republiky podle tehdy platného trestního zákona, mne ponechává celkem klidným. Já jsem se v těchto případech občas vyskytl jako obhájce obžalovaných a vím z vlastní zkušenosti, že se s těmito případy nedalo téměř nic pozitivního udělat. Blíže jsem se k tomu veřejně vyjadřoval v minulosti na stránkách „Česká justice“ v „kauze“ Roberta Fremra, kterého jsem se zastal a podrobně vysvětlil proč. Horší už byl dvojí metr: osoba Roberta Fremra jako budoucího ústavního soudce vzbudila doslova pozdvižení, Josef Baxa bez problémů „prošel“. Vadí mi však, a to velmi, bývalí komunisté či kandidáti KSČ ve vrcholných soudních funkcích. Málo platné, důvěryhodnosti justice to skutečně nedodá.
O „kauze“ dcery Josefa Baxy opravdu nic nevím.
Ve svém textu jste ještě v závěru řekl, že nezbývá než se obrátit na skutečného hegemona, a tím je v našem snad ještě demokratickém státě lid. Můžete to rozvést?
Jsem hluboce přesvědčen, že jsem vše vysvětlil v předchozích odpovědích na vaše otázky. Děkuji za ně i za rozhovor.
