Historie ukazuje, že státní zásahy do ekonomiky dopadnou po chvíli nejvíc na ty, kterým měly pomoci. Že zavedení předcházely dobré úmysly, na výsledku nic nemění. Přesto po nich levice volá znovu a znovu.
Stanovení maximálních cen komodity je zásahem státu do ekonomiky. Stejně tak je ovšem zásahem do ekonomiky nařízení zvyšující cenu komodity, například prostřednictvím drahých emisních povolenek ETS 1 a ETS 2 (povinných poplatků za vypouštěné tuny CO2). Samozřejmě jsou zásahem do ekonomiky také všemožné dotace, jež nabízí zadlužené vlády evropských států či Brusel, který nejdřív peníze získá od členských států (a ty od svých občanů). Všechny tyto zásahy již jsou v prostoru EU běžnou záležitostí. Historie však ukazuje, že státní zásahy obvykle vedou ke zhoršení problému, který měly vyřešit, případně k vytvoření jiného problému, u kterého to se státní regulací „už určitě vyjde…“
Vypovídající příklad nabízí třeba způsob, jakým americký republikánský prezident Ronald Reagan vyřešil ropnou krizi, jež panovala v 70. letech. Jednoduše a proti přesvědčení demokratů, včetně končícího prezidenta Cartera i vlivných novin, jako třeba New York Times, zrušil regulace Carterovy vlády. Zatímco po zavedení maximální ceny byly u benzínových pump fronty a nedostatek benzínu, po jejím zrušení klesly do čtyř měsíců ceny pro konečné zákazníky průměrně o 40 procent, a to navzdory tvrzení ekonomů, politiků a novinářů, že tohle trh nemůže zvládnout! (Více zde.)
Přestože nalézt tyto zkušenosti prostřednictvím internetu trvá jen pár chvil, evropské vlády se jim vytrvale vyhýbají. A neváhají uvažovat o zavedení dalších regulací. V tomto směru je osvěžující vyjádření premiéra Babiše (zde), který odmítl znovuzavedení omezení cen pohonných hmot. Nezavedení maximální ceny vysvětlil celosvětovým nedostatkem rafinérských kapacit, válkou na Ukrajině a krizí na Blízkém východě. A poznamenal, že EU by pro rafinérie měla zrušit fungující emisní povolenky ETS 1 i chystané ETS 2.
Je však škoda, že nepřipomněl, že emisní povolenky zdražují nejen výrobky rafinérií, ale všechny výrobky. A po zavedení ETS 2 už budou zdražovat prakticky všechno, včetně bydlení. A zároveň povedou k zavírání elektrárenských kapacit, jež dodávají elektřinu bez ohledu na roční a denní dobu. To jsou totiž ty zásadní důvody, proč je nezbytné emisní povolenky zrušit. Ne ceny pohonných hmot.
Premiér však současně vytáhl ještě jednu diskutabilní záležitost: „nadstandardní“ zisky některých rafinérií, což je podle něj celoevropským problémem. Není náhodou takový stav jen důsledkem přílišných regulací, ať již státních, nebo bruselských? Třeba by někdo do výstavby dalších rafinérských kapacit investoval, kdyby věděl, že mu do jeho záměrů EU „nehodí“ vidle? Vzhledem k tomu, že rafinérie jsou z pohledu unie špinavé, fosilní a tím pádem zavrženíhodné, je to vysoce pravděpodobné. Ze stejných důvodů totiž nikdo v prostoru EU nestaví nezbytně nutné nové plynové elektrárny, o uhelných nemluvě. A to samé se dá říct i o těch jaderných.
Dvě otázky na závěr. Je lepší řešit omezení oněch nadstandardních zisků rafinérií, nebo dát zelenou výstavbě nových rafinérských kapacit? Trh v tom má jasno. Historie to potvrzuje. Ale úředníkům a politikům je to jedno. Jak je to možné?
