V roce 1968 patřil Petr Feldstein k mladým novinářům, kteří se nebáli otevřeně kritizovat komunistický režim. Za normalizace nesměl vykonávat svou profesi a opakovaně čelil výslechům StB. V rozhovoru pro Deník TO vzpomíná na Pražské jaro, zradu někdejších přátel i setkání s Otou Pavlem a Josefem Masopustem. Představuje také svou novou knihu Moje pražské křižovatky.
Po roce 1968 jste nemohl působit jako novinář, protože jste se znelíbil komunistickému režimu. Je podle vašeho názoru možné být za své názory perzekvován i v demokratickém režimu, kde probíhají svobodné volby?
Já ještě pořád doufám, že ne…
Stopku jste od minulého režimu dostal za působení v týdeníku Student, kde jste s mladými kolegy kritizovali samotné základy komunistického režimu. Co vašemu „tahu na branku“ říkali Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Milan Kundera a další osobnosti soustředěné kolem Literárních novin a později Literárních listů?
Na celostátní časopis Student, který vycházel ve vydavatelství Mladá fronta a od března 1968 měl podtitul Týdeník mladé inteligence, si dnes už asi pamatuje málokdo. Nedávno se mě ale starší syn ptal, zda by se nedala sehnat některá jeho čísla z roku 1968. Zajímal se o ně jeho známý.
Mimochodem, Student měl v těch pro mě a mé kolegy nezapomenutelných měsících náklad dnes těžko představitelných 90 tisíc výtisků.
S lidmi, kteří pracovali nebo psali hlavně do Literárních listů, jsme nebyli v úzkém kontaktu, ale s některými jsme se dobře znali a stýkali se. O to víc nás překvapilo a mrzelo, když nám napsali otevřený dopis, který v „Literárkách“ otiskli a podepsal ho šéfredaktor Milan Jungmann.
V dopise nás „volali k pořádku“. Těžce nám mimo jiné vytkli návštěvu redakce Svobodné Evropy v Mnichově, odkud jsme pak ve Studentu otiskovali reportáže a rozhovory. Dopis končil slovy: „Mladí přátelé a kolegové, takhle přece ne!“
Byli jsme pro ně zkrátka příliš radikální, příliš antikomunističtí. Báli se, že to tomu Dubčekovi zkazíme…
Tehdy jste jejich rady považovali za příliš opatrnické, možná až zbabělé. Jak je hodnotíte s odstupem téměř šedesáti let?
Jejich kritiku, která nás mrzela, jsme tehdy moc nechápali. Dnes je nemožné i zbytečné to hodnotit. Tanky by z Východu v noci z 20. na 21. srpna stejně přijely. Snad se ale dá říct, že po té ohromné propasti času, která nás od těch dob dělí, chápu je i nás.
Za normalizace se lámaly charaktery. Sám jste mi říkal, že někteří vaši přátelé a kolegové raději přecházeli na druhý chodník, když vás měli potkat. StB používala k zastrašování různé metody. Také vy jste se několikrát ocitl v Bartolomějské ulici.
To je bohužel pravda, to přecházeli. Mnohé z nich jsem přitom předtím považoval za kamarády. Ale byli i ti, a těch byla většina, kteří mi naopak pomáhali. Otiskovali mi články se sportovní tematikou, buď pod pseudonymem, nebo pod jménem někoho jiného, existujícího. V Bartolomějské ulici jsem byl u výslechu v 70. a 80. letech několikrát.
Můžete přiblížit, jak proběhl první kontakt? Byla by to vlastně docela bizarní až vtipná historka, kdyby nešlo o tak vážnou věc…
První kontakt proběhl po telefonu. Kdosi na druhém konci drátu se představil jako Hřebík a zeptal se familiárně: „To je Petr?“ Když jsem přisvědčil, řekl, že je z Bezpečnosti a rád by se mnou pozítří mluvil.
Ignoroval jsem to. Zavolal ale znovu. To už byl velmi nepříjemný, komisní a nesmlouvavý. Dodal, že jestli opět nepřijdu, bude to pro mě mít zlé následky… A to už jsem se dostavil.
Z amerických filmů asi všichni známe hru na hodného a zlého policajta. Máte podobné zkušenosti i z Bartolomějské?
Tak nějak to opravdu bylo, pokud si dobře vzpomínám. Aspoň zpočátku. Pak už byli zlí oba.
Spolupráci se StB jste nepodepsal, někteří vaši přátelé a kolegové však ano. Jeden z nich vás dokonce udával. Po roce 1989 vám ale nabídl místo v Československé televizi…
Těch, kteří mě udávali, bylo víc. O všech jsem se to pochopitelně dozvěděl až mnohem později, v 90. letech.
Ten, který mi z nich byl nejbližší, můj kamarád, mi místo v televizi skutečně nabídl a já ho přijal. V roce 1991 prasklo, že byl agentem StB. Musel odejít. Několik let jsem se s ním nestýkal, ale pak jsem mu odpustil. Vím, jaký tlak dokázala StB na lidi vyvinout.
Přeskočme období normalizace a zůstaňme u Československé, respektive České televize. Působil v ní kdysi váš otec Valter, známý také jako překladatel Schillera, Feuchtwangera či Zweiga. S televizí jste spojen i vy, mimo jiné jako zástupce šéfredaktora, scenárista a dramaturg sportovních dokumentů. Máte k ní možná nostalgický vztah. Jak se díváte na její využívání v politickém zápolení?
Ano, táta, který bohužel zemřel už v 59 letech, byl předtím, než vážně onemocněl, programovým ředitelem Československé televize. Potom v ní působil v jiné, nižší funkci.
Já jsem pracoval v ČST, později v ČT, od počátku roku 1990 až do důchodu. Spolupracuji s ní dodnes. Vztah k ní mám samozřejmě do značné míry nostalgický. To ale neznamená, že i nekritický.
Napsal jste asi tři desítky knih, převážně se sportovní tematikou…
V tom počtu jsou dvě knížky, které vyšly před rokem 1989 pod jménem někoho jiného. A také tři překlady z ruštiny.
V 90. letech jsem vzhledem k hektické práci v Československé a později České televizi neměl na psaní knih ani čas, ani myšlenky. Víc jsem se mu začal věnovat až po roce 2000.
Jak jste se dostal k napsání knihy o Josefu Masopustovi, jednom z nejlepších fotbalistů naší historie?
Majitel a šéfredaktor jednoho nakladatelství, který vydával některé tátovy překlady, se mě jednou zeptal, co právě dělám v televizi.
Řekl jsem mu, že připravujeme dokument k blížícím se sedmdesátinám Josefa Masopusta. Překvapil mě otázkou, zda bych o něm nechtěl napsat knihu pro jeho nakladatelství.
Tak jsem ji napsal. Vyšla v roce 2003 a pak ještě jednou, v aktualizované podobě, v roce 2012.
Jak probíhala spolupráce? Fotbalovou terminologií řečeno, „presoval“ vás držitel Zlatého míče, nebo vám na pomyslném literárním hřišti nechával volný prostor?
Josef Masopust byl nejen skvělý fotbalista, ale i báječný člověk. Hodně jsme se při té práci, na kterou mám ty nejlepší vzpomínky, sblížili. Měl jsem tedy ten „volný prostor“, ale myslím, že jsem ho nezneužíval.
O fotbale jste nejen psal, ale také jste ho sám hrával. Vlastně stále pravidelně hrajete, a to se svými syny i vnuky! Kdybychom tento rozhovor dělali pro lifestylový časopis, musel bych se vás zeptat, jak být v téměř 83 letech stále aktivním fotbalistou…
On to samozřejmě není fotbal, ale fotbálek. Na malém hřišti s menším počtem hráčů. Má to „na svědomí“ můj mladší syn. Přesvědčil mě, že i v mém kmetském věku potřebuje člověk pohyb.
Protože mám nohy i klouby celkem v pořádku, hraji s jeho partou. Vedle něj, jeho kamarádů a mého nejmladšího vnuka do ní teď přibyl i můj starší syn.
Hrajeme jednou týdně. Mně jde hlavně o to, abych to těm mladším, kteří jsou ke mně velmi ohleduplní, co nejméně kazil.
Zatímco kniha o stříbrném medailistovi z fotbalového mistrovství světa v Chile v roce 1962 je převážně pozitivním čtením, některé vaše další knihy se věnují méně veselým tématům. Mám na mysli například A život šel dál a Utečence…
Sport bohužel přináší i témata vyloženě smutná. Nebo tak vážná a složitá, že obrátí člověku život naruby. Ani těm se samozřejmě nelze vyhýbat.
Rád bych zmínil také knihu Skoro proti všem, v níž se společně s Tomášem Libánkem vracíte k novinářským začátkům v týdeníku Student a k událostem Pražského jara. Jak vznikl nápad napsat ji?
O té knížce jsem uvažoval dlouho. Daleko dříve, než se Tomáš Libánek, kterého jsem tehdy ještě neznal, rozhodl napsat diplomovou práci o časopise Student, hlavně o jeho roli a významu v období Pražského jara v roce 1968.
Když práci připravoval, mnohokrát zpovídal mě i další kolegy z někdejší redakce. Tím mě „ponoukl“, abychom knížku později společně napsali. Původně měla vyjít v roce 2018, tedy padesát let od událostí Pražského jara. Nakonec vyšla o rok později.
Mimochodem, Tomáš, rodák z Hradce Králové, kterému je dnes 48 let, pracoval krátce jako novinář. Pak se přihlásil do výběrového řízení na ředitele Východočeského muzea v Pardubicích. Vyhrál ho a od té doby v muzeu „řediteluje“. Myslím, že ho práce historika ohromně baví a dělá ji velmi dobře.
Teď bychom se mohli, či spíš měli, pobavit o vašem aktuálním knižním počinu Moje pražské křižovatky. Mohl byste jej našim čtenářům přiblížit?
Jsou to, vznešeně řečeno, jakési mé paměti. Nebo spíš vzpomínky na různé události z mého života, od dětství téměř do současnosti.
Jsou veselé i méně veselé, smutné i hodně smutné. Tak, jak vnímáme svůj ohraničený pobyt na této zemi asi všichni. Přesto si myslím, že je to knížka celkem optimistická.
Předpokládám, že jde o vaše nejosobnější dílo?
Asi ano. Přesto si myslím, že v ní sám sebe úplně neodkrývám. Leccos si přece jen nechávám pro sebe.
Vzhledem k rozsahu knihy předpokládám, že jste jejím psaním strávil nejvíce času. Na druhou stranu šlo o osobní vzpomínky, takže jste nemusel tolik vyhledávat informace v archivech ani je ověřovat.
Psal jsem ji dlouho, ale ne kdovíjak intenzivně. Tak, jak jsem si některé věci vybavoval. I když ne všechny příběhy v knize se odehrály přesně tak, jak jsou popsány. Někde jsem si přece jen dovolil mírně fabulovat.
Kniha má přes čtyři sta stran a je rozdělena do třinácti kapitol. Zastavím se u čtvrté, nazvané Zatracenej život. Čtenáře by ale neměla rozesmutnit…
To určitě ne. Na druhou stranu ten, podle jehož vyprávění je tato část knihy nazvána, byl i komik. Úžasný komik s geniálním a originálním smyslem pro humor.
Takoví lidé život snadný nemají. Ani on ho takový neměl. A právě v době, kdy jsem s ním mluvil, ho měl ze všech důvodů, jaké si lze představit, „zatraceně“ nesnadný.
Zmiňujete také sázku s jedním zajímavým mužem. Vsadili jste se, že na hokejovém mistrovství světa v roce 1969 porazíme sovětské hokejisty v obou zápasech. Vy jste tomu věřil, zatímco on to považoval za „zhola nemožné“. Sázku jste vyhrál…
To mě tehdy nějak osvítil duch svatý. Pevně jsem tomu věřil. Byl jsem si jistý, že se ta šílená, bezohledná srpnová křivda z léta 1968 „vykompenzuje“ alespoň na hokejovém poli.
Ve své knize vzpomínáte kromě Jana Wericha a Oty Pavla, na kterého se ještě zeptám, i na další velké osobnosti. Například V. V. Štecha, Otomara Krejču, Dušana Hamšíka nebo olympijského vítěze Ludvíka Daňka…
Ti a někteří další pozoruhodní lidé, kteří byli nejen výjimeční, ale v nejlepším smyslu slova i úplně obyčejní, mi v paměti hodně utkvěli. I proto jsem se potřeboval prostřednictvím knížky o zážitky s nimi podělit.
S Janem Werichem se od mládí přátelil váš otec. Také vy jste ho v dětství několikrát potkal. Přátelství s Otou Pavlem však bylo už vaše a týkalo se dospělého života…
Ota Pavel moc brzy umřel, takže moje přátelství s ním netrvalo dlouho.
Seznámil jsem se s ním, když jsem během roční základní vojenské služby pracoval v redakci týdeníku Československý voják. Ota byl tehdy už v invalidním důchodu, ale časopis, který byl na svou dobu, psal se rok 1967, skvěle dělaný, rád četl.
Některé redaktory, třeba právě Dušana Hamšíka, dobře znal. Četl mou reportáž o hokejistech Dukly Jihlava, která se mu líbila. Řekl Dušanovi, ať za ním přijdu domů, že by si se mnou rád popovídal.
Pak mi během našeho přátelství postupně daroval všechny své knihy a do každé napsal věnování. Včetně Smrti krásných srnců. Bylo to jen několik dnů předtím, než umřel.
Úplně na závěr bych se chtěl zeptat, jaké máte další literární či snad fotbalové plány?
Fotbalové samozřejmě žádné, to je jen taková legrace. I když zdraví pohyb asi prospívá.
Pokud jde o psaní, rád bych zmínil, že pár týdnů po titulu Moje pražské křižovatky mi vyšel i Tenisovník, který bohatě ilustrovala Kateřina Kadlecová. Je určený hlavně dětem. Formou odpovědí na totožná témata představuje 66 slavných osobností tohoto sportu od 20. let minulého století do 20. let toho současného.
Už předtím jsem s ilustrátorem Jiřím Votrubou připravil stejným způsobem Fotbalovník a Hokejovník. Rád bych ještě „přivedl na svět“ podobně koncipovaný Atletovník. I proto, že atletika je můj nejoblíbenější sport.
