A najednou se to říkat smí: Ukrajina nemá šanci válku vyhrát

Co se to najednou stalo? Zdá se, jako by se čekalo, až to konečně někdo vysloví první. Skutečnost, která se dlouhé měsíce tutlala, ačkoli byla od počátku jasná. Konflikt, který má etnicko demografické pozadí, nemůže mít vojenské řešení. Tedy, pokud odmítáme vysídlení, genocidu, převýchovu či principy kolektivní viny. Přesto zrovna o takové řešení Západ vytrvale usiloval, aniž by řekl, jak si jej vlastně v důsledku představuje.

A nejen usiloval. Preferoval jej do té míry, že již před dvěma lety záměrně zhatil nadějná mírová jednání v Istanbulu, aby pak následně seznal, že budou stejně nutná. Jenže, mezitím na Ukrajině utopil bezmála 400 miliard dolarů a zemřelo, naprosto zbytečně, několik desítek, ale spíš stovek tisíc vojáků. Pro co? Pro nic. A to je na takovém zpozdilém politickém realismu vlastně to nejhorší. Zemřeli pro ideologické zaslepení a natvrdlost lidí, kteří na frontu nepůjdou, a pokud, tak leda se fotit.

Nechybělo mnoho a válka se přelila až k nám. Stačí si připomenout hysterickou reakci paní ministryně, když dopadla raketa ukrajinské PVO na polské území. Přitom řešením postsovětského reliktu, který je po majdanském převratu již deset let nefunkční, nebylo nic jiného, než nové územní rozdělení dle principu sebeurčení. Princip, na kterém snad nemůže být nic až tak špatného. Co jsme se jen o něm u Kosova naposlouchali. A najednou že by neplatil? Aha, mezitím jej nahradil princip územní celistvosti, ale ten zase neplatil u Srbska. Je zkrátka třeba rozlišovat, kdo, kdy a s kým.

Ale já rozlišovat nechci. A už vůbec ne dle přání lidí, kterým bylo od počátku jedno, že se tam zbytečně, a na obou stranách, bude umírat. Jen když to oslabí Rusko a uspokojí naše spojence v NATO. Jenže, v důsledku šlo o postup natolik nesmyslný, že oslabil především Evropu. A v ní nejvíce nás.

Český prim v zaslepenosti

Protože v zaslepené angažovanosti vedeme, bohužel, po celou dobu prim. Ne, naše granátová iniciativa nám v Evropě nevysloužila obdiv, ale spíš údiv. Protože nemá šanci cokoliv změnit, jen zatnout sekeru hlouběji. Do Ruska, do Ukrajiny, a do daňových poplatníků, aniž by cokoliv vyřešila.

A to je vlastně to jediné, co tato vláda bezpečně umí. Okradla občany státu, který má s péčí řádného hospodáře spravovat, o třetinu úspor zcela nekontrolovanou, astronomickou inflací. Inflací, která ještě zdaleka neskončila. Zavedla cenzuru a vyhazovy ze zaměstnání pro závadné názory, které se už nyní ukazují jako pravdivé. Už zase museli z vysokých škol a institucí odcházet nepohodlní, co si dovolili říkat, co si doopravdy myslí.

Udávání a konformita opět zapustila kořeny a zasela do společnosti tichý strach. Něco jiného se říká doma a po hospodách a něco jiného v médiích, školách a institucích. Dávno známá písnička měkké totality se opět rozezněla. Ukrajinský konflikt bohužel této vládě po dlouhé měsíce sloužil jako výmluva, proč to tak musí být a proč to tak musí uvědomělý občan snášet i chápat zároveň.

Jenže šlo o výmluvu falešnou. Západoevropské země žádné ukrajinské vlajky nevěší. To jenom my tady. Prošel jsem nedávno Ženevu, Lisabon, Porto i Miláno a nepotkal jednu jedinou. A ani tam nikomu nezavírají pusu, pokud má na konflikt jiný názor. Proč? Protože jde o prázdné gesto a opatření, které, jak vidno, ničemu nepomohlo. Když je někde válka, je nutné především usilovat o mír. A nikoliv dodávat zbraně a tetelit se, že v cizí zemi umírají cizí lidé za cizí zájmy, které jsou vlastně zájmy našich spojenců, a tedy i naše. Tato hloupá ideologická zkratka nemusí platit a také zjevně neplatí.

Evropa sankcí

Z Evropy mírové a bohaté udělal Majdan Evropu sankcí a návrat Bidena do americké administrativy, po čtyřleté Trumpově přestávce, předznamenal konflikt, ze kterého se ještě dlouho budeme vzpamatovávat. Eskalace s Ruskem se stala cílem a válka řešením. Vsadili jsme vše na jednu kartu a ta dle očekávání nevyšla. Plán B není.

Ztratili jsme plynovod, levné energie i iluze o trvalém míru. Zjistili, že k válce může být jen krok a v politických funkcích máme osoby, které by jej ochotně rovnou i udělaly. A Ukrajina? Ta se v dohledné budoucnosti hned tak nevzpamatuje. Laskavá péče Západu ji dostala z deště pod okap, a tam teď mokrá zůstane.

Smějí se jen velmoci, které upevnily svá postavení, ale to my, nepřekvapivě, nejsme. Zase jsme šli s pány na led a zdá se, ze pán už to nevybere. A kdo si zláme nohu, předpověděl už Karel Havlíček Borovský, a to nebyl žádný rusofil. Jen realista.

Tak na to mysleme u eurovoleb, ať jich je v našem zastoupení co nejvíc…