Británie má nový problém. Nejsou jím pouze nelegální přechody hranic, násilí a rozpad důvěry ve stát. Problémem se staly vlajky.
Birmingham, jehož prvním občanem je dnes „liberální demokrat“ Zaker Choudhry, se obrátil na High Court (vrchní soud Anglie a Walesu) s žádostí o zákaz nepovoleného vyvěšování vlajek a transparentů na veřejné silniční infrastruktuře. Právě způsob, jakým je tato žádost zdůvodňována, ukazuje na něco mnohem znepokojivějšího.
Oxfordshire šel stejnou cestou už dříve. Tamní rada nejprve 30. března varovala skupinu Raise the Colours, že pokud bude pokračovat v umisťování vlajek na silniční infrastrukturu bez povolení, může následovat občanskoprávní, ale pozor, dokonce i trestní řízení. Tehdejší šéfka rady Liz Leffmanová (za „Liberální demokraty“) přitom prohlásila cosi neuvěřitelného: že rozsáhlé vyvěšování vlajek prý není projevem patriotismu, nýbrž „aktem zastrašování a rozdělování“ a že „někteří obyvatelé se kvůli němu cítí znepokojeni, nevítáni a v nebezpečí“. V červenci pak High Court skutečně vydal v demokratické zemi nepochopitelný zákaz, který na rok brání nepovolenému upevňování jakýchkoli vlajek na silniční infrastrukturu v Oxfordshiru…
Právě tady začíná velký problém. Stát má samozřejmě právo určit, co smí občan připevnit na veřejnou lampu. Stejně tak může postihovat skutečné výhrůžky, násilí nebo obtěžování. Ale od toho je velmi dlouhá – ve fungující demokracii doslova nekonečná – cesta k tvrzení, že anglická či britská vlajka sama vytváří „prostředí strachu, rozdělení nebo nevítanosti“.
Národní vlajka není provokací. Není nenávistným symbolem. Je symbolem země, jejích dějin a politického společenství. Jestliže se (nemalá) část obyvatel Británie rozhodla právě vlajkou vyjádřit nesouhlas s masovou migrací, katastrofálně ničící Británii, je to velmi vlídný, slušný a doslova gentlemanský projev nesouhlasu. Demokratický stát v žádném případě nesmí jejich zdvořilou symbolickou řeč patologizovat jen proto, že někomu – nějaké migrantské menšině – připadá nepříjemná.
Je téměř groteskní, nebo spíše tragické, kam až se Evropa ve svém postižení extrémistickou ideologií multikulturalismu dostala: národní symbol země, do níž lidé přicházejí z celého světa, má být problémem proto, že se při pohledu na něj někdo necítí dostatečně vítán. V rozumných mezích má přistěhovalec jistě právo na bezpečí, důstojnost a rovnost před zákonem. Ale v žádném případě nemá sebemenší právo požadovat zemi zbavenou její identity.
A co je nejhorší: ve chvíli, kdy politici začnou o vlastní národní vlajce mluvit jako o nástroji zastrašování, ukazuje to na zásadní problém v hlavách těch, kdo se za vlastní zemi začali stydět. Společnost, která začne považovat svůj vlastní národní symbol za cosi podezřelého, nebo dokonce urážlivého a zastrašujícího, už neprojevuje žádnou toleranci. Projevuje civilizační zbabělost, ideologickou slepotu, podvolení se menšině, ideologickou degeneraci. Národ, který se bojí vztyčit vlastní vlajku ve vlastní zemi, nepotřebuje nepřítele, aby byla jeho identita ukradena a rozbita. Dokáže si ji spolehlivě zničit sám.
