Titulek není můj. Pochází z facebookového příspěvku provládního projektu Štít demokracie. A protože mne svojí manipulativní tupostí, přiznávám, pořádně nadzvedl, dovolím si na něj reagovat veřejně.
O projektu Štít demokracie už jsem pro Deník.to jeden článek napsal. A myslel jsem, že je to tím odbyté. Nebylo. Facebookový příspěvek ze stejnojmenné stránky mne svojí vlezlou manipulativní rétorikou praštil do očí a mysli tak silně, že mne donutil zareagovat podruhé. Je totiž doslova mácovskou kvintesencí všeho, čím se liberálové na veřejném diskurzu už roky proviňují, a z neznámého důvodu jim to, stále dokola, bez rázné reakce čtenářů prochází. A tak nastal čas pádných argumentů. Tučně vysázené teze pochází z daného příspěvku, reakce je pak pod nimi.
Některé extremistické strany se čím dál častěji zaštiťují „vlastenectvím“. Jejich politici se ale pod rouškou těchto slov aktivně snaží vyvolávat pocity, které s vlastenectvím nemají společného vůbec nic. Sobectví, upřednostňování jedné skupiny před druhou, vztek, křik a nenávist. Za českou vlajkou, kterou drží jako své rukojmí, sledují jen vlastní prospěch, moc a peníze. Je ale velký rozdíl mezi vlastencem frajerem a flastencem extremistou. Pojďme si to rozebrat. Vlastenec frajer v konfrontaci s odlišným názorem poklidně diskutuje. Nezvyšuje hlas, nesnaží se oponenta zastrašit, vulgárně jej neuráží a už vůbec mu nevyhrožuje násilím. To dělá jen flastenec extremista. Vlastenec frajer si váží toho, že žije ve svobodné, demokratické zemi a ani ve snu by jej nenapadlo volit strany, které slibují útok na svobodná média a nezávislé instituce nebo přímo změnu režimu. Tak činí jen flastenec extremista.
Jaké extremistické strany, proboha? Ministerstvo vnitra České republiky sleduje a vyhodnocuje extremistickou scénu, ale konkrétní seznam extremistických stran nezveřejňuje. Informace o extremistických skupinách a hnutích, včetně těch politických, jsou uváděny ve výročních zprávách o extremismu a na stránkách Ministerstva vnitra. Jakkoli si o těchto anonymně produkovaných prorežimních materiálech myslím dlouhodobě své, ani ony žádnou z parlamentních stran za extremistickou neoznačují. Tudíž nechápu, proč by takové strany měl někdo nevolit, a ještě se u toho cítit více demokraticky. Kritika médií, a zejména pak těch, která dlouhodobě neplní své zákonné povinnosti veřejnoprávní služby, se také nedá nazývat útokem, natož pak snaha o nápravu této již léta přetrvávající nežádoucí situace. Jde o záměrné používání neadekvátních výrazů a přehnaných termínů, kde cílem není nic jiného, než manipulace nepozorných čtenářů.
Vlastenec frajer nepíše svobodně na internet o tom, jaká je v Česku „cenzura“ nebo tyto názory hlasitě nekřičí na velkých demonstracích. Ví, že je to naprostý nesmysl, protože kdyby panovala opravdová nesvoboda slova, vyjádřit by se takto nemohl. Neví to ale flastenec extremista. Vlastenec frajer nesvádí všechny neúspěchy světa nebo dokonce své vlastní, osobní prohry na lidi jiných barev pleti, národností, sexuální orientace nebo víry. Neútočí na mešiny a nesnaží se proti nim poštvat ostatní, aby se sám cítil lépe. Nevytváří si fiktivní nepřátele, nehledá problémy kdekoliv jinde než u sebe. To hledá jen flastenec extremista.
O tom, jaká je cenzura, se mluvilo už za Rakouska, za Protektorátu, i za Husáka. Cenzura neznamená, že nemůžete říkat vůbec nic. Cenzura znamená, že nemůžete říct něco, nebo že za to ponesete následky. Její nejsilnější složkou je vždy autocenzura, a ta je zde zcela bez debat již několik let. Náplast přes ústa neměli občané ani za Bachova absolutismu či Heydrichiády. Zrovnatak, žádný ze zmíněných režimů za svého trvání politickou cenzuru nepřiznával, nebo se s ní alespoň nechlubil, o té se oficiálně mluvilo vždy až zpětně. Třeba v USA po nástupu Muska do vedení Twitteru, nebo o cenzuře na Facebooku, o autocenzuře ve většině médií pak ani nemluvě. Situace je horší, než kdykoli předtím, protože ta média jsme, díky digitální revoluci, my, občané. A tak dopady cenzury cítíme daleko osobněji, než když zmizel článek z tisku. Pokud jde o svádění někoho na něco, opět jde o laciné nálepkování toho, co je ve většině případů prostou a oprávněnou kritikou. Migrace je problém, Islám představuje nebezpečí a protlačování LGBT ideologie zrovnatak. Na tom není vůbec nic nepravdivého ani fiktivního.
Vlastenec frajer má svou zemi upřímně rád, ale ne na úkor jiných zemí nebo národů. Ví, že slabším se má aktivně pomáhat a že vlastenectví je i o otevřeném srdci k jiným, ne o sobeckém ignorování, vyargumentované tím, abychom se my sami měli co nejlíp. Sobecky se chová jen flastenec extremista. Vlastenec frajer neuráží prezidenta České republiky, který se v minulosti vyznamenal jako válečný veterán, pomohl zachránit 50 lidských životů a 36 let intenzivně pracuje na tom, aby byla Česká republika, co nejbezpečnějším místem a aby měla co nejpevnější vztahy s našimi spojenci. A vlastenec frajer tohoto hrdinu už vůbec nenazývá „Rozvědčíkem“. Tak mluví jen flastenec extremista.
Do hlav nikomu nevidíte, a posuzovat vlastenectví tím, kdo má rád upřímně, a kdo neupřímně, či na úkor jiných, by neobstálo ani na prostřední stránce Brava. Je to emoční manipulace jako vyšitá, a ještě na základě čiré spekulace. Vlastenectví znamená priority ve vztahu k vlasti, a pokud jej někdo podmiňuje nadnárodním nesobectvím či servilitou k prezidentovi s kariérním škraloupem z tolik kritizované totality, jde opět o manipulativní výklad pojmu. Bezpečnostní situace v zemi se trvale zhoršuje a díky režimem podporovanému konfliktu na Ukrajině patrně i nadále bude. Zde stát opakovaně selhal už při kontrole lidí, kteří se na jeho území pohybují, a nepomůže tomu ani prezident „rozvědčík“, jehož kariérní směřování z nějakého důvodu nesmíme zmiňovat, ačkoli je známé a fakticky prokázané.
Vlastenec frajer nezneužívá státních symbolů, znaků a barev. Nemusí svou lásku k vlasti okatě ukazovat, demonstrovat, jak moc velká je a povyšovat ji nad lásku ostatních. Vůbec. Vztah k zemi je pro něj ryze soukromý, osobní a vnitřní pocit a nemusí jej popisovat ostatním nebo srovnávat, zda je silnější. Tak koná jen flastenec extremista.
Státní symboly jsou vyjmenovány v Ústavě České republiky a určeny Zákonem o státních symbolech a v Zákoně o užívání státních symbolů. Jejich použití je tak buď zcela legální, nebo protizákonné, ale už nic dalšího. Okaté, povyšující, nedejbože pak nad lásku ostatních, může být jen autorovo manipulativní emocionální vypětí, s jakou se snaží jejich prezentaci shazovat, ačkoli je zcela legitimní. Vztah k zemi pak prezentuje jako ryze soukromý, ačkoli v předchozím textu volal po lásce, nesobeckosti a sounáležitosti, což se poněkud vylučuje. A aby své nevidění si do úst podtrhnul, uzavře to nesrovnáváním, a já se ptám, co vlastně v předchozím textu činil, když ne toto. Asi není tím správným vlastencem, jen nás o tom chtěl důležitě poučit. Za koho vlastně mluví tak zůstává otázkou.
Tak co, vidíte ten rozdíl? Všichni máme na výběr. Tak si zvolte správně a buďte vlastencem frajerem, ne flastencem extremistou. Česká republika to opravdu vřele uvítá.
Aha. On mluví za celou Českou republiku. Pak nemám dalších otázek. Do Bohnic to máte, pane autore, nejlépe metrem C a linkou 177, a tam už budou vědět, jak podobné halucinace řešit.
Čtěte také:
Štít demokracie – měl potírat dezinformace, ale nezná ani základní fakta
Cenzura versus svoboda slova – recenze knihy Petra Žantovského
Cenzura neskončila, cenzura trvá
Mike je tajně zamilovaný do Pana Cimbála. Blujová si dělá dobře při představě soulože s Putinem. Pšenák žere vše co se hýbe. Na špičky si nevidí.