Cancel culture na charitě. Zjistili jsme, kdo a proč vystavil stopku Pollertovi

Ráno, v sobotu 14. září, se před centrem volného času Háčko v Červeném Kostelci měli sejít startující každoročního Běhu pro hospic. Jde o akci, pořádanou tamní charitou, provozující Hospic Anežky České. Jenže se nesešli. Den před zahájením běhu, který je součástí seriálu Primátor Cup, byl závod o týden přeložen, na sobotu 21. září. Ale nebyl to jen původní termín, který byl zrušen. Krátce předtím oznámil pořadatel Lukáši Pollertovi, zlatému kanoistovi z Barcelony a stříbrnému z Atlanty, který byl tváři závodu pro rok 2024, že jeho účast na běhu musí odvolat, a to termín ještě platil.

Musí? Změnu termínu na poslední chvíli lze, vzhledem k počasí a povodňové kalamitě, pochopit. Ale změna vystupujícího bez udání důvodu a v takto šibeničním termínu, a navíc bez kloudné náhrady, budí otazníky. Předloni byla tváří závodu skokanka a basketbalistka Šárka Kašpárková, loňský 10. jubilejní ročník předávala ceny atletka a skokanka o tyči Kateřina Baďurová. Letos, 11. ročník, to měl být právě známý olympijský medailista Lukáš Pollert, dnes čtyřiapadesátiletý otec šesti dětí, lékař a anesteziolog. Ale není. Medaile předávat nebude, protože je politicky závadovou osobou.

Jak to celé bylo

Od zdroje, který si nepřeje být jmenován, získala naše redakce podrobnosti, co k tomuto nezvyklému kroku konkrétně vedlo. Nezvyklému proto, že pětatřicet let od počátku budování svobody a demokracie jsme na podobné personální zásahy docela rychle a rádi zapomněli. Ale jsou už zase zpátky a otázka proč je tak zcela na místě. A tak jsem se snažil zjistit důvody, a žhavil drát, a je to skutečně tak, jak jsem se obával.

Hlavním důvodem je totiž politický profil MUDr. Pollerta. Na otázku, jak může mít sportovec a nepolitik vůbec nějaký politický profil, natož závadový, mi bylo sděleno, že příčinou jsou jeho články na Parlamentních listech a Echu 24. Na moji výhradu, že jde o články spíše o něm, než jeho vlastní, mi bylo vysvětleno, že se stačí podívat na Pollertův Twitter, kde už jeho příspěvky vlastní jsou. A většinou kontroverzní zrovnatak, což by se veřejnosti nemuselo líbit. Charita nechce problémy ani publicitu, a tak to musela řešit včas a preventivně.

Opět jsem protestoval. Copak si sportovec nemůže dovolit ani své vlastní, byť kontroverzní, názory? Aby mu bylo dovoleno účastnit se podobných akcí? Nota bene, kam byl původně pozván a nabídku vstřícně akceptoval? Marně jsem si vzpomněl na Davida Svobodu a jeho obhajobu účasti ruských sportovců, dle přání MOV. Odpověď byla lakonická. Prý je to sice zásah do jeho názorové svobody, ale je zase nezpochybnitelným právem a svobodou pořadatele vybírat si hosty, případně je zamítnout, jak uznají za vhodné.

Tak jsem se zeptal ještě všetečněji. Proč tedy k uznání za vhodné vlastně došlo? Vždyť si ho původně sami vybrali. Někdo na charitu vyvíjel tlak? Nebo zvedl telefon? Prý ne. Šlo o rozhodnutí interní a samovolné. Bojí se reakce veřejnosti. Proč by ale měla veřejnost na Lukáše Pollerta reagovat jakkoli jinak, než předtím? A co jejich názor změnilo? To to nevěděli dřív? Nebo se kontroverzním stal až v době od pozvání k zamítnutí? A pro koho vlastně? Zvláštní. Pamatuji si na to veřejné rozhořčení, když prodal Pollert obě své olympijské medaile, a utržené peníze, konkrétně 150 tisíc, věnoval nadaci Drop In. Prý pro něj neměly velkou hodnotu. Ale veřejnost byla přesvědčena, že ano.

Ta veřejnost, která si Pollertovy úspěchy tak snadno přivlastnila, byla rozhořčena. A je dnes pravděpodobně tou samou, která mu neodpustí ani něco tak samozřejmého, jako je vlastní názor. My tě budeme uznávat, ale budeš dělat to, co chceme, jinak tě zavrhneme. Podobný efekt není ničím novým. Spisovatelka Joan K. Rowlingová se ho dočkala dokonce i od skalních fanoušků svého vlastního díla. Ti radši předstírali, že je jeho autorem herec Daniel Radcliffe, ztvárňující hlavního hrdinu románové řady, než by snesli pocit, že je jejich oblíbená autorka názorově jinde, než si doba žádá.

Ale co za tím vězí? Obyčejná neochota akceptovat věci tak, jak jsou. A žádá si to doba? Asi ano. Jde o základní problém progresivního liberalismu, na který narážíme čím dál častěji. Idealizované, v horším případě zideologizované představy, naráží na odlišnou realitu okolo, a ta je potom na vině. Protože ohrožuje jednoduchý svět konformních, názorově zharmonizovaných, nemyslících občanů. Tento efekt se sice demonstruje zatím jen u malé množiny jedinců, ale ti už dokáží svým křikem vzbudit dojem společensky relevantní síly. A vzato do důsledku, tou silou skutečně jsou.

Zbytek společnosti to totiž trpělivě snáší. A ostrakizovaných se nezastane, čímž tyto tlaky legitimizuje. Naplňuje se tak důsledek Thomasova teorému, že pokud je nějaká situace definovaná lidmi jako reálná, stává se reálnou i ve svých důsledcích. No ale jestli jsme si tu liberálně demokratickou realitu takto nadefinovali, nebo spíše nechali nadefinovat, či, ještě lépe, někým předefinovat, jsme v problému až po uši, soudruzi. Budeme žít opět ve světě, kde se okolo lidí kopou příkopy, kdy se za názor na válku nadává do sviní a kolaborantů a kde názorově závadové osoby nesmí předávat medaile, zatímco angažovaná blbost opět kvete, jak trojská zahrada v máji. Ale pokud se budeme bát ozvat, staneme se toho jednoduše součástí, jako už tolikrát. Kolečkem v soukolí totalitních strachů a obav, co člověka a jeho individualitu semele. Tady už nejde ani tak o Pollerta, jako o každého z nás.

V zemi a společnosti, kde už se bojí i charity, bude něco špatně…

Čtěte také:
Cancel culture už je v Česku. Totalitě uvedomělých občanů se musíme postavit
Cancel culture a nevratné poškození našich dětí