Česko bojuje o titul nejpitomější země světa

Nesmírně se těším na politické paměti Victorie Nulandové. To je ona dáma, co byla nedávno odvolána a co dlouhé roky vedla východní agendu na americkém ministerstvu zahraničí. Je to ta dáma co před deseti lety vybírala i ukrajinského premiéra. „Ne, boxer Kličko ne, je moc tvrdohlavý, raději toho Jaceňuka.  Jaceňuk bude dobrý“.

Jak plyne čas, objevují se další a další doklady o tom, jak se válka na Ukrajině rozjížděla a kdo její vznik nejvíce přiživoval, respektive později bránil jejímu rychlému konci. Stále častěji jsou to svědectví přímo ze samotných ukrajinských mocenských struktur. Třeba od lidí, kteří se účastnili vyjednávání mezi Ukrajinou a Ruskem na jaře 2022 a jsou ještě na živu. To není případ Denyse Kirejeva, kterého ukrajinská tajná služba – jako údajného zrádce – zlikvidovala hned zkraje války. O míru se zkrátka v jistých kruzích nemůže ani mluvit, natož o něm vyjednávat.

O vyjednávání mluví i někdejší přední poradce Zelenského prezidentské kanceláře Oleksij Arestovyč. To však až poté, co se i on dopustil zločinu, když odhalil celkem banální a běžnou skutečnost, že totiž ruská raketa dopadla na obytný dům v Dnipru – a zabila desítky lidí – jenom proto, že byla sestřelena ukrajinskou protivzdušnou obranou. Musel tedy jít. Nakonec měl ale štěstí a unikl.

Dnes je Arestovyč kdesi na Západě a mluví a mluví. Třeba ruské exilové novinářce Julii Latyninové sdělil, že jsme se „zalíbili strejdům z washingtonského a bruselského OBKOMU (oblastnyj komitět), kteří stojí kolem nás a tleskají, přihlížejíce jak dvě opičky s noži naskakují jedna na druhou“ a pokračoval, že by obě země měly podat na Západ rovnou žalobu a žádat zaplacení reparací za rozpoutání války. Kdyby nešlo o tak vážné věci, kolikrát by se člověk i zasmál. Třeba Ivan, syn čerstvě jmenovaného velitele celé ukrajinské armády Oleksandra Syrského, přišel s kozáky na ruský konzulát v Austrálii, poblahopřál Rusům k vítězství u Avdijivky a zvolal „Sláva Rusku“. Učinil tak v tričku se symbolem Z a kozáckou papachou na hlavě, načež požádal o ruské občanství.

Do posledního Ukrajince

Smutné je, že leccos se už dopředu tak nějak vědělo. Třeba v roce 2019, dlouho před začátkem horké války, vyslovil ukrajinský oligarcha Ihor Kolomojskij, donátor hnutí Služebník lidu a zejména jejího lídra Volodymyra Zelenského, památnou větu: „Západ chce bojovat s Ruskem a chce s ním bojovat až do posledního Ukrajince.“ Připomeňme pro jistotu znovu, že to řekl nejbohatší Ukrajinec, Zelenského kamarád a že skutečně řekl „ZÁPAD CHCE BOJOVAT S RUSKEM DO POSLEDNÍHO UKRAJINCE“. Nikoli samotní Ukrajinci. Přesně to se přece děje! Zelenskyj šel původně do voleb s programem, že uspořádá vztahy s Ruskem, deeskaluje situaci, a lidé ho proto volili. Ukrajinci byli a jsou naoko vábeni do EU a do NATO, bylo jim před válkou dohodnuto, aby nerespektovali Minské mírové dohody a bylo jim pak dokonce západními politiky dohodnuto, aby přestali jednat o míru!

Od té doby se na Ukrajinu valí zbraně a peníze. U zbraní se ukázalo, že nejsou tak dobré, jak se snad předpokládalo, a u peněz je to ještě horší. Dostávají je nejen ukrajinští důchodci, učitelé a úředníci – ti je snad stihnou ve zdraví utratit – nýbrž zejména právě vojáci. Ten, který bojuje přímo na frontě, dostává od svých západních donorů v přepočtu na koruny přes sto tisíc měsíčně – ovšem v ukrajinských hřivnách. Obrovské peníze. Ale tyto peníze pálí inflace každý den. Bude-li válka trvat ještě přiměřeně dlouho, ukrajinskému vojákovi budou tyto peníze platné jako mrtvému zimník. Hromada znehodnocených bankovek a k tomu ještě třeba dřevěná noha. To tedy v lepším případě.

Prorocký výrok Kolomojského „…do posledního Ukrajince“ postupem času stále více nabývá na obludné reálnosti a to doslova. Jednak tím, že bojovat s Ruskem chtěla takto zprostředkovaně zejména Amerika, a to proto, aby tím získala hospodářské a politické výhody (zejména na úkor Evropy). A druhak tím, že Ukrajina už přišla o víc než dvacet miliónů obyvatel. V roce 1991 jich měla celkem 53 miliónů, v roce 2013 už o deset miliónů méně a v těchto měsících se diskutuje, zda na ukrajinském území, které ještě je pod kontrolou kyjevské vlády, jich žije už jen miliónů třicet, anebo ještě méně. Kam se těch více než dvacet miliónů lidí v průběhu let vypařilo? Nejvíce určitě odešlo do Ruska, někteří se v Rusku v průběhu ústupových bojů ocitli, další se rozutekli po celé Evropě (kupříkladu Česko brzy překoná hranici jedenácti miliónů obyvatel). A někteří jsou už po smrti.

Američtí politici mezitím otevřeně mluví o dobré investici, bez toho, aby „američtí chlapci museli umírat“ a o tom, že Ukrajině definitivně přestanou dávat, nýbrž jen půjčovat. Trump dokonce avizuje, že Ukrajincům už nedá ani cent a válka skončí. A až přijde čas splácení, budou si „Yankees Burisma“ navrch chtít vzít všechno, co má v té zemi ještě nějakou cenu.

Amerika začíná couvat

Spojené státy evidentně z ukrajinského konfliktu chtějí už vycouvat. Co chtěli dosáhnout, mají. A největším poraženým, kromě samozřejmě Ukrajiny, je střední Evropa a v tom Česko a Německo. Otázka těchto měsíců, týdnů a dnů není, kolik Ukrajincům pošleme zbraní a střeliva, protože ať jich pošleme sebevíc, nic tím pro obyvatele této země nevyřešíme. Budou dál umírat, budou dál mrzačeni a budou dál muset utíkat do Ruska a do Evropy. Někteří další skončí opět v nemocnici, anebo rovnou na hřbitově. Otázka doby je, jak dlouho si současnou mizérii Ukrajinci nechají líbit. Jak dlouho bude trvat, než do tohoto amerického projektu, který už vlastně úspěšně skončil, hodí vidle? Všichni pokrytci kolem mají nějaké zájmy, které kryjí takzvanými ideály, ale ve skutečnosti si pragmaticky uskutečňují svou vlastní vnitřně a zahraničněpolitickou agendu. Ukrajince mají za – těchto svých zájmů – užitečné idioty.

Celý Západ nakonec Ukrajince zradí a hodí přes palubu. Jak je do této války vlákali, tak teď budou sborově tvrdit, že „Ukrajina ještě do západních hodnot nedospěla“, že je to vlastně opravdu „Malorusko které zklamalo samo sebe“, že její voliči v příštích volbách volili špatně, nezvládli to a zvolili si „proruské politiky“. „A vůbec, jsou to pořád jen postkomunisti, nacionalisti a rasisti“. A co tedy vlastně s nima, s těma Ukrajincema? Najednou různí politici a komentátoři zjistí, že „Ukrajinci mají s Rusy společné skoro všechno: Tedy jazyk, kulturu, náboženství, zvyky, písmo, církev, dějiny, a náturu. Dokonce i vypadají jako by Rusům z oka vypadli.“  

Brusel, jak se ještě v plné nahotě ukáže, nikdy na vstupu Ukrajiny do EU a do NATO zájem neměl. Chvíli si snad Západ myslel, že se třeba Rusko rozpadne. Ten staletý sen o „obrovi na hliněných nohou“ znovu nevyšel. Bude teď nějaký čas před Ukrajinou kličkovat a tančit dobové tance, kroutit se, aby nakonec sdělil, že „Ukrajina neplní podmínky vstupu“ nebo, že „Ukrajina přestala vyvíjet úsilí a mít o členství poctivý zájem“. A tím skončí tato podivná – ale tradiční – epizoda západní politiky, jejímž hlavním výsledkem – kromě amerického blahobytu – bude nová železná opona kdesi uprostřed vylidněné Ukrajiny a tentokrát i znejistělé a rozhoupané evropské hospodářství, které se bude dál zuby nehty bránit skoro všemu, co Ukrajina umí exportovat: tedy jejich uhlí, železné rudě, oceli, elektřině, masu a obilí.

A co Česko?

Nezbývá než všimnout si na závěr, co Ukrajina udělá s Českem. Dle premiéra Fialy jsme i MY ve válce. Ta Fialova válka, spolu s covidem a Green Dealem nám už zdražila zboží a služby o celou jednu třetinu. Z úspor rodin a podniků se vypařilo skoro tisíc miliard korun. Ty nám už nikdo nevrátí. V Evropě jsme lůzři mezi lůzry, protože jako jediní jsme se ještě v HDP nevyhrabali ani na úroveň roku 2019. Zato hájíme principy.  Teď – ve snaze prodloužit konflikt – sháníme po světě další granáty. To nám Rusové ani Ukrajinci ani po válce jistě nezapomenou.

Spousta veřejně aktivních lidí se teď v Česku tváří jako by zachraňovali svět. Běží u nás tuhý boj o pozici světového pitomce. Kdo si na ně za pár let vůbec vzpomene. Od Fialy, přes pátera Halíka, až po skupinu politických divoženek. „Principy. Boj! Rusko přece rozumí jen síle, a proto musíme zbrojit. Držet. Neustupovat. Ještě víc zbrojit. Hlavně nejednat s Rusy! Žádat obnovení Ukrajiny v plném rozsahu. Krym, ukrajinský Krym! A ten appeasement? Tedy politika usmíření? Jen to ne, to přece vede do pekel. Putin je Hitler a těm se nesmí ustupovat! Po Ukrajině přijdeme na řadu my. Na Ukrajině se bojuje za Prahu!“

Bude ale nakonec jedno, která parta Ruskou říši dál povede. Jestli Rusové, Židé, Gruzínci, anebo Ukrajinci. Nebo všichni dohromady. Ukrajina je ve skutečnosti opravdu zas jen Rusko. Malorusko. Vyhraje boj o celý ten prostor parta jedna nebo druhá, ale Rusko bude pořád obrovské, bude asertivní a bude se chovat stejně jako teď. Sebevědomě a velmocensky. Podle svého.