Česko páchá diplomatickou sebevraždu

Žil jsem v představě, že snad s výjimkou neutrálního Rakouska chce každý minimálně v EU bojující Ukrajině pomáhat. Přitom je to tak, že někdo peníze slíbil, ale zatím nedodal?
Peníze jsou největší problém. Jedna věc je finance slíbit, druhá dát. Jak se říká, slibem nezarmoutíš. Munici můžu sehnat a objednat, ale také za ni musím zaplatit. Neznám znění smluv, které Česká republika nebo někdo jiný naším jménem uzavírá, ale nelze vyloučit, že se bude jednat o prakticky nevypověditelné kontrakty. A pokud válka na Ukrajině brzy skončí, což nelze vyloučit, budeme mít problém nejen s penězi, ale i s municí, kterou naše vláda objednala.

Co když premiér Petr Fiala zveřejní jména prozatímních neplatičů, kteří něco slíbili, slib nedodrželi a svým způsobem tak sabotují válečné úsilí Ukrajiny?
Česká republika nemá takovou váhu, aby její premiér byl schopen neplatiče přitlačit ke zdi. Ostatně před časem i pan prezident pravil, že máme zajištěných milión granátů, ale nejsou na ně peníze. Ani nevíme, co se skrývá pod „Máme zajištěné granáty“. Jak? Smluvně? Příslibem? Vím, že v byznysu se zbraněmi fungují řetězce překupníků a jsem si prakticky jist, že o nákupech této munice se nejedná na levelu „G to G“, neboli vláda – vláda. A speciálně v této oblasti tvrdě platí, že ani kuře zadarmo nehrabe.

Vláda peníze nemá, proto neobjednává, nebo peníze nemá a přesto objednává?
Byť estonský ministr obrany potvrdil, že peníze jsou na rozdíl od munice problém, zřejmě platí druhá varianta. Ostatně prezident Pavel neskrývá, že na svých cestách nákupy munice pro Ukrajinu vyjednává. Stejně se činí pan premiér a české diplomatické mise. Problém vidím ve způsobu, jakým munici objednávají a nakolik jsou tyto objednávky závazné. Předpokládám, že to je řešeno smluvně, ale ani pan prezident, ani pan premiér neví, jak to v mezinárodním zbrojním byznysu chodí …

A jak to chodí?
Vše je tu postaveno na dlouhodobých osobních vazbách a kontaktech. Jak to říct diplomaticky … Představa, že na každý dolar dostanete fakturu, je naprosto utopická.  Obchod se zbraněmi je velmi specifický a nikoli zcela čistý …

Není medializace české iniciativy nevhodná, protože tento druhu obchodu vyžaduje v první řadě ticho? 
Jednoznačně ano. A platí to pro politiky i pro státy, Českou republiku nevyjímaje. Nelze vyloučit situaci, kdy nám zůstane na krku dejme tomu 500 000 nábojů ráže 155 milimetrů, plus příslušný počet náplní střelného prachu a zapalovačů neznámých vlastností a my nebudeme vědět, co s tím. Granáty ani prach nebudou mít jednoznačně definované vlastnosti a jejich přesnost při střelbě bude problematická, stejně jako bezpečnost a spolehlivost zapalovačů. Granáty, zapalovače, střelný prach a nábojky musí tvořit jednotný systém se známými vlastnostmi, vázaný na konkrétní typy děl, na nichž je vyzkoušen a jsou známy jejich balistické vlastnosti. Jedině to vám ve spojení s příslušně kalibrovaným zaměřovačem umožňuje střílet s požadovanou přesností na velké vzdálenosti. Nahodilé kombinace těchto prvků postrádají smysl.

Nevyslali jsme jasný signál Rusku, že při Ukrajině stojíme a Moskva má důvod k přemýšlení?
Fungovalo by to, kdyby signál vyslaly USA, případně spolu s nimi i Čína. Ale pokud takto signalizuje Česká republika, k níž se (verbálně) připojily země Pobaltí, může být Moskva v naprostém klidu. Řekl bych, že spíše než o vítězství Ukrajiny se staráme zbytku světa o zábavu. Z mezinárodně-politického hlediska Česká republika dobrovolně páchá diplomatickou sebevraždu, a ještě se tím chlubí.

Vzhledem k tomu, že se jedná o mediálně široce pojatou politickou iniciativu, prodejci ví, že granáty jsou pro Ukrajinu otázkou přežití. Alespoň podle našich vládních politiků. Může podle toho pracovat s cenou?
Přesně, a je správné, že zmiňujete termín „prodejci“. Dodavateli nejspíš nebudou přímo státy, ale zprostředkovatelé, jejichž hlavním motivem je zisk. A naše iniciativa jim slibuje tučnou kořist.

Jak moc je reálná cena tři miliardy dolarů za milión nábojů, kterou uvedl estonský ministr obrany?
Jak jsem už naznačil, může se jednat i o částku podstatně vyšší ….

Z pozice laika to vnímám tak, že koupíme granáty, pošleme je vzduchem, po souši nebo vodě na Ukrajinu, kde si munici přeberou a začnou střílet?
Určitě to tak není. Po částech nakoupíme munici různých dodavatelů a tu dodáme na Ukrajinu. Problém je v tom, že granáty můžou být staré i 30 a více let. Totéž platí pro střelný prach, zapalovače a nábojky, jejichž vlastnosti se s časem mění. Přepokládám, že ke granátům, prodaným a dodaným z konkrétní země, budou dodány i potřebné komponenty, ale nemusí to tak být. Prachové náplně a zapalovače už nemusí vyhovovat. A nitrocelulózový střelný prach začíná být pomalu vzácnější komoditou, než samotné granáty, o zapalovačích ani nemluvě.

Jména zemí, od kterých nakupujeme, jsou logicky utajena. Kdyby měli Rusové zájem, mohli by vylučovací metodou dojít k potenciálním prodejcům?
Rusové podle mě vědí, kde a s kým jednáme. Podle toho, co je mi známo, se ruské zpravodajské služby hodně zlepšily a jejich informace jsou občas až vražedně přesné.

Granáty musí někdo najít, vyjednat prodej, zařídit dopravu… Jak velkou část částky spolknou administrativní náklady?
Nejdražší bude logistika, musí se pronajmout kontejnery a zařídit doprava, zajistit vlaky, lodě, kamiony. Administrativní a logistické náklady se budou pohybovat kolem 30 %. K tomu je nutno přičíst i „vícenáklady“ v podobě provizí a úplatků. Ty odhaduji minimálně na dalších 30 %, možná i víc.     

Ukrajinští velitelé musí být v hodně komplikované situaci. Je možné plánovat vojenské operace na základě slibu?
Určitě ne. Rusku se úspěšně daří ničit zásobovací trasy a sklady. Ukrajina nemůže postupovat stylem „Just In Time“. Dispoziční sklady munice musí být v bezprostřední blízkosti fronty a dostat tam nepozorovaně objem pěti až devíti tisíc kontejnerů je prakticky nemožné. Vojenské vlaky mají kolem 50 vagonů a obvykle nevozí jen munici. Bude třeba vypravit 150 až 200 vlaků a představa, že všechny dojedou bez povšimnutí na místo určení, je zcela mimo realitu. Značná část Čechy nakoupené munice nepochybně skončí stejně, jako skončila munice ve skladu u města Chmelnickyj 13. května 2023.

Víc k tématu:

Britský deník fabuluje a Česko Ukrajinu nezachránilo