Cesta od Listopadu a svobodné diskuse ke společenské hysterii a atentátu

Jednotlivci i skupiny lidí ve společnosti mají rozdílné zájmy. Ty zájmy jsou, nikoli vždy, ale poměrně často, konfliktní a naše společnosti jsou kolem těchto zájmových zlomů rozdělené. To je přirozené a normální. Společnosti se se svými konfliktními zájmy vypořádávají na světě i historicky různými způsoby. V našem kulturním okruhu je mechanismem, k němuž jsme po stovkách nebo asi lépe tisícovkách let dospěli, demokratická parlamentní politika. S její pomocí dochází v politice k distribuci moci tak, aby výsledný stav jednak odrážel převládající zájmy aktivních voličů, ale také aby nedošlo k tomu, že moc – tímto způsobem distribuovaná – se změní v neomezenou. Je to pojistka.

Zmíněné konfliktní společenské zájmy jsou řešeny v rámcích pluralitní politické diskuse v širokém smyslu tohoto slova kompromisní a smírnou cestou. V naší parlamentní demokracii vedou tuto diskusi a řešení nesourodých zájmů nacházejí politické strany, které agregují zájmy svých voličů.

Tento obšírnější úvod zde slouží jako připomenutí, že právě takto byla naše republika a její demokracie po roce 1989 definována a takovou jsme ji po desítkách let nesvobodného nedemokratického systému vládnutí a distribuce moci chtěli mít. Zdá se, že v čase, kdy je mnoho účastníků veřejné debaty přesvědčeno, že demokracie znamená potírání druhé strany, je to úvod nutný.

Mrzačení otevřené debaty

Po více než třech desítkách let fungování naší demokracie je třeba s politováním konstatovat, že mnohé ideály, které stály u jejího znovuobnovení v devadesátých letech, a na nichž se všichni (!) shodovali, dnes pomalu ale jistě přestávají platit.

Pluralitní politickou soutěž nominálně sice zatím nikdo neomezuje, strany nejsou úřady zakazovány, mohou volně vznikat a zanikat atd. Ale to stejné už jen stěží můžeme říci o veřejné politické debatě. Ta svou dřívější férovost, otevřenost a pluralitu stále víc a víc ztrácí.

Naše veřejná debata je mrzačena neustálým nálepkováním a kádrováním názorů jejích účastníků. Snahou o vylučování některých názorů ze slušné politické debaty. Mediální a politický mainstream stále více zužuje již tak úzký koridor přípustného a lidi, jejichž názory se sem již nevejdou, vytlačuje na extrémní politický okraj, čímž se zpětně potvrzuje jejich vyloučení jako oprávněné. Politici i jejich spřátelená média svými výroky ale i kampaněmi pomáhají vytvářet atmosféru, ve které je normální rozdělování občanů na dobré a špatné, na chytré a na dezoláty, kde je normální označovat lidi s disentním názorem na ukrajinský konflikt za chcimíry, proruské agenty nebo užitečné idioty Kremlu.

Hon na čarodějnice, dezinformace

Politické strany, které normálně a v souladu se všemi pravidly a zákony reprezentují zájmy svých voličů, třebaže směřující proti zájmům liberálně levicového establishmentu, jsou běžně označovány za extrémistické, za zlo, co je potřeba porazit, za nedemokratické, za bezpečnostní hrozbu, za populisty. Cílem toho je opět snaha vytvořit okolo těchto stran a zájmů jakýsi odér nepřijatelnosti a toxicity a nepřímo je tím vyloučit z nominálně svobodné politické soutěže a ze slušné společnosti. Neděje se to pouze u nás, je to trend celého západního civilizačního okruhu. A neděje se tak jen na národní bázi, tento tlak přichází i od nadnárodních struktur, v našem případě zejména z evropských institucí. 

Součástí těchto procesů je i novodobý hon na čarodějnice v podobě vyhledávání a označování tzv. dezinformací a odhalování domnělých hybridních hrozeb. O což se starají organizace tvářící se jako nezávislé a expertní, ale ve skutečnosti neobjektivní a politicky předpojaté jedním směrem. Aktivně jim sekundují a pomáhají zesilovat jejich hlas mainstreamová média.

Falešná dilemata

Pluralitní debata, která dříve byla a která má být základem hledání řešení oněch konfliktních společenských zájmů tak chřadne, uvadá, je invalidizována. Politici snažící se výše uvedenými prostředky zbavit konkurence v ní voličům nabízejí falešné dilematické volby. Východ, nebo Západ; demokracie, nebo extremismus a autoritářství; dobro, nebo zlo. O nic takového přitom v našich politikách ani zdaleka nejde. Petr Fiala opravdu s opozicí nebojuje „o charakter našeho státu“ ani „o to, jak bude vypadat naše demokracie“, jak opět, ani ne 24 hodin po atentátu, prohlásil.

Právě taková přestřelená rétorika vytvářející atmosféru ohrožení, černobílé nevyhnutelnosti, rétorika, která falešně prezentuje demokratické protivníky jako síly, jejichž vítězství by znamenalo konec demokracie, je tím, co  některé jedince může radikalizovat dříve neznámým způsobem.

To, co možná nezodpovědní politici nemyslí úplně vážně a za scénou nad svými politickými půtkami mávají rukou, veřejnost, která je následuje a hltá jejich hlášky a urážky na sociálních sítích přiživované médii, vážně bere. Stačí se podívat na obsah společenského septiku, který se na sítích vyvalil po atentátu na slovenského premiéra. Všechna ta slova zkrátka mají své důsledky. Míra společenské nesvornosti, frustrace a hysterie je nebývalá. A neplatí to jen o Slovensku.

Tolerance k násilí

Ke zhrubnutí společnosti, neomalenosti a vyšší toleranci k násilí nemohl nepřispět také blízký vojenský konflikt. Po atentátu na slovenského premiéra se sice mnoho hovoří o násilí a o tom, jak mu nesmíme dávat v našich společnostech šanci, ale zároveň zde již dva roky část politiků a veřejnosti nadšeně podporuje zabíjení na východě, kojí svou pozornost nechutnými vojenskými videi doplněnými veselou hudbou a kohokoli, kdo volá po mírových jednáních a nejsou mu lhostejné životy obou znesvářených národů, zašlapává do země a s ním i elementární lidskost.

Nechtěli jsme tomu věřit, ale faktem je, že něco takového, co se odehrálo ve slovenské Handlové, nebylo v této atmosféře až tak neočekávatelné. Před pár týdny ostatně předpovídal právě takové vyústění politického štvaní i samotný Robert Fico. Bylo jen otázkou času, kdy ve vybičované atmosféře k něčemu podobnému dojde i u nás, u nás v česko-slovenském prostoru, ve střední Evropě, která byla vždy mírná a kde politické násilí nikdy nehrálo významnou roli, tak jako jinde ve světě.

Právě na tuto děsivou hranu jsme naše dříve pluralitní a tolerantní demokracie dovedli. Kéž by byl – věřme že neúspěšný – atentát na slovenského premiéra počátkem deeskalace této likvidační podoby dnešního společenského a politického konfliktu. Kéž bychom se opět dokázali vrátit k původní podobě neohraničované pluralitní veřejné debaty a nikoho z ní nevylučovali a nezaháněli do kouta. Podaří se nám to dříve než se z té hrany, na níž dnes balancujeme, definitivně zřítíme dolů?

Autor je analytikem Institutu Václava Klause.

Víc k atentátu na Fica:
Kdo se bojí Roberta Fica?
Pět kulí v Handlové a dvojí metr pseudoliberálů