Je cosi shnilého na vzývané liberální demokracii

V liberální demokracii je sice prostor pro politickou debatu, avšak bývá ohraničen určitými „nepřekročitelnými“ hodnotami a zásadami. Jedním z hlavních rysů takového systému je, že některé názory a ideologie nejsou vůbec připuštěny do veřejné diskuse.

Ale hezky popořadě. Začneme-li přemýšlet o demokracii jako o politickém systému, dojdeme k tomu, že pojem „demokracie“ bývá často doplněn různými přívlastky, které označují její specifickou variantu. Můžeme narazit na termíny jako lidová demokracie, parlamentní demokracie, zastupitelská demokracie či liberální demokracie. Tyto přívlastky mají za cíl upřesnit, jakým způsobem je daný demokratický systém koncipován a jaká pravidla a mantinely jej ovládají.

Mantinely, které tyto přívlastky určují, lze rozdělit na dva základní typy: systémové a ideologické. Zatímco ty systémové jsou ve své podstatě neutrální a zajišťují základní pravidla platná pro všechny stejně, ideologické mantinely naopak mohou výrazně omezovat pluralitu názorů a svobodu jednotlivce.

Systémové mantinely

Systémové mantinely se týkají spíše organizačních a technických aspektů demokracie. I v takových demokraciích, které mají systémové mantinely, mají všichni občané stejné právo volit své zástupce. Tento přístup zaručuje rovnost hlasů bez ohledu na osobní ideologii nebo názorové přesvědčení. Příkladem může být zastupitelská demokracie, v rámci které voliči jednou za několik let volí své zástupce, kteří za ně následně rozhodují v politických záležitostech.

Tato forma demokracie má svá omezení, protože jednotliví občané nemají přímou kontrolu nad konkrétními rozhodnutími, která se činí. Nemohou například rozhodovat formou referenda o všech klíčových politických otázkách, což zužuje přímou participaci na vládnutí. Přesto je zastupitelská demokracie považována za legitimní formu vlády, která zaručuje jistou míru svobody a rovnosti ve volbách. Kdybychom se na tuto problematiku podívali z hlediska nejvyšší míry demokratičnosti a svobody, přímá demokracie by byla teoreticky nejdokonalejší formou. V takovém systému by občané mohli o všech otázkách rozhodovat sami, bez prostředníků. V praxi však přímá demokracie často naráží na logistické a praktické problémy, zejména v moderních, komplexních státech, kde je obtížné, aby se všichni občané podíleli na všech rozhodnutích.

Ideologické mantinely

Zatímco systémové mantinely jsou spíše otázkou organizace demokracie, ideologické mantinely mohou svobodu výrazněji omezovat. Objevují se tehdy, když je určitý ideologický proud povýšen na dominantní postavení, zatímco ostatní názory jsou marginalizovány nebo zcela potlačovány.

Liberální demokracie je dobrým příkladem systému, kde ideologické mantinely hrají klíčovou roli. V liberální demokracii je sice prostor pro politickou debatu, avšak bývá ohraničen určitými „nepřekročitelnými“ hodnotami a zásadami. Jedním z hlavních rysů takového systému je, že některé názory a ideologie nejsou vůbec připuštěny do veřejné diskuse. V liberální demokracii často probíhají pouze v rámci jednoho základního ideologického rámce, a to navzdory tomu, že mohou existovat vnitřní neshody o detailech politiky nebo přístupu.

Typickým příkladem je situace, kdy se strany vládnoucí koalice dohadují například o přijetí eura nebo o dalších ekonomických otázkách, zatímco širší ideologické debaty o směřování státu nebo o hodnotách, na kterých je postaven, zůstávají mimo prostor svobodné diskuse. Tento přístup vytváří iluzi plurality názorů, ale v podstatě omezuje diskusi na relativně úzký okruh témat.

Zmíněná ideologická omezení mohou v krajních případech vést k tomu, že opozice, která se vymyká dominantnímu ideologickému rámci, je nejen ignorována, ale také aktivně potlačována. Známe to dobře z předchozího komunistického režimu, kde byla každá opozice zakázána. V současných liberálních demokraciích, zejména v těch, kde média hrají zásadní roli v utváření veřejného mínění, není opozice zcela zakázána, ale je často marginalizována a vnímána jako extrémistická nebo protisystémová. Tento proces je důsledkem silného vlivu elit a dominantních médií na formování veřejného diskurzu.

Koncept liberální post-demokracie

Liberální post-demokracie je situace, kdy demokratické instituce stále existují, ale jsou zcela podřízeny silám, které nepocházejí od voličů. V liberální post-demokracii dochází k centralizaci moci v rukou politických a ekonomických elit, které se často zdají být odtrženy od každodenních problémů běžných občanů.

Politici, kteří zastupují zájmy těchto elit, se snaží omezit zapojení široké veřejnosti do politického rozhodování. Dalším znakem liberální post-demokracie je zaměření na otázky identity, které často polarizují společnost. Politické debaty se tak soustředí na témata, jako jsou migrace, genderové otázky nebo multikulturalismus, což může vést k dalšímu odcizení obyvatelstva. Alternativní názory, které se odchylují od dominantního liberálního narativu, jsou často marginalizovány nebo přímo označovány za extremistické. Tím se potlačuje pluralismus a demokratická diskuse, což může mít dlouhodobé negativní důsledky pro zdraví demokratických institucí.

„Svobodný“ Západ zapomněl, co je to demokracie

Západní svět, který se po desetiletí stavěl jako bašta demokracie a svobody, se v posledních letech ocitl v paradoxní situaci. Zatímco si mnozí politici, akademici a aktivisté stále zakládají na ideálu svobody a demokracie, konkrétní politická praxe ukazuje, že klíčové demokratické principy, zejména vláda většiny, byly potlačeny ve prospěch upřednostňování menšinových zájmů. Současný trend je nejvíce patrný v ideologiích západní levice, které zahrnují multikulturalismus, hnutí za práva LGBT, klima-alarmismus a radikální feminismus. Ačkoliv každé z těchto hnutí mělo na začátku legitimní cíle, jejich současná podoba vede k otázce, zda Západ nezapomněl, co je skutečná demokracie. Všechny zmíněné ideologie mají společný prvek: upřednostňují zájmy určitých menšin nebo skupin nad demokratickým principem vlády většiny. Zatímco demokracie by měla zahrnovat všechny občany a jejich zájmy, tyto ideologie postupně vedly k tomu, že menšinové skupiny získávají neúměrně velký vliv na veřejnou politiku a diskusi, často na úkor většinové společnosti.

Západní společnosti dnes čelí situaci, kdy politické a mediální elity často vnucují obyvatelstvu agendu, kterou většina lidí nepodporuje. Kdo se proti této agendě postaví, je často označován za zpátečníka, extremistu nebo přímo za nebezpečí pro společnost. Tento vývoj je zjevný zejména v některých evropských státech a ve Spojených státech, kde jsou celé segmenty obyvatelstva marginalizovány a jejich názory ignorovány, ačkoliv tvoří většinu společnosti. Pro skutečnou demokracii je klíčové, aby byla respektována nejen práva menšin, ale zejména vůle většiny. Současný vývoj na Západě, kde jsou menšinové zájmy často nadřazovány nad vůlí většiny, však tento základní princip demokracie porušuje. Západní demokracie musí nalézt rovnováhu mezi ochranou práv menšin a respektováním většinové vůle, jinak se bude dále odchylovat od svých demokratických základů a směřovat k oligarchickému nebo technokratickému systému, kde rozhodují úzké elity a nikoli většina obyvatel. Pokud se tento trend nezvrátí, můžeme očekávat, že na Západě bude pokračovat polarizace společnosti, ztráta důvěry v demokratické instituce a nárůst populismu jako reakce na ignorování potřeb většiny. Pro budoucnost demokracie je proto zásadní, aby se Západ vrátil k základnímu principu, který tvořil její jádro: vláda většiny s respektem k právům menšin, nikoliv naopak.

Volby v liberální post-demokracii

V liberální post-demokracii se volby stále konají pravidelně a demokratické instituce formálně fungují, ale jejich obsah a skutečný dopad jsou oslabeny. Podle britského politologa Colina Crouche, který pojem post-demokracie popularizoval, se v tomto systému volby stávají spíše rituálním aktem, kde občané mají dojem, že volí své zástupce, avšak skutečná politická moc je soustředěna v rukou elit, technokratů a korporací. Volby zde ztrácejí svou původní podstatu jako nástroj pro uplatnění vůle většiny a stávají se prostředkem pro legitimizaci již existujícího politického a ekonomického řádu. Zejména v českém prostředí by se volby ve vztahu k současnému režimu daly popsat jako anketu: Zvol si svého liberála. Označení vychází z premisy, že jen strany, které respektují liberální hodnoty, jsou legitimními subjekty pro zvolení.

V praxi se to dá popsat tak, že při samotném aktu volby se občan ve volební místnosti vhozením volebního lístku v obálce rozřadí do jednoho ze dvou skupin obyvatelstva. V první jsou systémoví voliči, jejichž názory a hodnoty jsou v souladu s panujícím režimem. Druhá skupina se děli na dvě podskupiny. Obecně se označují za antisystémové voliče/občany. Za prvé jsou voliči populistických uskupení, které nejsou v přímém ideologickém rozporu s hodnotami „liberální demokracie.“ Ve svých předvolebních kampaních zvedají témata obyčejných lidí a tím se stávají vážnou a ve většině případů fatální konkurencí pro liberální strany, které zůstaly asociálně zabetonované ve svých ideových pozicích. Za druhé se jedná o skupinu voličů, jejichž hodnoty a politické názory jsou zčásti nebo zcela v rozporu s hodnotami vládnoucího režimu. V případě těchto voličů/občanů můžeme z pohledu režimu mluvit o oněch extrémistech, kterými liberální předáci straší na svých předvolebních mítincích.

Je důležité zmínit, že politické strany v „liberálně demokratickém systému“ se stále více zaměřují na sofistikované marketingové strategie, které mají za cíl přitáhnout voliče na základě emocionálních apelů a zkratkovitých sloganů. Místo skutečných debat o ideologických směrech a hodnotách se kampaně soustřeďují na populární témata, která mají za cíl maximalizovat volební zisk. Politika se tak stává povrchní a snižuje se kvalita veřejné debaty. V post-demokracii často dochází k tomu, že mezi hlavními politickými stranami není významný rozdíl. Ať už jde o levici nebo pravici, většina stran přijímá liberální konsenzus, který zahrnuje podporu volného trhu, globalizace a nadnárodních institucí. Občané tak čelí situaci, kdy nemají skutečnou možnost volit mezi odlišnými vizemi společnosti, což vede k pocitu apatie a nezájmu o politiku. Zatímco volby v post-demokracii stále probíhají, jejich legitimita je oslabena skutečností, že klíčová rozhodnutí jsou často činěna mimo demokratický proces. Technokraté, soudy a nadnárodní instituce mají stále větší vliv na politiku, zatímco občané jsou odsouváni na vedlejší kolej. Volby tak stále více slouží k legitimizaci systému, který již občané plně nekontrolují. Velké korporace a zájmové skupiny mají také enormní vliv na politické strany a jejich kampaně. Skrze financování a lobbování dokážou tito aktéři ovlivnit politiku ve svůj prospěch, což dále oslabuje roli občanů jako hlavních aktérů demokratického procesu. Volby se stávají spíše soutěží o to, kdo lépe reprezentuje zájmy elit než zájmy voličů.

Volby v demokracii bez přívlastků

Na druhé straně demokracie bez přívlastků je systém, který se více opírá o původní principy demokracie – vládu většiny, národní suverenitu a respektování tradičních hodnot. V tomto pojetí mají volby skutečně rozhodující roli v určování politického směru země. Nejsou jen formalitou, ale klíčovým momentem, kdy se občané aktivně účastní formování politiky a rozhodují o své budoucnosti.

V demokracii bez přívlastků politické strany často představují skutečně odlišné vize společnosti. Voliči mají možnost volit mezi jasně vyhraněnými alternativami – např. mezi stranami, které podporují národní suverenitu a tradiční hodnoty a těmi, které prosazují liberální hodnoty a globalizaci. Volby zde nejsou jen o marketingu, ale o reálné volbě mezi konkurenčními ideologiemi. Volby v demokracii bez přívlastků jsou výrazem většinového názoru, který má v tomto systému rozhodující roli. Respektuje se zásada, že většina má právo rozhodovat o klíčových otázkách, jako je směřování hospodářské politiky, kulturní hodnoty nebo národní bezpečnost. Minoritní názory jsou samozřejmě respektovány, ale nemají přednost před vůlí většiny. Zatímco v liberální post-demokracii mají nadnárodní instituce, jako je Evropská unie nebo mezinárodní obchodní organizace, značný vliv na politiku, v demokracii bez přívlastků hraje prim národní suverenita. Voliči rozhodují o tom, jaké směřování jejich země bude mít, a nadnárodní instituce jsou omezeny ve své schopnosti diktovat politiku. Výsledkem je větší důraz na potřeby občanů a jejich přímou účast na rozhodování. Volby v demokracii bez přívlastků motivují občany k aktivnímu zapojení do politického procesu. Lidé zde nejsou jen pasivními pozorovateli, ale aktivními účastníky, kteří věří, že jejich hlas má reálný vliv na výsledek voleb a politiku země. Tento pocit účasti a vlivu je klíčový pro zachování demokratické vitality a důvěry ve volební systém.

Čtěte také:
34 let po revoluci: Liberální demokracie selhala
Demokracii nahradila demokratura, sentiment po socialismu ožívá