Estonsko, země digitálního pokroku, větru od Baltu a nespoutané touhy po národní čistotě, opět dokazuje, že v moderním 21. století lze vést jazykovou válku se stejnou vervou jako kdysi válku zákopovou. Ruština? Relikt okupace. Ruští mluvčí? Hosté, kteří se nezdrželi jen na večeři, ale rovnou si přestavěli obývák.
Zatímco Západ diskutuje o diverzitě a integraci, Tallinn vyrukoval s jazykovým detoxem, který by mu mohl závidět i ten nejzarytější purista. A co na to menšiny? Ty budou mlčet. Estonsky, prosím.
Historický kontext a současný stav
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Estonsko snažilo o obnovu národní identity, jejímž jádrem se stal estonský jazyk. Vzhledem k tomu, že v zemi zůstala početná ruskojazyčná menšina (dnes představující přibližně čtvrtinu populace), bylo zavádění jazykových zákonů vnímáno jako nutný krok k posílení národní jednoty. Tento přístup se však od počátku setkával s výhradami, zejména ze strany dotčené komunity, která byla historicky zvyklá na dominantní postavení ruštiny.
Estonsko začalo důsledně prosazovat estonštinu ve veřejném prostoru, školství i v médiích. I když většina ruskojazyčných obyvatel získala občanství (nebo alespoň trvalý pobyt), jejich postavení zůstává problematické. Například školní reforma plánovaná na rok 2024-2025 má zcela odstranit výuku v ruštině na veřejných školách, čímž de facto končí bilingvní model výuky, který existoval od 90. let.
V praxi to znamená, že mladí Rusové budou nuceni osvojit si estonštinu na vysoké úrovni, jinak jim hrozí ztížený přístup ke vzdělání, práci i veřejným službám. Tato politika, i když oficiálně zaměřená na integraci, naráží na limity kulturní identity. Pro mnoho rusky mluvících Estonců je totiž ruština nejen jazykem, ale i nositelem jejich osobní i kolektivní identity.
Politika estonizace a její motivace
Estonské úřady tvrdí, že jazyková politika je nezbytná pro udržení suverenity a národní bezpečnosti. Vzhledem k historickým zkušenostem se sovětskou okupací a současnému agresivnímu chování Ruska vůči sousedním státům je snaha o oslabení vlivu ruštiny logická z pohledu obranyschopnosti. Estonská vláda argumentuje, že společný jazyk je předpokladem společné loajality.
Druhým motivem je kulturní a občanská integrace – podle oficiální rétoriky má ruština tendenci uzavírat své mluvčí do paralelní společnosti. Výzkumy ukazují, že rusky mluvící obyvatelé častěji sledují ruská média, žijí ve specifických komunitách a mají slabší kontakt s majoritní populací. To představuje riziko nejen z hlediska národní jednoty, ale i z hlediska šíření dezinformací a propagandy.
Pod povrchem však lze vyčíst i touhu po „národní pomstě“ – tedy jakousi historickou odvetu za léta sovětizace a kulturní nadvlády. Tato symbolická rovina jazykové politiky – jakkoliv nevyřčená – může být pro menšinu stejně důležitá jako praktické dopady. Místo integrace se tak může dostavit pocit vyloučení, ponižování a kulturního zániku.
Potenciální důsledky a rizika
Jedním z nejvážnějších důsledků může být prohlubování sociálního napětí mezi estonskou většinou a ruskou menšinou. Pokud se ruští Estonci začnou cítit jako občané druhé kategorie, jejich loajalita ke státu může slábnout. Odtud už je jen krůček k radikalizaci, separatismu nebo otevřené sympatii k ruskému revizionismu. Takový vývoj by byl zvláště nebezpečný v pohraničních oblastech, kde je ruská menšina výrazně koncentrovaná.
Dále existuje riziko zneužití celé situace ruskou propagandou. Moskva dlouhodobě prezentuje sebe samu jako ochránce „ponížených Rusů v zahraničí“ – a jazyková politika v Estonsku jí poskytuje ideální munici. Kreml může využít nespokojenosti ruskojazyčných obyvatel k hybridním operacím, kybernetickým útokům, či dokonce k destabilizaci skrze politické nátlakové skupiny.
Třetí rovinou je ztráta důvěry v Estonský stát. Pokud Estonsko není schopno nabídnout model soužití založený na vzájemném respektu, riskuje nejen narušení vnitřního klidu, ale i mezinárodní kritiku. V zemi, která se profiluje jako demokratická a prozápadní, může být jazykový nacionalismus vnímán jako krok zpět. Navíc vytváří nebezpečný precedent i pro jiné země s menšinami.
Mezinárodní reakce a právní rámec
Estonská jazyková politika je v souladu s národní legislativou, ale naráží na mezinárodní standardy. Organizace jako OSN či Rada Evropy opakovaně upozorňují, že jazyková práva jsou součástí základních lidských práv. Dokumenty jako Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin nebo Evropská charta regionálních a menšinových jazyků kladou důraz na ochranu kulturní rozmanitosti.
Estonsko sice formálně deklaruje respekt k těmto dokumentům, ale v praxi se vyhýbá jejich plnému naplnění. Například omezení výuky v ruštině ve státních školách může být v rozporu s duchem mezinárodních závazků, zvláště pokud nedochází k dostatečné podpoře bilingvní výuky. Mezinárodní instituce sice Estonsko nekritizují otevřeně, ale častěji z politických důvodů než kvůli věcné správnosti.
Zároveň však platí, že jazyková otázka je v EU považována za vnitřní záležitost členských států. Proto jsou Estonsku ponechány relativně volné ruce. Přesto by země, která se profiluje jako obránce demokratických hodnot, měla jít příkladem i v zacházení s vlastními menšinami. Jinak riskuje, že se její morální autorita v zahraničí začne rozpadat stejně jako její domácí důvěra.
Co dál?
Estonsko stojí na křižovatce. Buď se vydá cestou kulturní homogenizace, která přinese krátkodobý pocit národní jednoty, ale dlouhodobě může vést k rozštěpené společnosti. Anebo se pokusí nalézt vyvážený model, v němž bude estonština zachována jako státní jazyk, ale bez toho, aby ruština a její mluvčí byli marginalizováni. Klíčem je uznat, že loajalita nevzniká z donucení, ale z důvěry.
Z praktického hlediska by Estonsko mělo investovat více do kvalitní bilingvní výuky, komunitních projektů a médií, která propojují obě jazykové skupiny. Jazyková integrace nemá být trestem, ale příležitostí k obohacení. Mnohé studie ostatně ukazují, že úspěšná integrace menšin vychází z dobrovolnosti a pozitivní motivace, nikoliv z legislativní restrikce.
V neposlední řadě je třeba otevřeně hovořit o tom, co je cílem estonské jazykové politiky – zda kulturní pomsta, nebo inkluze. Pokud se podaří změnit rámec debaty od „my vs. oni“ k „my všichni“, může Estonsko obstát jako modelový případ, jak se dá chránit národní identita, aniž by to bylo na úkor menšinových práv.
Čtěte také:
Už je to tady: RV(H)P
Bulgakov na tom tanku neseděl
Bekův hodně připálený dort
Možná by se měli podívat na československou meziválečnou politiku vůči Němcům. Ti měli i neměckou univerzitu. Pravda, nebylo nám to nic platné, ale kdybychom se k nim nechovali slušně, možná by problémy byly větší a nebyla by žádná Republikanische Wehr, ale jen henleinovci.
Nevím, jak Estonsko, ale v nultých letech jsem byla pracovně na univerzitě v Litvě. S vědomím toho, že Pobaltí nenávidělo „Rusáky“, jsem se každého na úvod slušně zeptala, jestli se chce bavit anglicky nebo německy. V 80 % případů byla odpověď „gavaritě pa ruski?“ A nebyli to jen Rusové, byli to většinou Litevci. A mimo fakultu byla ruština esperantem pro téměř 100 % lidí.
Tak Estonsko bylo vlastně posledních cca 1000 let pod něčí nadvládou. Němců, Dánska, Švedska a pak Carského Ruska do 1918. Za další nikde jsem nečetl a ani neslyšel jak se tihle báječní Estonci vypořádali se svojí nacistickou minulosti a s tím jak prohlašovali, že už v roce 1942 jsou judenfrei. Jen tak mimochodem postříleli i několik set československých židů. Nějaká omluva, nic.
No a morální autorita Estonska, jak píše autor, jak pro koho.
O tom, že jsou to rusofobni šašci nebudiž pochyb a o tom jak podojit EU na základě lži taky. Kallasova má plnou tlamu blábolů proti Rusku, ale jejímu manželovi to nebrání v tom aby s nimi obchodoval. Tolik asi k té morální autoritě.
Ještě maličkost, kterou nám autor neprozradil. Nejenom že chtějí vymýtit ruštinu, ale oni už i tu ruskou menšinu násilím stehujou za hranice. Holt morální autority.
Nemají se jim tam rusáci srát a byl by klid. Rusko se snad omluvilo za deportace desítek tisíc Estonců na Sibiř? Nejde se jim pak divit..
Srovnávate to jak estonci vyvraždili židy včetně československých na svém území a ještě se s tím chlubili s deportacemi na Sibiř?
Ne, odpovídám na to, proč jsou „rusofobní šašci“. Nemají se tam rusáci cpát, nemaj tam co dělat a nebyl by důvod. Pokud tam chtějí být, ať se přizpůsobí a naučí se estonsky. Tečka.
A mimochodem, těch zavražděných židů a Rusů Estonci bylo asi 7000. Těch Estonců, co se nevrátilo ze Sibiře bylo cca. 10-15tis.
Takže i kdybych to chtěl srovnávat, což nechci (všechno je špatně), tak furt je Vaše otázka mimo.
To, že jsou rusofobni šašci o tom není pochyb, to co předvádí Kallasova hranici s debilismem. To tvrdí poměrně dost unijních diplomatů, kteří jasně tvrdí, že Kallasova v téhle funkci je k ničemu. Ale jak jsem psal, tak pro vás to ještě jednou zopakuju, když její muž a nejenom on kseftuje s těma rusakama tak je to OK, to je pokrytectví v přímém přenosu.
K těm rusakum, povětšinou to jsou lidi, kteří tam žijí ještě z dob SSSR, ale jo v rámci morální autority ať je estonci vyženou. Pro srovnání, doufám, že takhle budete postupovat proti ukrajincům , kteří se cpou k nám. Případné kecy o tom, že utíkají před válkou si nechte na jindy. Tady u nás jich je dost a ani jeden není z východní Ukrajiny, ani jeden. Lvov, Ivano-frankivsk atd.
Jinak samozřejmě moje otázka nebyla mimo, protože jste srovnával nesrovnatelné a až teď jste to upřesnil.
Jinak násilí plodí násilí, že.
Zapomínáme, že rasová a kulturní nenávist vedla ke konečnému řešení židovské otázky. Ferdinand Peroutka v Přítomnosti napsal: „Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu. Proč tomu tak bylo, proč židovský podíl na bývalém německém životě byl tak velký, proč židovstvo v určité době spělo za německou kulturou a civilisací jako mouchy za světlem, to je snad jedna ze záhad historie.“ Pak přišla nenávist ke komunismu. Ta pominula, protože s vrahy amerických vojáků ve Vietnamu klidně vyjednáváme strategické partnerství a klanime se Ho-či-minovi v mausoleu. Naposledy přišly zákony proti ruštině. Třeba v Estonsku nebo na Ukrajině po Majdanu. Civilizovaný Západ to nechal být, pokud to přímo nevítal, protože možná hledá „konečné řešení“ pro Rusko. Na Ukrajině byla 14% rusky mluvící menšina a ta se začala bránit na Donbasu, Luhansku a Doněcku. Dohoda Minsk-2 měla nepřátelství ukonšit a vést k jednání o autonomii těch oblastí v rámci Ukrajiny. Byla sabotováno péčí Merkelové a Hollanda, protože válka se hodila víc. Takže kde ty loňské sněhy jsou. Odstraňují se památníky a sochy, přepisuje se historie a určitě budou, jistě ekologicky, na hranicích páleny momentálně nepřípustných autorů. To vše známe z minulosti.