Vládní koalice chce v Poslanecké sněmovně prosadit usnesení, že největší hrozbou pro Českou republiku je Rusko. To se jí vzhledem ke stoosmičkové převaze poslanců jistě může podařit. Otázkou pouze je, co takové usnesení znamená. Reálně samozřejmě nic. Hystericky konfrontační tón české zahraniční politiky už ani nejspíš posílit nelze. Úroveň rusofobie mezi politiky a příznivci vládní pětikoalice už také dosáhla na škále 10 úroveň 9,5, a toto usnesení ji těch zbylých půl procenta nedodá.
Většina populace přijme takový krok buď s nechápavým kroucením hlavou, nebo jej vůbec nezaregistruje. Ostatně čtenáři jednoho z nejsledovanějších zpravodajských portálů, který určitě nelze podezírat z nějakých sympatií k východní jaderné mocnosti, z 53 % s tvrzením o Rusku jako největší hrozbě nesouhlasí. Nad takovým usnesením se jistě zatetelí zbylí stoupenci stran vládní koalice, jejichž počty se ale povážlivě tenčí. Tedy důvod se připomenout a zabránit dalšími exodu voličů? Nejspíš.
Hrozba Ruska
Součástí usnesení je také stokrát opakovaná lež o tom, že pokud Rusa nezastavíme na Ukrajině, přijde k nám. I když tentokrát přece jen v opatrnější podobě, než veřejnosti bezostyšně tvrdí premiér Fiala nebo předsedkyně Poslanecké sněmovny Pekarová. Z nemotorného parlamentního usnesení však kouká jako sláma z bot neschopnost vládnoucí koalice realistického zhodnocení situace a hledání toho, co je v této otázce českým národním zájmem. Další agresivní poštěkávání vůči jaderné mocnosti to určitě není, stejně jako vytrvalé mávaní ukrajinskou vlajkou.
Takže je naší největší hrozbou opravdu Rusko? Jaké důkazy můžeme pro toto tvrzení nashromáždit? Válku na Ukrajině? Sotva. Rusko od počátku snahy o zapojení Ukrajiny do NATO dávalo jasně najevo, že tento krok je pro něj z mnoha zcela zásadních důvodů nepřijatelný a že je připraveno mu zabránit třeba i vojenskou silou. Což také kvůli neochotě Západu mu naslouchat udělalo. Předtím sice se skřípěním zubů, ale přece jen bez velkého křiku akceptovalo vstup států střední a východní Evropy do Aliance, včetně dokonce pobaltských států.
Z tohoto pohledu se jeví jakákoli agrese Ruska proti členským státům NATO jako zcela nepravděpodobná. Naši vládní a parlamentní činitelé tedy nedělají nic jiného, než že se dopouštějí šíření poplašné zprávy. Konflikt na Ukrajině je však skutečnou hrozbou. Jeho eskalace nezodpovědnými politiky, jejich koketování se zapojením vojáků členských států Aliance přímo do bojů a jejich zesilující se válečnická rétorika mohou přinést zkázu netušených rozměrů. Hloupé a zbytečné usnesení české Poslanecké sněmovny je jen dalším krůčkem na cestě k možné apokalypse.
Autor je předsedou pražské organizace Trikolory
