Dane, my jsme vrstevníci. Sice nemám rád slovo generace, ale řekl bych, že jsme generace roku 89. Kdy jste se cítil nejsvobodněji?‚
Asi v devadesátých letech. Zásahy státu do fungování lidí i podnikatelů byly minimální. Ano, možná už chvílemi šlo i o anarchii, na druhou stranu, čím míň státu, čím míň nařízení, čím víc zodpovědnosti na lidech, tím je to prostě lepší. To nás přece vychovává.
A kdy to bylo nejhorší?
Dost divoký byl bolševik, protože my jsme byli skinheadi už tehdy, mládí jsme dost často trávili na policejní stanici. Bylo to protestní hnutí proti bolševikovi, naše metody byly chvílemi dost drsné. Ale teď se nám ten kolektivismus pomalinku v časové spirále vrací, jen samozřejmě v jiné formě, sofistikovaněji. Ale se Sovětskou unií se vrací doba autocenzury, kdy se lidi zase bojí mluvit.
V jedné své písni zpíváte: „Svobodný občan znovu klopí zrak k zemi.“ Máte pocit, že se to opět děje?
Ve chvíli, kdy existuje tlak na lidi, aby nemluvili, aby mysleli jedním směrem a s jedním proudem, a je to vynucováno dehonestacemi, tak se to asi děje, ne?
Vy jste si dehonestací prožil dost, ještě než přišly do módy, nejsou pro vás nic novým. Máte pro ty, co je zažívají poprvé, nějakou radu, jak je přežít?
Obraťte se k Bohu. Kdyby člověk opravdu vzal příliš vážně to, co se kolem děje, může ho to poškodit. Radil bych věnovat se blízkým lidem a věcem, které člověk miluje, tvůrčí práci, může to být klidně zahrada. Když budeme prskat a sledovat, co je všechno špatně, tak nám z toho přeskočí a umřeme. A to říkám s vědomím, že stejně všichni jednou umřeme.
Jeden světový spisovatel, myslím, že to byl William Saroyan, tvrdil, že nikdy neumře, a nakonec taky umřel.
Vím, že umřu, a často na to i myslím, ale chci být šťastnou bytostí, chci mít mír, i když kolem může foukat. Je to o víře, Bohu, lásce, bližních a snech, které si člověk plní. Samozřejmě se člověk nesmí bát mluvit, přestože ho někdo kousne… Tohle mě činí šťastným, nemusím se nervovat, že mě politika kolem víc svírá a že někdo rozděluje lidi na nesmiřitelné tábory tak, že se hádají i rodiny. To se mi samozřejmě nelíbí, ale protože stejně všichni umřeme, tak ten stav akceptuji a jen doufám, že lidé, které podporuji, jej časem změní.
Přemýšlíte tom, proč si my, Češi, necháváme svobodu vzít? Jestli to není svého druhu obchod: Odevzdám část svých osobních svobod a dostanu za to materiální jistotu, že se o mě postará stát, kterému svobodu odevzdávám.
Jistota neexistuje, jediná jistota je opravdu smrt. Já jsem svobodný člověk, mám celý život svobodné povolání, takže vím, že svoboda je náročná. Náročná na rozhodnutí, na pevný postoj a osobní vizi, náročná vstát a přinutit se jít něco dělat. Svoboda je hlavně nést odpovědnost za svůj život. Opravdu to není jednoduché, vy sám si musíte z toho vesmíru něco urvat, nikdo vám nic sám od sebe nedá, žádnou pobídku, žádnou dotaci. Ani vám neřekne, co máte dělat. Jsem tedy přesvědčen, že větší část lidí svobodu vlastně nechce, že raději touží po klidu, chodit do práce, ve které mu někdo řekne, co má dělat. Ale je to falešná iluze, že se o ně stát postará. Je sice bezva, že můžeme vlastnit kvéry, ale jinak je svoboda opravdu náročná. Svoboda není pro většinu lidí priorita.
To je ale legitimní, můžou mít strach o rodinu.
Strach je nejhorší kuchař. Jakmile máte strach, nejednáte moudře, ale v emoci. V covidu jsme celkem jasně viděli, jak strach funguje. Vladař si tehdy všiml, Aha, lidé lépe poslouchají ve strachu, tak proč bych jim toho strachu trochu nepřidal…
Celý rozhovor najdete v čísle 10 měsíčníku TO.
Komentáře (0)