Olympijské hry ideologie a msty skončily. Pamatuji si z nich ukrajinskou helmu a fakt, že se nám mezinárodní hokej i díky absenci ruských hokejistů začíná celkem slušně diferencovat. USA, Kanada a pak zbytek světa. Mluvím o zážitku z hokeje, herní inteligenci, emocích, vášni pro hru, nikoliv pouze o gólech nebo vítězství v turnaji. Evropa se prostě tak upnula k Ukrajině (a obráceně), že se začíná této zemi kvalitativně podobat ve všem. Možná nadsázka. Ale i nadsázka se umí jednou proměnit v realitu. Stačí chtít.
Po sérii demonstrací za pravdu a lásku se nyní nacházíme v poněkud hluchém období. Díru na MŽP se podařilo zacelit Igorem Červeným, na kterého se zatím nic nenašlo, po náměstích českých měst se válejí ruské drony a český paralympijský tým bude kvůli účasti ruských sportovců bojkotovat zahajovací ceremoniál zimních her, aby ukázal, že to jde ještě níž a ještě hlouběji.
Možná tedy přišel čas si trochu zavzpomínat…
Devadesátky, pamatujete? To byla doba. Neuvěřitelný pocit svobody. Nedokázali jsme se jí nabažit. Česko se otevřelo světu jako kdysi oblast podél řeky Klondike v kanadském Yukonu. Pravda a láska vítězila všude vůkol a než jsme se vzpamatovali, zůstal nám jen Budvar.
StBáci zmizeli, rozplynuli se v davu. Zametli za sebou stopy. Lidské zrůdy, ale ne idioti. Zůstaly po nich jen seznamy těch, kteří jim podlehli.
Absence národní hrdosti v té době vrcholila, vše na západ od nás bylo tak dokonalé. Vlastní domovina posloužila jen jako dojná kráva na cestě k pohádkovému bohatství. Vozili jsme si na zahradu odpad z Německa, kdyby to šlo, prodali bychom i Sněžku. Podél Vltavy se válely sudy a házely do Orlíku. Lehké topné oleje byly tak lehké, že se nemusely danit. Okrádání státu ve stovkách miliard, které by se bez existence podezřele nedokonalých zákonů nikdy nemohlo uskutečnit.
Začala dlouhá éra spolupráce politických špiček s podsvětím. Propracovaný systém, ve kterém se nedá (ani nechce) nikomu nic dokázat. Dýchali jsme svobodu plnými doušky. Lidem se ztrácely peníze v kampeličkách, krachujících cestovních kancelářích nebo při stavbě domu s H-Systemem. Drobné prohry, pravda a láska ale stále vítězila. Mohli jsme cestovat na západ. Mnohem dál než na Šumavu. Na nákupy do Berlína, tehdy ještě plného Němců, do Vídně, která v současné době připomíná Rakousko jen díky architektuře. I v Praze jste se tehdy běžně domluvili česky.
A obrana země? Díky propracovanému systému evidence vojenského materiálu mizela z českých armádních skladů výzbroj i výstroj. Nikdo neví kolik a čeho, ale papírově to vycházelo. O nic nešlo, končila studená válka, Američané měli svůj Kuvajt, Irák, Jelcin holdoval alkoholu, neřešil obyčejné světské problémy. NATO se začalo nenápadně posunovat k východu, aby se mohlo bránit případným útokům Ruska co nejblíže u jeho hranic. Strnad neměl komu prodávat zbraně, přešel na výrobu razítek. Život člověka byl víc než tank.
Nastalo období nudy, počátek transformace Evropy v úžasný svět samolibých ochránců přírody, transsexuality a průměrnosti. Začali se rodit první Piráti. Do evropských struktur pronikal duch arogance a hlouposti, politický odpad z jednotlivých členských zemí. Obyčejné trafiky postupně získávaly moc, která jim vůbec nepříslušela.
Období šílenství mohlo začít…
Čtěte také:
Není důležité vyhrát, ale být vidět
Nechci nikoho jmenovat
Jde to níž a hlouběji
