Diskuze političek? Lepší než ženský wrestling

Nejde o to, kdo má pravdu, ale kdo dřív zvýší hlas. Vítejte v novém žánru politické kultury: emocionální wrestling v přímém přenosu. Už to není debata, je to televizní show s prvky dramatu, křiku a obviňování, kde fakta hrají roli kulis a racionalita je zjevně toxickou slabostí.

Zatímco jedna hází knihou, druhá hodnoty zaměňuje za argument a třetí hledá v notýsku odpovědi, voliči přepínají kanál – a nebo naopak, za tím to účelem sledují „diskuzní“ pořad. Jestliže politika kdysi bývala uměním kompromisu, dnes připomíná soutěž ve vítězném fňukotu či verbální agresi. Zvláště když před kamerami stojí političky. Slibujeme „hodnoty“ – ale místo nich sledujeme estrádu à la včera dnes a zítra.

Jak se ukazuje, emotivní výlevy jsou pro televizní formát nejen přirozenější, ale i marketingově výhodnější – bez ohledu na reálnou způsobilost dané političky reprezentovat občany. Přirovnání k ženskému wrestlingu není náhodné. Wrestling se tváří jako zápas, ale každý jeho pohyb je hraný. Vítěz je často předem dán a cílem není pravda, nýbrž show. Podobně dnes politické debaty – zvláště mezi političkami – připomínají připravené výstupy, jejichž účelem není přesvědčit, ale demonstrovat.

A pak je tu otázka, která by měla zaznít nahlas: Kdy jsme přestali debatovat a začali verbálně bojovat? Odpověď není jednoduchá. Svou roli hraje nástup televizních formátů, kde pět minut slávy znamená víc než dvacet let práce a hluboká odbornost. Ale podstatnější je něco hlubšího: dnešní veřejné mínění odměňuje emoce a trestá klid. Politička (ale i politik), která se usměje a poděkuje, zanikne. Ta, která se urazí, křičí a moralizuje, vítězí v titulcích. A ano – přiznejme si to naplno, bez korektních obezliček – ženy jsou obecně emotivnější než muži. To není urážka, to je realita, kterou feministické katedry a fakulty univerzit sice rády ignorují, ale české televizní přenosy z debat ji připomínají s neúprosnou pravidelností. A když se sejdou tři političky, zaručeně to nebude tichá meditační diskuse o hloubce problému, které většinu společnosti tíží. Bude to regulérní zkouška nervů – divákových (pokud od „debaty“ očekával něco jiného než cirkus) i jejich vlastních. Místo abychom tuto přirozenost korigovali požadavkem na věcnost, proměnili jsme ji v ctnost a záruku politického úspěchu.

Džentlmenství jako koule u nohy

Když politik debatuje s političkou, často nevede střet názorů, ale vnitřní boj sám se sebou. Protihráčkou totiž není pouze ideový oponent, nýbrž žena – a to je v dnešním veřejném prostoru zcela jiná disciplína. Od muže se očekává, že bude tvrdý, rozhodný, přesný. Ale jakmile proti němu stojí žena, přichází nepsané pravidlo: buď zdvořilý, buď ohleduplný, buď taktní a nepovyšuj se nad ni. Tato očekávání, jakkoliv historicky srozumitelná, dnes působí jako železná koule u nohy. Džentlmenství se stává slabostí, kterou média i soupeřky umně zneužívají. Muž, který by ve standardní debatě věcně oponoval muži, najednou couvá, relativizuje, mlží. Výsledkem je podivná asymetrie. Politička může kohokoli veřejně znectít, ale mužský oponent se jí pak omlouvá, že se vůbec odvážil odpovědět. Rytířství tu nefunguje jako ctnost, ale jako okovy. Skvělým příkladem byl Filip Turek v debatě před eurovolbami. Když na něj Današe Nerudová vytáhla osobní kartu – totiž jeho zesnulou matku– místo rázné reakce přišla nejistota, rozpačitost a tak trochu i mlčení. Jak sám později uvedl, kdyby tam neseděla Nerudová, ale politik (muž), tak by ten stůl ve studiu přeskočil a… ano, džentlmenství je krásná věc. Ale v současné podobě veřejné debaty je pro muže především koule u nohy – a pro ženy kladivo bez zpětného rázu.

Věcně debatovat s někým, koho považujete za omyl demokracie?

Debatovat věcně s člověkem, o němž si myslíte, že vůbec nemá co dělat ve veřejném prostoru, je úkol pro politického mnicha. Ať už mluvíme o liberálce, která považuje každého s jiným názorem za „extrémistu“, nebo o fanaticky proukrajinském politikovi, který všechny umírněnější proukrajinské hlasy vnímá jako přisluhovače „Putlera“ – v takovém případě je střet světů nevyhnutelný. A vždy to vypadá, jako by jeden mluvil o počasí a druhý o výměně součástek v motoru. Typickým příkladem je Kateřina Konečná – hvězda komunistické strany, která z postlistopadovou KSČ udělala moderní konzervativně-levicovou stranu. Její přítomnost v debatě okamžitě promění prostředí v bitevní pole. Například v duelu s Janou Maláčovou, Věrou Kovářovou a zejména s Miroslavou Němcovou, kde vzduchem létala nejen slova, ale i kniha, a tak jsme byli svědky čehosi, co připomínalo spor na základní škole.

Když emoce řídí stát: riziko infantilizace politiky

Kdybychom měli uvěřit některým političkám, pak by nejvyšší formou politické kvalifikace byla schopnost autenticky se rozplakat v přímém přenosu. Emoce se staly hlavní měnou v politickém boji – čím silněji dáváš najevo emoce, tím pravdivější jsi. Je to logika mateřské školky, ne politiky. A právě proto dnes politika občas připomíná dětské hřiště bez dozoru. Věcné debaty ustupují osobnímu tónu, hrozbám, výčitkám a zejména tónu „jak se cítím“ místo „co si myslím“. Viděli jsme to nesčetněkrát. Politika má být srozumitelná, předvídatelná a pokud možno – nudná. Nudná v tom nejlepším slova smyslu: bez excesů, hysterických výstupů a morální paniky. Jenže dnešní trend nás žene přesně opačným směrem. A platíme za to cenou, kterou si uvědomíme až v momentě, kdy přestane jít o rétoriku a začne jít o rozhodnutí, jak s našimi osudy naloží námi volení zástupci.

Wrestlingem k prázdnotě – návrat k debatě, ne k show

Veřejné přestřelky političek jsou sice mediálně vděčné – sledovanost stoupá, sociální sítě se množí reakcemi, titulky se předhánějí v senzacechtivosti – ale společnost za ně platí vysokou cenu. Kultura diskuse klesá, míra chaosu roste a důvěra v politiku eroduje. A to všechno jen proto, že místo programu sledujeme představení. Tak ano, můžete to nazvat „ženský wrestling“. Má to hlavu, patu, emoce, pot a někdy i křik a letící knížku. Ale na rozdíl od pravého wrestlingu tu nejde o nic nahraného – jde o skutečné směřování státu. A pokud budou i nadále dominovat ti, kteří víc cítí, než myslí, nedojdeme k názorovému konsenzu, ale k únavě z politiky. Výzva je jednoduchá: Vraťme se ke klidné debatě. K obsahu. K respektu. A hlavně – k racionální politice, kde vítězí argument, ne decibely. Otázka na závěr: Kdo konečně vstane a řekne: „Dost. Nechci show, chci kultivovanou diskuzi?“

Čtěte také:
Prague Pride nemá nic společného s homosexuální menšinou. Dělá jí jen ostudu
S komunisty netančíme?
Zničíme emisní povolenky, které odkýval Fiala, jinak ony zničí nás! A 50 % lidí bude na dávkách…