Dva grafy, které ukazují (ne)význam české dekarbonizace energetiky

Indie do konce března příštího roku zprovozní uhelné elektrárny s instalovaným výkonem 15,4 gigawattu. Tedy přibližně tři čtvrtiny instalovaného výkonu v České republice.

Čína v současnosti staví zhruba tři čtvrtiny nových uhelných elektráren na světě. Indie, ač se zdálo, že bude brzdit, šlápla v této oblasti také na plyn. Do března příštího roku vzroste její uhelná kapacita nejvíc za posledních devět let. Konkrétně jde o 15,4 gigawattu výkonu, tedy zhruba tři čtvrtiny výkonu všech českých elektráren dohromady. Vzhledem k tomu, jak mohutně a nekompromisně tlačí EU na konec uhlí, stojí za to porovnat situaci v Česku, v EU a ve světě. Dobře k tomu poslouží dva grafy z českých médií, na které přikládáme odkaz (zde a zde).

Čína vede

Co z nich vyplývá? Především nedostižná pozice Číny, jako největšího emitenta oxidu uhličitého. To je pozoruhodné především ve srovnání s tím, jak Zelená fronta okolo tohoto faktu lavíruje a bagatelizuje jej tím, že Česko má na hlavu větší emise, než Číňané. Jako by to vývoj klimatu mohlo nějak ovlivnit. Nemůže. Pro něj jsou určující jen ty celkové emise (pokud je teorie s CO₂ správná). A v nich Čína odpovídá za více, než 30 procent. A její produkce zatím stále roste. Stejně, jako ta indická. Indie přitom nyní vypouští asi tolik oxidu uhličitého, jako všechny státy v EU dohromady (asi osm procent). V unii však produkce oxidu klesá.

Zajímavé je i porovnání toho, jak státy přistupují k fosilním zdrojům (první odkaz). Zatímco Spojené státy, druhý největší světový emitent (cca 14%), instalovaný výkon těchto zdrojů od roku 2016 do roku 2023 snížily o téměř 96 gigawatt, Čína jej zvýšila o 233 gigawatt. Z porovnání je také zřejmé, že uhelná kapacita poklesla kromě USA v Kanadě, Austrálii, v Evropě, na Ukrajině i v Rusku. Rostla v Asii, v JAR či v Maroku. Zdánlivě mají státy, jež rozvíjejí uhelné kapacity, oporu v Pařížské dohodě, podepsané v roce 2015. V ní je uvedeno, že vyspělé státy mají produkci oxidu uhličitého snižovat a do roku 2030(!) by měly odstavit uhlí. Ostatní státy mohou dočasně svoji produkci naopak zvyšovat.

Cíle Pařížské dohody

Jestli dohoda předpokládala, že Čína přidá za osm let 233 gigawatt v uhlí, není zřejmé. Ale pokud ano, je to zcela nelogické. Protože cílem Pařížské dohody je zásadní snížení globálních emisí. Jenže s výjimkou kovidu tyto emise stále rostou, navzdory snižování ve vyspělých státech. A jestli tvůrci smlouvy předpokládali, že rozvojové státy nebudou své možnosti pokračovat s uhlím zneužívat, což by bylo logické, jejich očekávání se nesplnilo. Čína znění smlouvy bezohledně zneužívá.

Vzhledem k tomu, že páku na donucení Číny či Indie ke střízlivějšímu přístupu k produkci CO₂ už nikdo nemá, jeví se překotná dekarbonizace států v EU jako zbytečná. Protože cíle stanoveného Pařížskou dohodou se dosáhnout nepodaří, ani když se státy v EU totálně ožebračí. A pokud se nepodaří cílů dosáhnout, klima se prostě změní, jak tvrdí klimatologové. Prý k horšímu. Jenže horšímu klimatu bychom lépe vzdorovali s fungující energetikou a hospodářstvím. Což je to, čemu brání právě současné nekompromisní unijní tažení proti uhlí. A to, jak vidno z obou grafů, nemá smysl.

Čtěte také: Jsou „klimatické“ rozsudky soudním aktivismem, nebo ne? Většina švýcarských poslanců má jasno, Metanová strategie Evropské unie je přímou cestou k chudobě, Energetika v EU: Popření fyzikálních zákonů a technologických i finančních možností