Evropské dilema letního času

Letní čas měl přitom být již dávno minulostí. Zatímco poslední návrh Evropské komise mluví o roce 2026, předtím to byl rok 2021 a ještě dříve 2019. Zrušení, ke kterému mělo dojít už před pěti lety, se tak zatím nekoná a hned tak ani nebude. Proč? Plán přechodu byl totiž zcela nedomyšlený. Každý stát si měl rozhodnout, zda si ponechá trvale letní nebo zimní, a zde nastal kámen úrazu. Shoda, která zde panuje, nebo spíše nepanuje, je totiž ještě menší než u původní výzvy, která proces rušení před deseti lety spustila.

Referendum, jaké svět neviděl

Tou byla evropská iniciativa FOOT, For Only One Time, sbírající milion podpisů za zrušení střídaní časů. Možná si na ni pamatujete, pár článků tehdy proběhlo médii. Občané se měli vyjádřit v dotazníku evropského referenda, zda chtějí střídání časů zrušit, přičemž pro Českou republiku mělo stačit pouhých 16,5 tisíce hlasů. To jsou dvě promile občanů, navíc necelá, a to jak v rámci ČR, tak Evropské unie. Tato menšina pak měla být hybnou silou celoevropského řešení, které hodlala iniciativa FOOT prosadit prostřednictvím Evropského parlamentu a následného rozhodnutí Evropské komise. A tak se i stalo. Tedy, málem. Otázku, kdo z občanů zde za nás vlastně hlasoval, a kdo předmětný dotazník vůbec viděl, si kladu už delší čas.

Evropská iniciativa FOOT vznikla před deseti lety. Vyrostla na troskách projektu OOT, Only One Time, který byl vytvořen již na podzim 2011. Měl za cíl využít chystaného institutu EIO, tedy Evropské občanské iniciativy, z nastupující evropské legislativy. Ta byla v roce 2012 skutečně uzákoněna, ale po třech letech fungování byl projekt nepřátelsky převzat občanským sdružením Demokracie v Evropě, které obratem změnilo název na For Only One Time. Navzdory novému, světově znějícímu názvu, ale nebylo ani tak iniciativou evropskou, jako spíše českou. Najdeme za ní totiž senátora KDU-ČSL, zemědělského inženýra Ing. Petra Šilara z Horní Čermné a všudypřítomného europoslance Mgr. et Mgr. et Mgr. Tomáše Zdechovského, MBA z Havlíčkova Brodu.

Problémy se zatím nepodařilo vyřešit

Řeklo by se, samí chytří a studovaní lidé. A přitom první problémy s realizací začaly již ve fázi plánování. Polsko, Portugalsko a Kypr trvaly na čase letním, zatímco zbylé státy na zimním. Důsledkem by tak bylo rozbití doposud jednolitého středoevropského časového pásma a vznik nové, nepříjemně kostrbaté dělící hranice. Při nakupování v Polsku byste si tak museli přeřizovat hodinky, což je na našich hranicích věc dosud nevídaná. Na nalezení řešení tohoto problému si Evropská komise vyhradila čas do roku 2021, ale proces hledání narušily lockdowny a koronavirová pandemie, takže ze změn prozatím sešlo.

A je to tak dobře. Letní čas používá Česká republika trvale od roku 1979, kdy byl zaveden jako úsporné opatření v době tehdejší energetické krize. Zaváděl se vždy poslední neděli v březnu a trval do poslední neděle v září, ale od roku 1996 byl v rámci evropské integrace harmonizován na poslední neděli v říjnu. Letní čas tedy u nás trvá sedm, kdežto zimní pouze pět měsíců.

Tato změna platí v celé Evropské unii a jsou jí uzpůsobeny i systémy automatického nastavování času, jako je DCF77, což jsou všechny hodiny a budíky řízené radiem. Nemusím asi dodávat, že žádné nastavení typu ignoruj posun letního času v naprosté většině nijak neumožňují. Německý vysílač v Mainflingenu by v případě zrušení střídání časů Evropskou komisí musel tedy vysílat trvale pouze čas jediný, platný pro Německo, a ostatní státy by si už, pokud to lze, musely nastavit potřebný rozdíl svou vlastní časovou zónou, vzniklou rozpadem středoevropského časového pásma dle rozhodnutí jednotlivých vlád. V zásadě by tak šlo o naprostou deharmonizaci a rozklad léty laděného systému, v přímém rozporu s cíli Evropské unie.

Důvody pro střídání časů

Motivace pro střídání časů je přitom daleko hlubší než jen nějaká energetická úspora. Jde především o úsporu dne. Zatímco v zimě svítá v Praze v osm dopoledne, v létě je to ve čtyři ráno. Dokud lidé žili v souladu s přírodními cykly a vstávali s kuropěním, tyto problémy neřešili. Nemuseli. V zimě si pospali do osmé, zatímco v létě vstávali ve čtyři, a v mezidobí mezi oběma extrémy se tento okamžik postupně posouval, takže žádnou skokovou změnou nikdo netrpěl. Měli tak vždy k dispozici celý Boží den, plný denního světla, a to od začátku až do konce. Ale moderní život už takto flexibilní chození do práce neumožňuje, a to ani v zemědělství, o dopravě a plánování výroby nemluvě. Slunce přestalo být našimi hodinami.

Nemůžeme se řídit svítáním, i když by to bylo asi ideální. Prostě začínat den okamžikem rozednění, a k němu pak vše vztahovat, jak doporučoval už v 18. století měšťanům Benjamin Franklin. Ten okamžik se totiž liší, v závislosti na geografické poloze, a jednotlivé státy mají už tak dost problémů s harmonizací svých časových zón. Západní Evropa je kvůli tomu trvale o něco napřed, sluneční hodiny se zde typicky opožďují. Je to kvůli tomu, aby se sjednotila s východněji položenými státy. Proto zde nastává skutečné poledne v průměru vždy až po poledni. Ukazuje se totiž, že daleko důležitější je čas sdílet než přesně přizpůsobovat realitě.

Letní čas je tak hrubým kompromisem, díky kterému si můžeme o prázdninách užívat dne až do deseti večer, a v zimě vidět už od osmi, zatímco je stále zachován systém společného sdílení času jako takového. Celoevropský kompromis střídání časů je tak výdobytkem, který by neměl být populisticky měněn ani opouštěn. Kromě hrozby rozbití společného časového pásma a starostí z toho vyplývajících je zde totiž ještě jedna věc. Chcete mít snad trvale letní čas a v zimě chodit na devátou do práce za tmy? A nebo mít trvale zimní, a o koupání v rybníce u kempu do deseti večer už jen smutně vyprávět vnoučatům? Myslím, že asi ani jedno. Už jsme si zvykli na to, jak to padesát let je.

A proto zachovejme střídání časů a tuto hloupou a nedomyšlenou lidoveckou iniciativu nechme raději zapadnout…