Čtěte online Deník TO bez reklam >>

Godyho filmový víkend: Pomocnice; Rodina k pronájmu; Mistr a Markétka

Premiéra filmu Pomocnice. Zdroj: Shutterstock
Adam „Gody“ Kocián
Adam „Gody“ Kocián Spolupracovník redakce

Když se film prezentuje v médiích tím, že je natočený podle skutečné události, tak už odmítám na takové snímky chodit. Dneska to je skoro každý druhý a skoro každý druhý je blbý. Když se ovšem film prezentuje v médiích tím, že je natočený podle slavného románu, tak zpozorním. Občas totiž mile překvapí. A to je přesně i případ Pomocnice.

Pomocnice

Thriller
USA, 2025

Pamatujete film Zmizelá? Tak Pomocnice bude mít podobný osud. Časem bude zmizelá… O takovém druhu filmu se píše špatně. Je to de facto konverzačka, která má propracovaný scénář s detektivní zápletkou, ale skoro všechno může být spoiler. A jelikož jsem bezspoilerový psavec, nemám moc prostoru.

Ok, můžu psát o hudbě. No jo, ale když já si ji vůbec nevšiml. Byla nerušivá, nebyla dominantní, což je u takového filmu naprosto správně splněný účel. Bravo.

Ok, můžu psát o hercích. Ale musím nepochválit casting. Dlouho jsem neviděl pohromadě tolik ošklivých lidí. Sydney Sweeney, která mě potěšila svým džínsovým skandálem, rozhodně není kráska. Ale rozhodně je zajímavá. To samé Amanda Seyfried, která vypadá, že ji stále někdo nafukuje (zahrála si ve zmíněné Zmizelé) a Brandon Sklenar (zdravím kamaráda Míru Sklenáře), který má ve filmu hrát Mega Kena, mi nepřijde vůbec sexy. Všichni hrajou skvěle, kupodivu ani Sklenar nepřehrává, ale pro mé oko to není krása, ale jak víme, každý krásu posuzuje jinak. Že jo, Ringo?

Ok, můžu psát o kameře a vizuálu. No jo, ale zase žádné experimenty, žádné předváděčky. Profesionálně a bravurně se kamera poddala tomu nejdůležitějšímu, a to je příběh.

Ve filmu byla vlastně jedna jediná scéna, která prozradila svou důležitou roli. Jinak jsem neměl šanci rozklíčovat nic, natož finále. Do poslední chvíle jsem navíc nedokázal určit, kdo má vlastně hlavní roli. Název divákovi něco napoví ale… pak se něco stane, začnete si říkat „to je ale ‚svině‘, ta ženská/chlap – patří jí/mu to“, aby se po půl hodině stalo něco v situaci, když jí/ho začnete litovat a tou ‚sviní‘ se stane někdo jiný. Film odkapává jako med, pořád se něco děje, někam Vás nasměruje, aby se to do dvaceti minut celé pootočilo.

No a tak to jede dál a dál, film graduje, pořád si v hlavě tipujete, jak je vlastně ten svinčík vlastně veliký, je tam i tajemná postava zahradníka, ano – vrah je zahradník, ne, není, je, není, je, není… však uvidíte.

Hlavně po dlouhé době mě překvapilo finále filmu. Autorka předlohy z toho udělala jednoduchým drobným dodatkem originální konec. Tak moc bych Vám ho chtěl prozradit, jak mi přijde fajnový…

Avšak jedna věc mě ale trkla. Pamatujete, jak se v hollywoodských filmech začala objevovat véčka? Mobil od Motoroly? Dneska je to samý „Ajfoun“? Žádný film nemá jiný monitor než Dell? Jak se poslední léta jezdí v korejských autech? Tak letošní rok je rok elektromobilů. Opět se tam prohání vizuálně krásné, bílé, velké, naprosto bezhlučné automobily. Naprosto děsivé…

Druhý díl je potvrzený, ale čekat na film nebudu, jdu si ho přečíst…

Verdikt: TO budete koukat!

Rodina k pronájmu

Drama
Japonsko / USA, 2025

Přiznám se bez mučení koukáním na Bachelora, že Japonsko mám rád. Možná ho i obdivuji. jsem totiž ve skrytu duše Japonec. Každý aspekt této kultury mě fascinuje a je mi blízký. Teda kromě filmů. Ano, jsou výjimky, ale je jich málo. Film je primárně pro japonského diváka, tam si dovolí režiséři fakt něco, co můj nejaponský mozek nedokáže ocenit tak, abych byl v komfortu. Proto mi jsou jejich filmy mixnuté západní kulturou bližší. Rodina k pronájmu je jedním z nich.

Kdo pamatuje filmový skvost Ztraceno v překladu, může bez obav vyrazit. Film má podobnou atmosféru, je hodně emotivní, je tam hodně záběrů na Japonsko i z Japonska a je tam hodně dialogů. Ačkoliv to je japonsko-americká koprodukce, film je zasazený do Japonska, protože zápletka, která spočívá v podnikání s lidskými potřebami, by prostě mimo asijské země nešla rozjet. Hned první scéna z pohřebního ústavu je naprostý bizár, který mě dostatečně pobavil a potvrdil, že film bude… chtěl jsem napsat vtipný, no, ale humoru tam je fakt málo, skoro žádný. Není to však na škodu, neb není čas na humor, řešíme potřeby a city – a hlavně je to džob.

Brendan Fraser, který od Velryby shodil sotva půlku její váhy, mi do hlavní role fakt nesedl. Ačkoliv se zdálo, že své japonské repliky mluví sám a docela dobře, tak mi přišel celou dobu takový nesvůj. Možná to byl záměr, ale nevěřil jsem mu to. Mnohem více jsem to věřil Shannon Gorman (nominace BFCA Critics‘ Choice Award za nejlepší dětský herecký výkon), která hrála jako každý dětský herec velmi uvolněně, protože ještě neví, co obnáší být herečka v Hollywoodu. 

Scénář je jednoznačně promyšlený. Režisérka Hikari (Miyazaki Mitsuyo), která má velkou zkušenost z USA, ukazuje Japonce a jejich chování ve srozumitelném a také v tom lepším světle. Ostatně slovo Hikari znamená právě „světlo“. Film by se klidně mohl nakouskovat na kapitoly, které se propojují podobně jako v Pulp Fiction, protože podnikání s pocity je o lidech a každý z nich má svůj specifický osud a specifický důvod, proč chce někoho „oklamat“.

Jako vždy, rád okomentuji hudbu. Stojí za ní uznávané duo Jónsi a Alex Somers. Možná bych hudbu zařadil jako ambientní, ale celou dobu mi byla něčím podivná. Nedokázal jsem to pojmenovat, dokud jsem nezaslechl paní, která s námi vycházela ze zcela vymrzlého sálu z kina na Národní třídě a pronesla: „Neměli ty nástroje nějak rozladěné?“  Jo! To byl ten zvláštní prvek, který soundtrack udělal tak neotřelý.

Dnes netradičně ukončím svůj filmový výlev stížností. Milé Cinema City. Pokud chcete za takový film tři stovky za lupen, kilo za třetinku piva a dvě stě korun za popcorn, tak alespoň v sále ZATOPTE…

Verdikt: TO pohladí po duši…

Mistr a Markétka

Drama / Fantasy
Rusko, 2023

Lidé se radši zřeknou víry než peněz. Někdy v roce 2024 jsme v jedné filmové distribučce dali na trh ruskou animovanou pohádku. Klasický nízkorozpočtový animák pro děti. Nastal však hukot ze stran některých kinařů, dokonce jsme vydali prohlášení, že autor byl z Ruska utečen, že je protiputinovský a že původní distribuce není ruská. Stejně to mnoho kinařů nenasadilo. Mezi dalšími filmy, které jsme měli uvést na trh, byla nová verze Mistra a Markétky. Nadějný snímek. První víkend 650 tisíc diváků, tržby 270 milionů rublů, celkově 2,5 milionu diváků, tržby přes 900 milionů rublů, navzdory kontroverzi a kritice.

Nakonec jsme ho z rozhodnutí vedení na trh neuvedli. Uplynul rok. Film se do ČR dostal díky jiné distribuční firmě, která na premiéru přivezla rusko-amerického režiséra Michaela Lockshina, a po pár měsících, kdy se film promítal exkluzivně ve vybraných kinech, se tento artový slavný román rozletí do celoplošné distribuce. A přitom je film mnohem více profesně ruský než zmíněná pohádka…

Rukopisy nehoří. Původní román, jak už to tak bývá, je vlastně příběh o lásce. Film je hodně politický, což mi ani nevadilo, v podobné době jsem žil, takže jsem se necítil otráveně, avšak politika je zde velmi obecná a nesložitá a spíš zaměřená na svobodu slova a projevu.

Příběh je vyprávěn v několika rovinách a kdo nezná původní román, může být trochu zmaten. Avšak děj se sune dopředu poměrně srozumitelně, autor se tak trochu spoléhá na všeobecnou divákovu znalost historie a základy náboženství. Ve filmu je vše, co jsem očekával.

Co jsem však neočekával, je to, že film bude vypadat tak „nerusky“. Úplně mu chybí to velké širé srdce, které je častým prvkem v ruských filmech. Není tam patos a je to skvěle filmařsky natočené. Film je hodně zatrikovaný, a rozhodně to nejsou laciné triky. Sice ty velké záběry na Moskvu nebo pohledy do dálky jsou lehce mázlé, ale mluvící kocour nebo hořící kniha jsou k nerozeznání od dnešního standardu. Vizuál mi připomínal německý seriál Babylon Berlín. Surrealistický svět vypadá dobře, na pár brutálních krvavých záběrů taky dojde a opulentní finální módní přehlídka byla …tramtadadá… skvělá.

Ještě se zastavím u hereckého ansámblu. Mistr, který mi celou dobu připomínal frontmana skupiny Rammstein Tilla Lindemanna, mě hrozně bavil, byl mi nadmíru sympatický, role mu sedla. Dokonce jsem měl pocit, že německy mluvené pasáže si namluvil sám. Wolanda si zahrál August Diehl, který si dnes může zahrát jakéhokoliv nacistu na světě a bude věrohodný – a proto byl ďábelsky ďábelský. Kdyby se točil remake prvního Indiana Jonese, August musí hrát ikonického lovce archy. Herecký mix (Dánsko, Polsko, Rusko, Německo, Palestina) udělal z filmu netradiční boršč, který já mám ovšem rád. Jak ve filmu, tak i na stole.

Verdikt: TO musíš vidět!

Čtěte také:
Godyho filmový víkend: Norimberk; Dream Team; Na nože: Probuzení mrtvého muže
Godyho filmový víkend: Milion; Frankenstein; Život v hajzlu
Godyho filmový víkend: Na horách; Predátor: Nebezpečné území; Švábi; Jedna bitva za druhou

Líbí se vám článek?

Spolupracovník redakce

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >