I strach je produkt. Dá se prodávat stejně jako třeba dětský olejíček

V Ústřední knihovně v Praze se koncem září konala přednáška známé bojovnice proti dezinformacím a expertky na informační války Alexandry Alvarové. Zval na ni poslanec KDU-ČSL Jan Bartošek na svém Facebooku. I s dovětkem o lidech, kteří náhle začali měnit své chování, jako by byli zasaženi nějakou divnou sektou. Prý se to nazývá mindhack. Tak jsem se na ni vypravil.

Ptám se vrátného, kde se akce koná, ale o ničem neví. Jméno přednášející nezná, ale sál ano. V hledišti pro 140 lidí vidím dvě zaplněné řady. A paní, nápadně připomínající Danu Drábovou. Všímá si, že fotím, tak schovávám mobil a usedám. Jsem tu inkognito. Musím několikrát vstávat, přední řada se plní opozdilci. Vedle sedí dvě ženy, dle hovoru učitelky. Polovina přítomných je naopak studentského věku. Doporučená přednáška? Možná.

Z úvah mne vyruší až paní z British Council. Představí řečníka a projekt Stronger Together for Social Cohesion, kam je akce zasazena. Tak držme spolu, užijte si večer, a přivítejme Alexandru Alvarovou! A Alex vchází. Do potlesku a působí svěže. Zdraví a předesílá, že se bude věnovat méně známým aspektům informační války. A že je ráda, že v publiku sedí lidé, kterým nemusí vysvětlovat, o co jde.

Důsledky digitální revoluce

Vše začalo roku 2016, když se termín informační válka objevil, začíná přednášku Alvarová. Podle ní tehdy ztratily národní státy monopol na určitý druh vědění, které se stalo privátním majetkem. A dostalo se do rukou, kde nikdy nemělo být.

Aha, cenzura technologických korporací? Nikoliv. Ty zaspaly dobu, je zde informační válka na zakázku. A ta má tři pilíře.

Kognitivně behaviorální vědu, marketingové nástroje a digitální Klondike v Silicon Valley. Kognitivní aparát mozku – tedy poznávací, ten, který zpracovává mimo jiné informace – je nesmírně složitý, upozorňuje Alex, a informační prostor nepřeberný. Behaviorální vědu pak vysvětluje na příkladu nákupního chování.

Důležité jsou analytické softwary a data. Zatímco my na sociální sítě postujeme osobní hovadinky, vtipkuje Alex, za oponou pracuje obrovsky chytrá mašina. Skládá náš obraz jako dílky puzzle. A komplexní zpráva jde zneužít k postrčení konkrétní sociální skupiny. Třeba matek, co mají první dítě. Prodat jim výživu nebo dětský olejíček. Co je marketing, všichni vědí. Ale patří sem i strach, zašeptá Alvarová a zasvítí jí oči. Je to úplně stejný produkt, jako dětský olej. A používá stejné nástroje.

Digitální Klondike je největší revolucí od Guttenbergova knihtisku. Církev si informační pole hlídala, uznává Alex. Chápala kontext a nedovolila jiné narativy. Ale pak, kvůli knihtisku, přišlo 150 let náboženských válek. Podlehla třetina Evropy. Telegraf, fotografie a rozhlas byly také špatně. Rádio nás stálo druhou světovou. Ďábelsky jej zneužil Goebbels, když do každé rodiny koupil přijímač. Teprve po válce se vše začalo veřejnoprávně normalizovat. Čeká to i internet? Asi ano.

Ztráta mediální homogenity

Předtím jsme média optimalizovali na přežití, na zábavu, navzájem si pomáhali, tvrdí Alvarová. Najednou přijdou sociální sítě a řeknou: nic, už to neplatí. Teď budou koťátka a uprchlíci, luská prsty Alvarová. Vše, co zvyšuje engagement, neboli aktivitu a zapojení. Najednou se dějí zvláštní věci. A my se hrozně divíme, že v každé rodině už máme někoho s divnými názory, co začal vyprávět o nebezpečí islámského teroru v Dolní Dobrouči. Bagatelizace rizik a názorové plurality? Už nesdílíme stejný informační prostor. Každý ho má individuálně nakonfigurovaný. A za takové situace nelze dospět ke shodě.

Pak je tu americká právní úprava, známá jako sekce 230. Vyvázala provozovatele sítí z odpovědnosti za obsah, takže nejde nic dělat. Proč tedy cenzurují? Netuším. Za vším hledejme známá jména. Ten plešoun vpředu, to je Jurij Milner. Ruský oligarcha ze Silicon Valley, ukazuje Alex prezentaci. Zprostředkoval investice Gazpromu a VTB Bank do klíčových sociálních sítí. Dále tu máme Petera Thiela a Elona Muska. Velcí mogulové z jižní Afriky, kteří sdílí velmi specifický pohled na svět.

Nadšený mladý obličej Marka Zuckerberga netřeba komentovat, usmívá se Alex. A přidává Sergeje Brina a Sama Altmana z Google a ChatGPT. To jsou ti dobří? Také ne. Žijí nad zákonem a určují, o čem bude mluvit americký Kongres. Má to být naopak! Ale polovina Kongresu má jejich akcie, povzdechne si. 

Alvarová s Josefem Holým vytváří podcast Kanárci v síti, kde se problému věnuje. Za dvě piva měsíčně. Nejsme placeni válečnými štváči z Wall Streetu, jsme taková odbojová buňka, něco jako Svobodná Evropa, uchechtne se.

Je toho moc a lidé se v tom už nevyznají. A mají pocit, že jim ujel vlak. Vypnout počítač a ujet na zahrádku, okopávat mrkvičku. To je ale to, co se komunistům líbilo, objasňuje Alvarová. Přijetí vnitřního exilu je sen každého totalitáře. Cílem má být informace utřídit a lidem je vysvětlovat. Návrat dialektiky? Asi.

Internetový úpadek demokracie

Ale vše má svůj účel. Placatá země, chemtrails i trollí farmy. Jsou to blbosti, ale funguje zde Mere Exposure Effect, což je psychologický jev, díky kterému si lidé vypěstují zálibu nebo nechuť k věcem jen proto, že je znají. V sociální psychologii se tento efekt někdy nazývá princip známosti. Zároveň při tom vzniká nový osobní způsob komunikace. Přijetí okolím je důležitější než pravda, stěžuje si Alvarová. 

Internet umožnil popírat realitu v míře dosud nevídané. Všude, kde je přítomný, začínají být problémy s demokratickými mechanismy, upozorňuje Alvarová na studii Freedom House z roku 2012. 

Před příchodem internetu jsme se shodli, že existují kompetence vědců, důvěřovali jsme důkaznímu procesu a kontrolám kvality informací. To je pryč. Chybí důvěra v autority a celá série kritických bariér. A co nedávná pandemie? Aha.

Kulturní a kognitivní války

O rizicích digitálního světa mluvil už Marshall McLuhan, dávno před vznikem internetu. A dost se trefil, uznává Alvarová. A jak jsem včera říkala v Knihovně Václava Havla, často myslím na důchodkyni Věru Pohlovou. Na ten slavnej mem. Já bych ty internety všechny zakázala, jak to vyšlo v Rudým právu. Bylo to Metro, ale Alex je v ráži. Bylo to tehdy vtipný, no. Ha ha, he he. Tak už se tomu tolik nesměju, dodává. Alvarová začíná mluvit nespisovně.

Ale čemu jsem se chtěla věnovat do hloubky. Kognitivní válka. My si myslíme, že jsme lidé, kteří používají kritický rozum. Nic není dále od pravdy. Souvisí to s kulturou. A tím nemyslím koncerty, ale stav společnosti a lidí navzájem. Kognitivní válka, pohybující skupinami obyvatel, stojí na narativech.

Omlouvá se za nadužívání pojmu. Vytýkají jí to v Kanárcích, už jim to slovo leze ušima. Ale když ono nemá v češtině dobrý ekvivalent, směje se. Jde o srozumitelnou zprávu, silný příběh o světě, kterému věřím. Spadá sem i pravda? Jsou to výkřiky v informačním prostoru. Videjka, řev. Zase nás ta vláda podvedla, a podobně. Emoce, pošťouchnutí k akci. O úspěšnosti pak rozhoduje kultura. A tu musíte začít měnit aktivně jako takovou, stejně jako Steve Bannon, říká Alvarová. 

Tribalismus internetových bublin

Vůbec se s tím netajili, vzpomíná Alex. A my buď nerozuměli, nebo nám to přišlo směšné. Memy. Podívejte na toho politika, to je ale blbec! To je mem. Má drajv a vybízí k akci. Myšlenkové koncepce a ideologie v něm nejsou na první pohled zřejmé. 

Dostává se k obrannému mechanismu kmenové sounáležitosti. In-group, out-group. Jsi náš, nejsi náš. A touto potřebou lze manipulovat lidmi. Kritika západního kolektivismu? Nikoliv. Americké far-right, krajní pravice. Nejdřív vás zkusí oddělit od vaší rodiny. Že je váš nepřítel. Něco jako Přemluv bábu? Jde o pozitivní konfirmace, bombardování láskou a pocit uznání. A za neposlušnost tresty, bubliny jako sekta.

Otci Alvarové je 86 let. Denně dostává cca 10 řetězových mailů. Zřejmě mu je čte. Prý hezké maily, slavné mosty v Číně, včera se u jednoho rozplakal. Video, kde trubač troubil večerku. Tádá, tádadá, dadada, prozpěvuje Alex. Odesílatel je přitom bývalý komunista a estébák. A posílá takovéto věci. A pak zákeřně přidá video s Babišem. Tak se buduje důvěra, Alex na otce nemá čas, kdežto odesílatel ano. Prohrává na body.

Historické základy narativů

Rusko a Čínu jsme vnímali kognitivní matricí vlastních zkušeností, vzdechne si Alex. A nevšímali si, co říkají jejich ideologové. Foundations of Geopolitics Alexandra Dugina je základem i východiskem současných narativů. Dugin je Sun Tzu východu, sděluje Alex zapáleně. Má ho zjevně načteného. Pošuk, ale nebezpečný. Zasel mezi siloviky myšlenky akceleracionalismu. Noosféra, transhumanismus, longtermismus. To je ten jejich Matrix. Jsme ve věku Kali Yuga, který napraví jen Šiva Ničitel. Ten u Bartošova mixpultu? Jejda.

Dugin chce urvat zpět východoevropský kognitivní prostor, zkažený toxickými hodnotami Západu. A hezky používá psychologii hnusu. Přirovnává konkurenty ke švábům, nemocem, virům a slizu, šklebí se Alex. Ruským švábům? Rusko prý má nárok na vlastní fakta i realitu. Chtějí zpět nového sovětského člověka… 

Je to směs psychologie, konspirací a esoteriky. A českých liberálních klišé. Při těch publikum ožívá a reaguje, jinak zůstává tiché a naslouchá jako v kostele. Z letargie mne probere až zmínka o lidovcích. Prodávají program, ale lidé chtějí příběhy. Jak politik jede na kole. A kdo zahýbá manželce. Zelenskyj? Alex Alvarová je totiž z jejich strany. Proto ten Bartošek, proto ta politická spiritualita. Narážky na duhovou totalitu, černoprdelníky, potratářky. A neskrývaná oikofobie. Archetypální identitární narativy si máme přečíst u Okamury, uzavírá světoběžnice Alex. Publikum se srdečně směje.

Abych dlouho neunavovala. Těmito slovy přeskakuje Alex zbytek prezentace a já učiním totéž. Dotazy z publika, jak dál, a co s volbami v USA. I se závěrečnou děkovačkou jak na rodinném večírku.

Můj závěr  

Mám z akce rozporuplné pocity. Je to poprvé, kdy se někdo pokusil uchopit téma dezinformací teoreticky a prozkoumat fenomén digitální informační války od příčiny. Vznikl ale jakýsi názorový a postojový eintopf, který dohromady nedává vůbec smysl. Volání po sladěném a nerozporném informačním prostoru by bylo koncem plurality, filtrování a agregace nežádoucích informací pak návratem cenzury. Přisuzování podoby dnešního digitálního světa postavám, jako jsou Bannon nebo Dugin, je přeceňováním jejich významu a vlivu.

O filozofickém, teologickém či esoterickém pozadí současné reality pak můžeme dlouze debatovat, ale dostaneme se do stejné roviny konspirací, jaké Alvarová sama kritizuje. Takhle nevypadá konzistentní věda. Natož dezinformatika. Co vlastně celou přednášku sjednocovalo? Snad jen všudypřítomný podtext, že lidé jsou v zásadě hloupí, manipulovatelní a nevědomí. Takže je jim nutné vysvětlit, co si smí myslet. No, možná nakonec ano. Pak ale přemýšlím, jaká pýcha vede paní Alvarovou k přesvědčení, že zrovna jí se to netýká.