14. červenec není pro Francouze pouze jubileem dobytí pařížské Bastily a zažehnutí revoluce, ale rovněž truchlivým výročím jednoho z nejpříšernějších teroristických útoků, jakých se islamisté proti Evropanům kdy dopustili. Před deseti lety vjel na přímořskou promenádu v jihofrancouzském Nice tuniským teroristou řízený náklaďák. Náklaďák, který se na několik desítek vteřin proměnil v ničivé beranidlo, bez odporu si klestící cestu nekonečným davem, za sebou zanechal vysoké desítky mrtvých a stovky zraněných.
Je léto roku 2016 a od šokujícího vyvraždění redakce Charlie Hebdo, od Bataclanu a souvisejících útoků neuplynulo mnoho času. Brutálním násilím konsternovaná Francie – do té doby nevídaným – se ani nenadála a mohla opět začít sčítat mrtvé. Hekatomby nevinných lidí, kteří padli za oběť islamistickému teroru a katastrofální migrační politice tzv. evropských elit. Bezbřehou islamistickou bestialitu v celé její ohavnosti tentokrát zakusilo Nice, okouzlující letovisko na Azurovém pobřeží.
Toho večera město pulsovalo životem. V jeho ulicích se lidé z mnoha států světa oddávali uvolněným radovánkám. Všude plno turistů, slavnostní atmosféra, na plážích a promenádách hlava na hlavě. Jaképak to příhodné místo pro masovou vraždu, vyvolání vln kolektivního děsu a paniky a bezpečné proniknutí na titulní stránky novin…
Kolem půl jedenácté zničehonic vrazil na slavnou Promenade des Anglais do ohňostrojem a hudbou rozjařeného tisícihlavého davu náklaďák – rozjetý na stovku, po strop naložený (takže mnohatunový, a tedy téměř nezastavitelný) a kličkující (aby skosil maximální množství přítomných nešťastníků). Celá hrůza trvala jen desítky vteřin a na jejím konci bylo přes osmdesát mrtvol a stovky sténajících raněných „poházených“ jako zkrvavené hadrové panenky všude kolem po zemi. Le Monde reportoval o 458 raněných. Finální statistiky mluví o 86 mrtvých celkem 19 národností.
NYT a další média, která před deseti lety útok detailně rozebírala a zpovídala svědky, zmiňovala, že mezi prvními kapota auta odmrštila od hlavy až k patě zahalenou ženu, která na promenádu vyrazila s dětmi. Podle všeho byla na místě mrtvá. Toho večera zavraždil Mohamed Bouhlel – při finální přestřelce s policií dovolávající se Alláha – hned několik svých souvěrců, kteří tvoří významné procento současné francouzské populace. Ke zločinu se sice – jak už to mívá ve zvyku – obratem přihlásil Islámský stát, avšak podle vyšetřovatelů nebyl vraždící Tunisan „jejich člověkem“. Neudržoval s ISIS přímý kontakt, radikalizoval se sám, takříkajíc sólo, online.
Typický osamělý vlk
Šlo o typického osamělého vlka, kterému k probuzení těch nejnelidštějších pohnutek mysli stačila emulze nějakých veršů, náboženských předmětů, fotek atd. na jedné straně a trocha ukřivděnosti v rámci jeho osobního života na straně druhé. Jednoduše řečeno mu k radikalizaci postačil internet, pár týdnů nicnedělání a ztýraná paní Bouhlelová, která to s ním už nemohla vydržet. Zbytek mentální výbavy potřebné ke spáchání jedné z nejstrašnějších vražd v moderních dějinách Francie už v něm zřejmě někde byl – asi si to přinesl s sebou. Nejednal v žádném případě impulsivně. Masovou vraždu důkladně a relativně dlouho plánoval.
Co je zajímavé, jsou otazníky kolem „duchovního zápalu“ dotyčného muže. Podle závěrů vyšetřování a podle svědků nakládal budoucí terorista se svým životem všelijak, jen ne jako nějaký muž víry. Drahnou dobu plnými doušky konzumoval to, co mu vyspělý „nepřátelský“ liberální svět servíroval. Duchovně byl hodně flegmatický (což je asi stále ještě nepřiléhavý eufemismus). Zcela cizí mu byla askeze, nedodržoval základní principy islámu, náboženství vlastně podle všeho vůbec neprožíval, neslavil významné muslimské svátky… Žil zkrátka způsobem, za který by ho doma pravděpodobně pěkně vytahali za uši (přičemž nejmenší problém by pro ně asi představovala soustavná šikana paní Bouhlelové a násilí na dětech, jímž si mimo jiné rozšířil trestní rejstřík, takže byl velmi dobře znám policii a úřadům).
Pro nás je pak tento konkrétní případ zajímavý mimo jiné ze dvou důvodů. Své si při něm vytrpěla také jedna Češka, což názorně vystihuje jeden z nejproblematičtějších rysů evropské migrační katastrofy – její mezinárodní ráz. Zločinnou politikou multikulturalistů, toho času ve vládách klíčových evropských států, nebylo ublíženo pouze vlastním důvěřivým (naivním) občanům, ale celé Evropě. Dopady masové migrace jsou plošnější, než se zdá. Působí jako jed.
Druhý důležitý moment tohoto teroristického útoku, který stojí rozhodně za zmínku, je jeden hrůzný primát – týkající se „účinnosti“ masového vraždění. Při žádném útoku (z této sorty islamistického terorismu 21. století páchaného na území Evropy) nezavraždil jediný pachatel jednorázově tolik lidí jako Mohamed Bouhlel v Nice. A žádná z vražedných metod se pro scénář „vlka samotáře“, který chce zabít během pár vteřin maximum nevinných lidí za použití běžně dostupného vybavení, neukázala tak „efektivní“ jako pořádně rozjeté auto. To má rovněž své konsekvence – v podobě obdobných útoků, které následovaly a jejichž pachatelé se Nice nemohli neinspirovat (Magdeburg, Berlín…).
Čtěte také:
Islamistický teror v EU, 4. díl: 11 let od útoku na Charlie Hebdo
Islamistický teror v EU, 3. díl: Teroristé versus Vánoce
Islamistický teror v EU, 2. díl: Deset let od Bataclanu
