Po druhé světové válce byla Itálie především zemí emigrace, kdy miliony Italů odcházely za prací do severní Evropy, Ameriky nebo Austrálie. Poválečná italská vláda, vedená křesťanskými demokraty, neměla jasnou přistěhovaleckou politiku.
Podle Istituto Nazionale di Statistica (ISTAT) bylo v roce 1950 v Itálii registrováno pouze 47 000 cizinců, z nichž většinu tvořili Evropané. Muslimská populace byla odhadována na méně než 5000 osob, převážně z bývalých kolonií. Historik Giovanni De Luna to vyjádřil jasně, nedvojznačně: „Poválečná Itálie byla zemí, kde křesťanská identita a národní soudržnost nebyly ohroženy cizími kulturami. To umožnilo rychlou obnovu po válce.“
Teprve v 70. letech se Itálie díky významnému ekonomickému růstu (tzv. „italský hospodářský zázrak“) stala atraktivní pro pracovní migranty z Maghrebu, subsaharské Afriky a východní Evropy. Tato dekáda znamenala přelom: Itálie přestala být zemí odlivu pracovních sil a stala se jejich cílovou destinací. Podle odborníka na migraci Enrica Puglieseho byl počet imigrantů v Itálii v roce 1980 přibližně 300 000, což bylo stále relativně nízké číslo, ale trend byl jasný: proud migrantů do Itálie neustále sílil. Italská vláda, stále pod vlivem křesťanských demokratů, reagovala laxně. Zákon číslo 943 z roku 1986 byl prvním pokusem o regulaci imigrace, ale podle kritiků, například vlivného politologa Marca Tarchiho, „byl spíše kosmetický a neřešil narůstající tlak na pracovní trh a sociální systém“. Tarchi tuto politiku popisoval jako slabost, jež umožnila nárůst nelegální migrace, zejména z Tuniska a Alžírska. Dále důrazně varoval: „Italská benevolence vůči imigrantům byla založena na iluzi, že se automaticky přizpůsobí. Tato iluze se ukázala jako fatální.“
Restrikce a dramatický nárůst
Zákon Martelliho (1990) zavedl první restrikce, ale zároveň umožnil další regularizace, což konzervativci označují za chybu, která přilákala více migrantů. Muslimská migrace rostla kvůli příchodu pracovníků z Maghrebu a subsaharské Afriky, což vedlo k prvním kulturním třenicím, zejména v jižní Itálii. Podle ISTAT dosáhl počet cizinců v Itálii v roce 1990 přibližně 350 000, z toho muslimové tvořili cca 30 %. Hlavní země původu byly Maroko (40 %), Tunisko (20 %) a Albánie (10 %). Pak se ale migrace do Itálie, zejména ta ilegální, doslova „odbrzdila“. Devadesátá léta přinesla dramatický nárůst migrace (téměř výhradně nelegální) přes Středozemní moře. Pád komunistických režimů ve východní Evropě a konflikty v Africe (například Somálsko, Eritrea) vedly k přílivu uprchlíků. Muslimská populace v této dekádě mohutně vzrostla na přibližně 1 milion osob, což vedlo k prudké výstavbě mešit a islámských kulturních center, často financovaných zahraničními státy, například Saúdskou Arábií. Ostrov Lampedusa se stal symbolem migrační krize. Politická reakce byla rozpolcená. Vláda Silvia Berlusconiho (2001–2006, 2008–2011) zavedla tvrdší opatření vůči migrantům, jako byl zákon Bossi-Fini (2002), který zpřísnil podmínky pro vstup a pobyt cizinců. Umberto Bossi, tehdejší vůdce Ligy Severu, prohlásil: „Itálie není skládka pro migranty. Musíme chránit naši kulturu a bezpečnost.“ Někteří odborníci, zejména levicového zaměření, však upozorňovali na údajné nedostatky této normy. Třeba sociolog Maurizio Ambrosini kritizoval zákon jako „příliš represivní a kontraproduktivní, protoženeřeší poptávku po levné pracovní síle“. Z dnešního pohledu by Ambrosiniho politický názor mnozí lidé označili za naivní, protože ignoroval kulturní a bezpečnostní dopady masové migrace na celou zemi. Dnes už je také známo, že hesla o „levné pracovní síle“ slouží až příliš často jako záminka pro oslabení národní suverenity.
Arabské jaro a migrační krize
Arabské jaro (2011) a válka v Sýrii odstartovaly masivní vlnu migrace. Podle OSN připlulo jen do Itálie v letech 2011–2015 hodně přes 600 000 migrantů, většinou z Libye a Sýrie. Lampedusa a Sicílie kolabovaly. Levicové vlády, zejména pod vedením Mattea Renziho (2014–2016), prosazovaly politiku otevřených dveří, což vedlo k operacím jako Mare Nostrum, která údajně zachránila desítky tisíc migrantů (podle Renziho vládní propagandy), ale podle kritiků povzbudila pašeráky lidí. Pravicový politik Matteo Salvini, tehdy vůdce Ligy, označil Mare Nostrum za státní pašování a varoval: „Itálie se stává uprchlickým táborem Evropy.“ Jeho postoj odrážel rostoucí odpor vůči neřízené migraci. Odborník na bezpečnostní studia Alessandro Orsini upozorňoval, že „nárůst migrace zvyšuje riziko terorismu a kriminality, což levicové elity ignorují“. Politika Renziho vlády se ukázala jako sebevražedná, protože fatálně podkopala italskou bezpečnost.
Vzestup pravice a uzavření hranic
Migrační krize 2015–2016, kdy do Evropy dorazilo hodně přes milion migrantů, změnila italskou politiku. Salvini jako ministr vnitra (2018–2019) uzavřel přístavy pro záchranné lodě NGO a prosadil dekret o bezpečnosti, který omezil azylová práva. Podle statistik ministerstva vnitra klesl počet příchozích migrantů v roce 2019 na 11 000, což bylo dramatické snížení oproti 181 000 v roce 2016. Salviniho politika měla podporu pravicových voličů, ale byla kritizována levicí. Filozofka Donatella Di Cesare obviňovala Salviniho z „xenofobie a dehumanizace migrantů“. Za touto kritikou bylo citové vydírání, jež ignorovalo novou realitu: Migrace přetížila sociální systém a ohrozila sociální smír. Například podle studie Fondazione ISMU dosáhl podíl imigrantů v Itálii v roce 2020 neuvěřitelného čísla 8,7 % populace (z celkového počtu cca 60 milionů obyvatel), což silně zvyšovalo napětí v chudších regionech, jakým je třeba Kalábrie. Matteo Salvini coby ministr vnitra prosadil politiku uzavřených přístavů, která omezila přístup záchranných lodí s migranty se slovy: „Itálie už nebude evropským uprchlickým táborem. Nelegální migranti budou vráceni tam, odkud přišli.“ Levicové a „liberální“ organizace, jako například Reportéři bez hranic, však obviňovaly Salviniho z porušování mezinárodního práva: „Salviniho politika uzavřených přístavů ohrožuje životy uprchlíků a porušuje humanitární závazky.“
Nové výzvy a Giorgia Meloni
Po roce 2020 se Itálie potýkala s dopady pandemie covid-19 a novými migračními vlnami, zejména z Ukrajiny po ruské invazi (2022) a z Afriky kvůli klimatickým změnám a konfliktům. Podle OSN prý pochází většina uprchlíků z Venezuely, Sýrie, Ukrajiny a Afghánistánu, přičemž Itálie zůstává klíčovou vstupní branou do Evropy. Giorgia Meloni, premiérka od roku 2022, prosadila tvrdou linii. Imigrační politika se stala jedním z hlavních pilířů její vlády. Meloni, lídryně strany Bratři Itálie, a její koaliční partner Liga Severu prosazují přísnou politiku proti nelegální migraci, zejména muslimské, kterou spojují s velkými bezpečnostními a kulturními riziky. Meloni opakovaně zdůrazňuje „právoneemigrovat“ a nutnost řešit migraci mimo hranice Evropské unie. Prohlásila například: „Itálie není povinna přijímat každého, kdo se rozhodne přijít. Naše kultura a bezpečnost jsou na prvním místě.“ Tato rétorika rezonovala s názorem voličů, kteří ocenili pragmatický přístup k ochraně národních zájmů.
Celý text naleznete v měsíčníku TO číslo 7.
https://messerinzidenz.de/