Jací zločinci ničí naše děti? My sami…

Učuněný ráj

Odborníci uvádí, že nejčastěji se jedná o důsledek osobní krize, pocitu bezmoci a bezvýchodnosti. Zastavme se prosím na chvíli a přečtěme si ta slova znovu a pozorně: Osobní krize… bezmoc… bezvýchodnost… u dětí? Donedávna věc naprosto výjimečná, v dřívějších časech prakticky úplně neznámá. Kde jsou příčiny? Co jsme udělali špatně právě v této době, liberálními demokraty vzývané málem jako učuněný ráj na zemi?

Napadlo někoho z dnešních, za současný stav společnosti odpovědných politiků, novinářů, poblázněných aktivistů a vůbec kohokoli z mudrlantů, zkusit se vžít do situace, kdy by byl on sám dnes dítětem a musel existovat v nynějším hodnotově naprosto rozvráceném světě? Ve světě, kde jsou mu šílenosti vnucované jako normy, případně jako „lidská práva“ nebo zkrátka normalita, kde namísto hledání pravdy převládá propaganda, dětem od malička vtloukaná do hlav?

Ve světě, kde politici a neziskovky šíří ideologickou nenávist, kde namísto lidskosti vládnou miliony zákonů, rozkazů, zákazů, předpisů, restrikcí, regulací, a to stále tvrdších, hloupějších a nemilosrdnějších? Ve světě, kde jsou namísto přátelské nebo aspoň seriózní, rozumné diskuse lidé urážlivě nálepkováni stejně jako v časech vlády komunistů a fašistů, kde jsou lidem vnucována dogmata, vydávaná za „jediné možné pravdy“?

Ve světě, kde jsou jiné názory, pohledy na dění, na svět opět sráženy k zemi a rozmáhá se nezřízená touha je kriminalizovat? A tohle všechno zlo je vydáváno za pokrok a krásný nový „liberální“ svět… Napadlo vůbec někoho, že citlivější děti na takový odporný svět reagují vlastně přirozeně správně, když ho vnímají jako hnusný a mají z něj úzkosti a deprese? Napadlo vůbec někoho, jak by bylo jemu v takovém světě?

Bohužel právě ti, kteří mají největší odpovědnost za zhoršující se psychický stav dětí – jakožto i za mnohé další zlo – mají nejmenší sebereflexi a nejméně ochoty se zabývat realitou. Žijí ve svých ideologických snech, hluší, slepí, bezcitní k realitě.

Přivedli jsme je do pekla

Jedni z mála, koho napadlo přemýšlet a identifikovat příčiny tohoto zla, jsou manželé, mí dlouholetí přátelé, se kterými jsme si o tom povídali na konci minulého roku. Zmínil jsem se o všeopanujícím rychlokvašeném názoru, že dnešní děti jsou prý „holt přecitlivělé“. Jenže oba přátelé – mimochodem dětská psycholožka a učitel – shodně prohlásili, že dnešní děti vůbec nepovažují za „sněhové vločky“, jak se jim někdy posměšně říká, ale že naopak jejich sílu spíše obdivují.

Shodli se, že kdyby tak děsivý svět, který jsme současným dětem vytvořili společně my dospělí, postihl mé přátele v jejich dětství, že by asi nevydrželi tolik co děti současné generace a že by byli buď v blázinci, nebo by si prostě vzali život. Protože by takový chaos a tak brutální útoky na lidskou přirozenost zkrátka neunesli.

Tito mí přátelé jako jedni z mála pro své děti také něco vskutku obětavého udělali – oba opustili lukrativní, výdělečná místa se zaručeným postupem a pravidelným zvyšováním příjmů, a přestěhovali se na odlehlou vesnici, kde si opravili domek se zahradou a snaží se vychovávat děti co nejvíce sami, co nejnormálněji, ve skutečných, dávno prověřených hodnotách, nikoli jen v nablýskaných ideologických blábolech.

Kamarádka, máma tří dětí, naši debatu tehdy nad ránem uzavřela slovy, že je velmi smutné, jak si skoro nikdo neuvědomuje, že jsme své děti přinutili žít v šíleném světě a pak se divíme, že jim z toho hrabe, a navíc je urážíme dehonestováním o jejich údajné slabosti. „Ne oni, ale my jsme šílení. A my jsme vinni, protože máme na rozdíl od nich schopnost si to uvědomit. Jenže nechceme, protože by to bylo velmi nepříjemné naší pýše a samolibosti, znamenalo by to totiž si přiznat, kolik otřesných chyb jsme udělali a jak jsme se (nejen) na svých dětech provinili.“

Kamarád, jejich otec, to doplnil: „Přivedli jsme je do pekla na zemi a teď se divíme, že se chovají přesně stejně, jako by žily v pekle…“

Souhlasím s nimi.