Jak se z Kalouska stal „dezolát“ a co to vypovídá o stavu české politiky

Stačilo pár vět o programu Motoristů a kdysi ikonický symbol pravicového liberalismu se ocitl na seznamu „podezřelých“. Ne proto, že by změnil hodnoty, ale proto, že je současný mainstream opustil.

Miroslav Kalousek byl dlouhé roky jedním z nejvýraznějších hlasů pravicové politiky. Ne vždy oblíbený, často kontroverzní, ale respektovaný jako člověk, který rozumí číslům, fiskální odpovědnosti a má pevně vymezený hodnotový rámec. Když však veřejně ocenil některé body ekonomického programu Motoristů, strhla se lavina reakcí, které by ještě před pár lety vypadaly nemyslitelně. Nebylo to poprvé, co etablovaný politik narazil na neviditelnou hranici současného mainstreamu – a rozhodně to nebylo ani naposledy.

Jak si Kalousek vykopal hodnotový hrob

Když napsal pár vět o programu Motoristů, nešlo o žádné politické „prozření“. Byl to klasický Kalousek – fiskálně konzervativní, racionální, kritický k dluhové expanzi a alergický na dotační ekonomiku. Přesto právě tahle jeho normální důslednost rozpoutala mediální bouři. A z kdysi respektované pravicové autority se rázem stal „podezřelý prvek“, skoro až „dezolát“, jak dnes liberální mainstream s oblibou označuje každého, kdo naruší jejich pečlivě udržovanou bublinu oficiálních pravd.

Kalousek vlastně jen připomněl hodnoty, které sama pravice opustila: „Přečetl jsem si volební program Motoristů. Vadí mi jejich odpor k EU a k euru. Oceňuji důraz, který kladou na nezadluženou budoucnost. Ekonomika tržní, ne dotační, snižování státních výdajů, větší osobní odpovědnost ve zdravotnictví i v sociálních systémech, nemilosrdná likvidace deficitu. To jsou témata, která demokratické pravicové strany opustily. Je dobře, že je někdo zvedá a jde za ně zápasit.“

Do debaty se vložil i europoslanec Tomáš Zdechovský: „Jenže ty sis měl přečíst i zahraniční témata, a jako zkušený politik víš, že program není vždy to nejdůležitější. Důležité je také to, kdo ho reprezentuje.“ Jenže Kalousek zahraniční témata zmínil, v podobě postoje Motoristů k EU. To je zahraniční politika, ať už to Zdechovský chce slyšet nebo ne. Možná je to tím, že pro něj EU není „zahraničí“, ale skoro domov – jakýsi „Eurosajuz“, jehož logika má být především nedotknutelná a nekritizovatelná. Celá epizoda ukazuje na jedinou věc. Kalousek se nezměnil, jen prostor kolem něj.

Miroslav Kalousek rozhodně není jediným politikem, který zjistil, že stačí vystoupit z liberálně-mainstreamové šablony, a rázem je z něj „extremista“, „dezolát“ nebo „populista“. Tento jev se v české politice opakuje jako přes kopírák. Lidé, kteří ještě před pár lety patřili k absolutnímu středu politického dění, se dnes ocitají na černé listině jen proto, že si dovolili nepřizpůsobit hodnoty měnící se módě. A tím se Kalousek stává členem party vyvrhelů, jejíž členy jsou také Zeman, Klaus, Čunek, Zahradil, Paroubek a další…

Jak nám politické strany ujíždějí liberálně doleva

Podíváme-li se na českou politiku posledních let bez emocí a s odstupem, uvidíme jeden nepřehlédnutelný trend: tradiční politické strany se přesouvají liberálně doleva. Dřívější konzervativní či pravicové zakotvení postupně slábne, nahrazuje jej kulturní liberalismus, opatrný centrismus a snaha nevyčnívat z unijního proudu. Právě tento posun je hlavním důvodem, proč lidé, kteří byli ještě donedávna považováni za střízlivý střed, dnes končí na okraji. Ne proto, že by změnili svoje názory, ale protože se posunulo politické hřiště.

Koalice SPOLU je výstižným příkladem tohoto vývoje. ODS, TOP 09 i KDU-ČSL byly ještě před pár lety stranami s jasným konzervativním, případně ekonomicky pravicovým ukotvením. Dnes se však jejich společná politika pohybuje mnohem blíže k liberálnímu středu, než k původním hodnotám, které strany měly při svém vzniku. ODS, která bývala Klausovou stranou nízkých daní, omezeného státu a skeptického postoje k evropské integraci, dnes působí jako její pravý opak. Je výrazně proevropská, vyhýbá se autentickým tématům a v ekonomice zdaleka netlačí na pravicové reformy tak, jak by si někdo ještě před dvaceti lety představoval. Není proto divu, že Klaus dnes působí mimo mainstream – nikoliv proto, že by se posunul on, ale protože ODS opustila jeho svět.

Podobný příběh se odehrál v TOP 09. Strana původně kombinovala liberální ekonomické myšlení s kulturně konzervativní proevropskou orientací. Dnes je z ní jeden z nejliberálnějších subjektů v Česku, což působí až paradoxně ve chvíli, kdy Kalousek svými výroky nebo postoji působí konzervativněji než strana, kterou založil. Není to však proto, že by Kalousek zestárl do extremismu, jen se z TOP 09 stal ideologicky zcela jiný subjekt.

Lidovci se vydali podobnou cestou. KDU-ČSL byla dlouhá desetiletí stranou tradičních křesťanských hodnot a určité kulturní rezervovanosti. Tento charakter se však postupně rozpouštěl, ve snaze přiblížit se městskému liberálnímu elektorátu. Politici jako Jiří Čunek tak začali působit jako „výstřelky konzervatismu“, přestože dříve představovali normální tvář strany. Dnes je pro vedení KDU-ČSL pohodlnější mít moderní, liberálněji působící značku, i když cena za to je odcizení části tradičních voličů.

A právě na tomto pozadí se ukazuje, jak snadno jsou dnes konzervativnější, euroskeptičtější, nebo jednoduše tradičně uvažující subjekty označovány za extremistické. SPD, Motoristé, ANO či Stačilo! tvoří široké ideové rozmezí, od národovecké pravice až po levicově protestní směry. A přesto jsou liberálním mainstreamem házeny do jednoho pytle. Jakmile kdokoliv naruší narativ kulturního liberalismu nebo zpochybní unijní dogmata, bývá automaticky přisunut k „extrémům“.

Závěrem…

Když se člověk ohlédne za posledními dekádami české politiky, je těžké se ubránit jisté hořkosti. Ať už měl kdo na Klause, Zemana, Kalouska nebo Čunka jakýkoliv názor, jedno se jim upřít nedá. Byli to političtí titáni své doby. Lidé, kteří určovali agendu, dokázali přesvědčovat, polarizovat, ale především formovat směr, jímž se země ubírala. Dnes se však politický prostor zaplňuje figurami, které budí dojem, že jejich hlavní ambicí není něco prosazovat, ale naopak nevyčnívat – a hlavně kývat. Kdysi dravé osobnosti nahradili antilídři, kteří se bojí vlastního názoru, aby neurazili bruselský konsenzus nebo městský liberální vkus.

Symbolem tohoto úpadku je TOP 09. Strana, která vznikla jako odvážné, sebevědomé a hodnotově ukotvené uskupení liberálních konzervativců, se stala partou „probruselských přicmrndávačů“, jejichž největší politickou vizí je, aby jim v Evropském parlamentu zatleskali. Z někdejšího lídra typu Kalouska, který byl schopný jít tvrdě proti proudu a nést za to odpovědnost, se stává Havel z „wishe“ v čele strany, která dnes nepřipomíná ani stín toho, čím kdysi byla.

A to je právě ten smutný paradox současnosti. Generace silných osobností je vykreslována jako problém, zatímco jejich nástupci jsou chváleni za to, že jsou poslušnější, měkčí a předvídatelnější. Neodešli proto, že by prohráli ideový boj. Odešli, protože politické strany dobrovolně kapitulovaly před trendem, který jim velí vzdát se vlastního svébytného profilu. A tak nám mizí skuteční lídři. Na jejich místa přichází lidé, které si stěží zapamatujeme a kteří sotva mají dostatek charismatu, aby se za nás na geopolitickém kolbišti porvali.

Čtěte také:
Pekarová Adamová se bojí, že Kalousek rozdrobí pravici
Z eurokandidátky SPOLU odstoupil Hayato Okamura. Jak se tohle dá volit? ptá se Kalousek
Miroslav Kalousek čeří české politické vody… A to je moc dobře