Dne 17. července 1989 přednesl Milouš Jakeš svůj legendární projev k funkcionářům neformálního stranického zasedání v Červeném Hrádku u Plzně, který je dnes již součástí aglomerace západočeské metropole, ač ho od ní stále dělí ještě i pár polí. Jakešův projev byl neformální také a nebyl určen ke zveřejnění, ale natáčela jej Československá televize pro své interní potřeby.
Odtud se záložní páska, přes Petra Smrčku a pozdějšího odboráře Antonína Dekoje, dostala až k režisérovi Návštěvníků a Ikarie XB-1 Jindřichu Polákovi. Od něj pak putoval, přehraný na kazetě, zvukový záznam až k literárnímu kritikovi Josefu Vohryzkovi a následně signatáři Charty 77 Alexandru Vondrovi, který jej, přes redaktora Milana Schulze, poslal do Svobodné Evropy. A bylo vymalováno. Nahrávka se stala během parných dní uprostřed prázdnin a okurkové sezóny celonárodně známou a populární, zatímco mnohými dosud tolerovaný režim rázem směšným a na odpis. Protože najednou každý viděl, jak strašně a nenapravitelně vedení země ujel vlak, nakolik ztratilo kontakt s celosvětovým děním všude okolo, a jak i jemu musí být fakticky jasné, že změna bude stejně nevyhnutelnou.
Už je to tu zas
A v tomto ohledu jsme dnes, už zase, v nikoliv nepodobné situaci. V systému měkké totality se již několik let opět úspěšně nacházíme, a chápe to, naštěstí, i čím dál více lidí. Perestrojka sice opět probíhá, ale na opačné světové straně, v mocenském centru na západ od nás. Z bývalého východního bloku je dnes, v rámci Evropy, blok hodnotový, progresivní, proválečný a prozápadní, byť kolektivně socialistickým zůstal, paradoxně, nakonec v mnohém také. Změny směrem k míru, pluralitní demokracii, racionalitě a svobodě, přicházející k nám nyní z USA, jsou v něm, v rámci Eurosojuzu, opět cíleně zabržďovány, a to z úplně stejných ideologických a mocenských důvodů, jako tehdy.
Dokonce i role a personální obsazení se od oněch dob příliš nezměnily. Opět je tu režimu sloužící televize, válečná propaganda a o sedm pětiletek starší Saša Vondra, dnes europoslanec a transatlantista, pevně ukotvený ve vedení Fialovy strany a vlády. Je tu i svébytné Maďarsko, které je opět nositelem změn i terčem kritiky zbylých členských států. Vondra je ale zároveň opatrným podporovatelem Donalda Trumpa, tedy takový ve víře nepevný reformní komunista, nebo spíš liberál. Mohl by se tak, vůči svým ideově zaťatým spolustraníkům, zkusit opatrně zhostit podobně upřímného projevu, jako onehdá Milouš Jakeš, a naznačit jim, kudy už od ledna teče řeka.
Pochodeň zvedl Jakob
Jenže, nebyl to nakonec Vondra, ale Jan Jakob z TOP 09, bývalý dlouholetý starosta Roztok u Prahy. A je to dobře. Protože tím byla naplněna poslední zbývající podmínka, a sice humor, vyplývající z kouzla nechtěného. Původně jsem chtěl Jakobův projev akorát pořádně sestříhat, a ponechat jen to, co v něm bylo důležité. Následně jsem se přistihl, že tam objevného není prakticky vůbec nic, a začal se soustředit na slovní vatu, berličky, pomlky a přeřeknutí okolo. S tím, že bude, namísto informace, alespoň legrace. Jenže, pak mi došlo, že některé z Jakobových argumentací jsou až tak krystalicky ideově vyprázdněné, že nemusím stříhat vůbec nic, a vyjde to co do vyznění úplně nastejno, ba možná i lépe.
Nic, které nabízí současná vládní koalice, byť již bez Pirátů, leč s Lipavským, předestřel tak dokonale, že už nezbývá, než se smát a nebo plakat. A protože je doba zlá, a válku máme, stále ještě, relativně za humny, bylo už smutku myslím dost. Pojďme se této vládě vysmát. Protože je za co. Ve své zaslepené politice vsadila vše na podporu války a na lokajství vůči režimu, který již nějakou dobu neexistuje. Stejně, jako pro české soudruhy kdysi ten Brežněvův. Jen to nějak nedokázali občanům poctivě přiznat, a z neznámého důvodu očekávali, že jim takto vydrží na dobu neurčitou, pokud se to správně zamlží, zamlčí, ideologicky zdůvodní a nebo okecá, i když nejsou lidi, nejsou peníze, není ochota a není nic. Tehdy stejně, jako dnes.
A v tom se tato vláda neliší už vůbec v ničem…
Sestřih toho nejlepšího najdete ZDE. Stojí za TO!
Čtěte také:
Green Deal: Niedermayer šíří závist a dezinformace
Rubio a popelec aneb První neděle postní a síla symbolů
Arogance, smích a hněv: Nerudové vytekly nervy v přímém přenosu. Hroutí se jí svět?
Na vystupování toho koaličního párečku mě nezaráží jejich tupost a zabedněnost v kombinaci s arogancí, ale naprostá lhostejnost ke smrtelným rizikům jejich postupu pro obyvatele naší země – to považují za vskutku zločinné jednání.