V Itálii jede v plném proudu volební kampaň před referendem o reformě justice 22. a 23. března 2026. Probíhají veřejné debaty, v médiích vycházejí názory a rozhovory a jeden deník krátce před konfliktem v Íránu napsal, že největší vládní strana, Fratelli d’Italia, na vnitrostranických sezeních diskutuje pouze o plebiscitu. Další koaliční strana, Forza Italia zesnulého dlouholetého premiéra Silvia Berlusconiho, cestuje vlakem do různých měst a propaguje volbu pro reformu.
Mezitím 14. března v Římě několik asociací ohlásilo národní manifestaci proti reformě, přestože na plakátech hlásají protivládní hesla jako „Ne sociální válce proti mzdám!“, „Ne vyzbrojování, ne válce!“ nebo „Ne spoluúčasti Meloniové na zločinech Trumpa a Izraele!“
Ústavní plebiscit se týká nezávislosti soudců a práva na spravedlivý proces. Mezi hlavní změny patří přísné oddělení státních zástupců od soudců. Nyní se státní zástupce může stát soudcem později ve své kariéře, což ohrožuje jeho nestrannost.
Nejvyšší soudní rada, která je podle mnohých zpolitizovaná, para-politická a stranická, by byla rozdělena jednak mezi státní zástupce a jednak mezi soudce. Oběma samosprávným orgánům by předsedal prezident republiky a byly by složené z jedné třetiny z laických členů volených parlamentem a zbytek z advokátů a profesorů práva, vybraných na základě losu.
Další změnou by bylo vytvoření Vrchního disciplinárního soudu, který by byl nezávislejším samosprávným orgánem než je současný orgán odpovědný za disciplinární stíhání soudců a kde by členy vybíral prezident republiky, parlament a losování.
Co a jak (ne)změnit
Většina italských občanů souhlasí s tím, že je místní justiční systém těžkopádný a funguje nevhodně, ale objevují se jiné způsoby změny: poskytnutí více lidských, ekonomických a technických zdrojů v justici, investice do prevence kriminality, kratší soudní jednání a lepší koordinace. Jiní poukazují na to, že v italském soudním systému je prý příliš mnoho garancí, které chrání bohaté a mafiány před prostými občany.
Lze začít s menšími změnami – a není tedy nutné uchylovat se ke změně ústavy, která příští rok slaví 80 let od svého schválení, argumentují někteří komentátoři politicky nalevo i napravo.
„Současná sebereferencialita italského soudnictví je unikát v Evropě,“ napsal Roger Abravel, autor knihy Meritokracie. A přesto navrhl začít s reformou občanského práva, pak postupně rozvíjet kulturu transparentního, robustního hodnocení a až poté přejít k trestnímu zákoníku, i když to znamená spoustu času.
Stranickost soudců a politizace referenda
„Participace je již hluboce poznamenána rostoucí abstinencí, kdy pokaždé, když se koná referendum, zjednodušování a kontrasty nakonec víceméně instrumentálně matou,“ stěžuje si profesor ústavního práva Umberto Ronga v deníku Avvenire.
A opravdu, mnozí tému politizují. Na druhou stranu je těžké nepolitizovat v tak důležité otázce, jakou je změna ústavy v polarizované zemi, jak poznamenalo několik pozorovatelů. Také právníci jsou rozděleni. Otevřeně progresivní skupina Demokratičtí soudci a radikální levice (a rovněž levice celkově) je jasně proti změně. Naopak většina pravicové vlády a pravice obecně jsou pro změnu. Přesto to není otázka, kde hlavní rozdíl činí levice a pravice.
„Není to reforma, ale protireforma. Ti, kteří nechtějí odklon od demokracie ve stylu Trumpa, musí bránit autonomii soudnictví,“ zdůrazňuje opozice v souvislosti s blízkým vztahem Giorgie Meloniové s prezidentem USA Donaldem Trumpem. Jeho postup proti Íránu italská premiérka neodsoudila. Její nedostatečný odstup od Trumpova jednání opravdu může u části občanů způsobit neúčast, i když jsou pro změnu ústavy.
„Jak se blíží referendum, propaganda za ‚Ne‘ postupuje. My máme složitější úkol, protože musíme vysvětlit změny, které jsou spíše technické. Podpora ale přesahuje konsenzus o vládě, protože mnoho příznivců volby ‚Ano‘ by nikdy nevolilo premiérku Giorgiu Meloniovou,“ řekl v Římě vysoký vládní reprezentant Alfredo Mantovano, oficiálně státní podtajemník pro Radu ministrů, na jedné z mnoha veřejných diskuzí.
Zdá se, že je rozdělen také stále ještě většinový katolicismus v Itálii. Rada kdysi velmi známého a rozšířeného hnutí Katolická akce (AC) „po rozsáhlé rozpravě“ vyjádřila „nepohodlí a hlubokou lítost nad tím,“ že ústava je „příležitost k rozdělení a konfliktu spíše než příležitostí k dialogu a setkání pro různé politické orientace v konstruktivním duchu“. Neřeklo jasné ano nebo ne, přičemž některá média napsala, že je proti plebiscitu.
Noviny Tovaryšstva Ježíšova ústavní změnu kritizovali, zatímco v jiném svém časopise byly jezuité opatrnější při hledání vyváženého pohledu na referendum. Kardinál Matteo Zuppi, předseda vlivné Italské biskupské konference, apeloval na informovanost občanů a na jejich účast: „Existuje rovnováha mezi pravomocemi státu, které otcové zakladatelé zanechali jako vzácné dědictví, jež má být zachováno. Autonomie a nezávislost soudců jsou základními charakteristikami výkonu spravedlivého procesu, hodnot, o které se v různých možných historických realizacích a plurality názorů a orientací usiluje.“
Tyto záležitosti „nás jako pastýře a jako církevní společenství nesmí nechat lhostejnými,“ dodal arcibiskup Bologne, kardinál Matteo Zuppi. Někteří interpretovali jeho výzvu jako ‚Ne‘, protože odkazoval na zachování toho, co zanechali ústavní otcové.
Pozitivní je, že lidé o problému skutečně hodně diskutují na mnoha fórech z různých úhlů a spíš civilně, i když demagogicky a polemicky samozřejmě také. Některé instituce jako právě biskupská konference vyzývají občany, aby se zmobilizovali, informovali a zodpovědně hodili volební lístek do urny.
Referenda v Itálii
V Itálii se referenda pořádají častěji než v České republice nebo na Slovensku. Poslední se konalo v roce 2025. Nejbližší březnové je ústavní referendum. To znamená, že lidé jdou k urnám, aby rozhodli, zda změní část ústavy, či nikoliv. Pro tento typ hlasování není kvórum.
V roce 2020 občané v ústavním referendu schválili snížení počtu poslanců. V roce 2016 naopak řekli ‚ne‘ stejnému návrhu spolu s některými dalšími ustanoveními a tehdejší premiér Matteo Renzi, který za to bojoval, se proto rozhodl rezignovat.
Čtěte také:
Téměř 100 let soužití mezi Vatikánem a Itálii: Od konfliktu ke spolupráci
Itálie coby pozvolna vařená žába
EU a Západ atrofovaly ve svou antitezi
