Po čtyřech měsících od uzavření volebních místností si otázku položenou v titulku klade stále rostoucí počet občanů, a tak se na ni pokusím alespoň částečně odpovědět. Situace je totiž horší, než si většina občanů připouští.
Žijeme v prazvláštní době. Po bezmála čtyřech dekádách ničím nepřerušovaného politického vývoje není demokracie v zemi vyzrálá a stabilní, ale v podstatě již nefunkční. Politické dění ovlivňují média, nevládní neziskové organizace, úniky ze spisů a intervence tajných služeb, které však nikdo nevolil a tato moc jim nepřísluší.
Vláda, která z tohoto vývoje před čtyřmi lety vzešla a zcela otevřeně jeho pokračování zaštítila, nyní zhrzeně přešla do zákopové opozice s přímou a protiústavní podporou prezidenta, bezdůvodně glorifikované loutky, nad jehož kroky bdí šedá hradní eminence, která neměla být ani protokolářem, přesto však ovlivňuje dění v celém státě. Co se to stalo? Situace, ve které se nacházíme, je zrádnější, než na první pohled vypadá, a zasluhuje důkladnější vhled i pojmenování jednotlivých příčin.
Distribuovaná měkká totalita a deformátoři českého „deepstate“
Liberální demokracie a progresivismus jsou skrytě totalitními mechanismy nové generace, které se na současný globalizovaný svět a informační společnost dokázaly adaptovat lépe, než by se na první pohled zdálo. Jejich ideologie se obejdou bez otců zakladatelů, politických hnutí, vědeckých tezí a manifestů. Nepotřebují žádnou revoluci. Stačí jim ukřičený aktivismus, vytrvalá mediální podpora, mobilizující sociální sítě a nástroje cancelkultury vůči komukoliv, kdo by se ještě odvážil šířit jiné než žádoucí názory. Žádný z těchto faktorů není sám o sobě kritický a demokracii ohrožující, ale v důsledku vedou k takové deformaci informačního prostoru, která již účinně přeprogramovává chování voličů samotných.
To, co bývá již od konce 60. let nazýváno dlouhým pochodem institucemi, bylo jen živnou půdou pro výše zmíněné faktory. Záplava svého času atraktivních, leč v zásadě nepotřebných humanitních vysokoškolských oborů produkuje od konce 90. let kádry, které se jinde než v mediálně marketingové, státní či politické sféře nejsou schopny uplatnit. Na místech, kam jsou dosazeny, pak okolo sebe vytváří ekosystém klientelistických vazeb a vlastní nepostradatelnosti, ve službách deformace institucí a jejich činnosti vlastním aktivismem. Ten zpočátku vykonávali nad rámec svých pracovních povinností, ale nyní se už za podobnou činnost nechávají často i přímo zaměstnávat. Týká se to nejenom vlády, státní správy, médií a vzdělávací sféry, ale i justice a v poslední době stále zřetelněji i silových složek státu.
Zcela neúčinné volby a zimování starých struktur
Hluboký stát má v kapitalistickém systému nejen institucionální a politické kořeny, ale je živen a na oplátku živí i spolupracující korporátní sféru. Tento zdánlivý paradox umožňují peníze daňových poplatníků, nad kterými získávají tyto struktury kontrolu, což volby samy o sobě nemají šanci změnit. V případech, jaké nastávají v postsocialistických státech východní Evropy, tak stojí nová politická reprezentace proti mocné neviditelné síle, se kterou může buď bojovat, anebo uzavřít příměří. To první je otázkou politického idealismu u lidí typu Orbána, to druhé pak pragmatických realistů, jako je Babiš, kde hrozí paradox stejného pokračování pod jinou vlajkou, navzdory zcela jasnému volebnímu výsledku, pokud do hry nevstoupí další faktory.
Pověstné Havlovy staré struktury (jen v liberálním hávu) jsou v tuto chvíli doposud v režimu vyčkávacím. Stará vláda si ještě před svým odchodem dala více než záležet, aby na klíčových místech již v minulosti ovládnutých institucí zasedli lidé zdánlivě noví, ale se starými vazbami, postoji a zadáními. A nemluvím pouze o předvybraných nových velvyslancích, jejichž jmenování nyní statečně blokuje Petr Macinka. V posledních měsících úřadování staré vlády byl zvolen například i nový rektor ČVUT Michal Pěchouček. Právě odsud dokázal stínový prezident Petr Kolář za asistence předchozího rektora Vojtěcha Petráčka vyvést okolo 7,4 milionu korun, aniž by bylo jasné, za co. Krátce poté, co byl Pěchouček již nestínovým prezidentem Petrem Pavlem na konci ledna jmenován, ohlásil demolici strahovských kolejí a jejich náhradu jiným ke studiu vhodným (rozuměj dražším) typem bydlení, čímž končí jedna legenda a vzpomínky generací zde studujících.
Otázky, odpovědi a státem krytá jména
Kladu si však otázku, za kolik to bude milionů tentokrát. Rekonstrukce strahovských kolejí je totiž nesmírně lákavým developerským soustem, a to již od dob Konvalinkových a Elfmarkových. Dozvíme se to zase až po letech? Veřejná kontrola a pozornost je zde nutná, ale to platí zcela a naprosto obecně. Informovat jak sebe, tak ostatní je doslova nezbytností pro každého, kdo chce s touto situací něco udělat (či minimálně pohnout). Staré struktury jsou totiž strukturami pouze do doby, než na ně začne být vidět. Pak se stávají konkrétními jmény, pozicemi a jejich konkrétními činy. A s tím už něco udělat lze, ne že ne…
A tak se ptám, spolu s voliči, kterých získalo hnutí ANO bezmála 35 %, díky čemuž následně obsadilo rovných 40 % parlamentu, na několik zcela konkrétních otázek, které mám v seznamu hned v úvodu. A začneme třeba hned u vnitra, pane Metnare. Co uděláte se jmény jako Paťawa, Vangeli, Vondrášek nebo Oganesjan? Jsou doslova křičícími mementy minulé garnitury a jejího omezování občanských svobod, a neděje se stále nic? Zde jste měli a mohli začít už dávno. A pokud mají voliči ještě dva měsíce po nástupu vlády pocit, že se nic nezměnilo, tak věřte, že oprávněně. Pokud nebudete na tyto otázky dávat včas odpovědi, budou se pouze množit. Tak prosím neotálejte, nebo si začnu brzy klást další…
Čtěte také:
Teď jde o Česko! Nezalekne se premiér Babiš prezidenta Pavla?
Česká sekvenční ústavní krize: Boj bez pravidel
Ministerstvo skrylo skutečné vlastníky firem
