Kdo dnes politikaří proti komu?

Zdálo by se tedy logické, že současná opozice bude klasifikována jako levicová. Jenže místo toho se jí připlácávají flastry „extrémní pravice“, „nahnědlost“, „populismus“, „nacionalismus“, „flastenectví“. Přitom i ona, má-li si někdy zavládnout, bude muset být slepencem všeho možného, co by se přidalo pod prapor „antipětikolka“. Skoro přesně tak, jako se „pětikolka“ sešikovala pod praporem „antiBabiš“. A v tom slepenci by vedle ANO, SPD, Moto-Přísahy a dalších skřítků možná musela být do počtu i parta Konečné. Byla by to pravice, nebo levice? 

Pravice, levice a dezoláti 

Připomeňme si, že pravice tradičně fandí nadřízeným, levice podřízeným. Pravice se zaměřuje na tvorbu bohatství, levice na jeho rozdělování. Pravice je individualistická, levice kolektivistická. Pravice zdůrazňuje povinnosti, levice práva. Jenomže ono se to v posledních desetiletích zamíchalo a obrátilo vzhůru nohama. Levice se proměnila v klub zazobaných intelektuálů a přidružených utopistů za podpory megakorporací a novozbohatlíků. Takže pravici nezbývá než se věnovat těm opuštěným a zanedbaným dezolátům.

A ještě absurdněji – levice se ze samé nenávisti ke kapitalismu a demokracii (tedy k vlastní zazobanosti a svobodě) pod heslem liberalismus bratří s těmi nejtvrdšími totalitami, jaké dnes svět nabízí, od čínské komunistické strany po Hamás.

Vyprázdněním pojmů levice a pravice vzniká prostor pro jinou metodu dělení. Podle metodiků se dnešní politický boj odehrává mezi globalismem a lokalismem, alias nadnárodním progresivismem a národním konzervatismem. Tuto klasifikaci vymyslel izraelský filozof Yoram Hazony, když vzal na vědomí, že mezi národními konzervativci mohou být i lidé smýšlející tradičně sociálnědemokraticky (tedy nepravicově), ale ne globálně progresivně. A že tedy konzervatismus a pravice nejsou nutně pojmy identické.

I socani konzervativní?

Tak můžeme dnes v konzervativních řadách potkat i pár „konzervativních socialistů“, za jaké se označují zakladatelé debatního spolku Svatopluk, politolog Drulák a ekonomka Švihlíková. To samotné „pravo-levě“ znějící pojmenování nám mnohým může připadat cáklé. Nebýt toho, že jejich krédem, které sdílejí s konzervativnějšími spoluzakladateli, jako je katolický konzervativec Semín, je (jestli jsem to správně pochopil) ubránit, zabezpečit a rozvíjet svobodu všech a teprve pak se v bezpečí opět v demokratické debatě levicově a pravicově rozhádat. 

Zatím to vypadá tak, že se všichni stačí rozhádat, ještě než se spolu začnou bavit. Často kvůli dříve projeveným drobným odchylkám v pohledu na nějaké téma, v němž se i povšechně shodují. Nebo za uvěření nějaké informaci, která se dodatečně ukáže být dezinformací. Nebo naopak. Někdy i jen kvůli nějaké negativní nálepce či pomluvě od někoho jiného.

Svobodně se rozhádat

A tak se nám nabízí klasifikace ještě aktuálnější a mnohem jednodušší. Bez ohledu na pravo či levo, globálno či lokálno, se skutečný politický boj vede mezi těmi, kdo chtějí ovládat a umlčovat druhé, a těmi, kdo nechtějí být ovládáni a umlčováni, ale ani ovládat a umlčovat. Pro přehlednost říkejme jedněm „kontroláři“, druhým „svobodáři“.

Kontroláře nacházíme pod honosnými hlavičkami jako OSN, WHO, WEF, EU, Čína, Rusko, islám nebo komicky přezdívané „neziskovky“. Jsou dobře organizovaní, protože jsou svou podstatou organizátoři. Svobodáři jsou všelijak roztroušení a svobodně dezorganizovaní, protože jsou svou podstatou dezorganizátoři.  

Zorganizovat dezorganizátory k vítězství nad organizátory je zatraceně těžký úkol. Málokdy se úplně daří. Ale začít by se mohlo tím, že nevolíme žádného kontroláře, až nám zbudou jen samí svobodáři a jim nezbude než se volky nevolky jakžtakž zorganizovat. Až vyšoupnou kontroláře, budeme se zase moct svobodně rozhádat. 

Text vyšel v červencovém čísle měsíčníku TO.

Čtěte také:
Co nám Putin zatajil
Kdo vlastně jsou ti náckové?
V jesličkách Mohamídek?