Když věda balamutí, není už vědou

„Vědci zjistili, že …“ slýcháváme ze všech stran zaklínadlo, které nás má ubezpečit, že co bude následovat, je svatou pravdou, o níž se nesmí diskutovat. Tímto způsobem nás už mnoho desítek let různí zelení fanatici přesvědčují, že tu brzy nastane přelidnění, jindy budou Benátky pod vodou, onde číhá za rohem hladomor, tamhle dojde ropa, a ještě jinde že naše planeta shoří.

Věda se stává prostitutkou. Vědci, pracoviště a ústavy jsou placeny z veřejných či poloveřejných zdrojů podle toho, jak slouží správnému „vědeckému světovému názoru.“ A aktivisté v médiích činí totéž. A ostatní se přidávají, protože když to říkají „všichni“, nebudou do toho pochybovači raději rýpat.

Věda jako sekta

Titíž lidé, kteří zneužívají vědu tak, až jsme jí přestali věřit, tvrdí, že se ony „vědecké závěry“ nesmějí zpochybňovat, že se o těch „jejich pravdách“ nesmí diskutovat a že se dokonce ani nesmějí pokládat otázky. Ale pak už nejde ani tak o vědu, jako o sektářské náboženství. A kdo trochu myslí, kdo se ptá, ba dokonce kdo naprosto vědecky každou „pravdu“ zpochybňuje, toho pomažou kolomazí jako popírače a utopí jako nevěřícího.

Jenomže realita usvědčuje z omylnosti je, ty zneužité vědce a hlasatele bludů, protože žádné katastrofy se nekonají, Země neshořela, ropa nedošla a povodní, tornád a záplav je stále stejně jako v minulosti. Jsou na to tvrdá data.

Právě o tom vypráví krásná kniha (s nepřesným českým překladem). Napsal ji americký teoretický fyzik a bývalý ředitel Centra pro městskou vědu a pokrok na Newyorské univerzitě, profesor Steven E. Koonin a česky se jmenuje Nejistá věda – co věda o klimatu říká, co neříká a proč na tom záleží. Vyšla loni v nakladatelství Books & Pipes.

Autorovi nejde ani tak o vědu nejistou, jako spíš o vědu zneužitou a nechávající se zneužívat. Prostituovat. Na mnoha stránkách, v odkazech, výzkumech, grafech a podrobnostech ukazuje, že se skutečnými fakty pracující věda neříká, co si myslíte, že říká. Připodobňuje dnešní práci s „vědou“ ke hře na tichou poštu, protože veřejnosti se nesděluje celá pravda, ale jen její kousíčky. Ale kousíčky vědy nejsou totéž jako její závěry. Je to podobné, jako když jste svědek u soudu. Taky nelze říkat jen kousek pravdy. U soudu máte vypovídat pravdu celou. Říkat kousek pravdy a zbytek zamlčet je někdy skoro totéž jako říkat nepravdu. U soudu a v jiných vědách tomu všichni rozumíme. Ale jde-li o klima, tyto obecné zásady jaksi neplatí. Údajně totiž trocha nepravdy nevadí, pomůže-li to nejmenované „planetě“.

Klimaalarmismus

S klimatem se to má ještě trochu jinak než s jinými skutečnými vědami, jejichž pokusy lze v kontrolovaných podmínkách opakovat. Klima i počasí jsou obrovské otevřené systémy s obrovskými proměnnými, na které nemáme vliv. A mnohem víc toho o nich a jejich procesech nevíme, než víme. Za současného stavu omezeného vědeckého poznání nelze přičítat žádný jednotlivý jev (jako třeba tajfun, cyklon, hurikán nebo záplavy) změně klimatu způsobené lidmi. Nelíbí se vám to? Nevěříte tomu? Pak vás už mají.

Bohužel mezi námi existují lidé, kteří klimatický kult chápou jako své poslání (vysvětluje autor, co vidíme kolem sebe). Takoví lidé věří, že otázky podnebí jsou jejich posláním. A tak jsou přesvědčeni, že musejí svět před zničením lidmi zachránit. V takovém případě považují za správné, ba dokonce za povinné bít na poplach, zveličovat, vymýšlet si. Dokonce bojují za věci, o nichž vůbec nevíme, zda jsou jakkoli efektivní. Prostě je podle nich třeba něco dělat, i kdyby to nevedlo vůbec k ničemu.

Vědci nejsou věštci

Možná je ale načase si přiznat, že vědecké poznání je omezené, a v otázkách klimatu je mnohem omezenější než v jiných oblastech. Tady vytrubovaná zásada předběžné opatrnosti snad neplatí? A přitom se přijímají rozhodnutí s ohromnými důsledky, která nemají oporu realitě. Prostě nevíme, proč se co děje, ani co k tomu přispívá. Změníme-li na naší straně jeden parametr, ani trochu není jisté, že něčemu pomůžeme. Pro veřejnost i pro politiky je to zajisté stresující, že nevíme spoustu věcí, které jsou pro rozhodování důležité. Ale budeme-li jim lhát do očí a tvrdit, že víme, jak a proč dělá klima to, co dělá, pak jejich věda ztratí svou důvěryhodnost naprosto.

Vědci prostě nejsou věštci. A neexistuje křišťálová koule, která by nám řekla, jak chránit nejmenovanou planetu. O tom a o spoustě dalších věcí se můžete dočíst v této zajímavé knize. Máte to tam i s důkazy.

Ovšem je-li v ní alespoň zrnko pravdy, pak si musíme položit otázku, zda stojí všechny ty zelené výdaje a emisní povolenky vůbec zato. Plus drastické zásahy do našich svobod a do naší prosperity a bezpečnosti.

A já jsem přesvědčena, že nestojí. Že jsou to v lepším případě vyhozené peníze. V horším případě obrovský korupční tunel s neodvratnými tragickými civilizačními dopady.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Čtěte také:
Udržitelnost ano! Ale rodiny…
Nechcete děti? Běžte do háje
Lockdowny a restrikce skončily – zapomeňte