Naše vláda přispěchala se zvěstí skoro až neuvěřitelnou. Zastavila proces ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy. Ta byla evropským refrénem od půli desátých let. Její prosazovatelé a tlačiči tvrdili, že jde o ochranu žen proti domácímu násilí. Ve své podstatě však šlo o posílení kontroly nad chováním a též tedy myšlením občanů EU. Aby byli povolnější směrnicoidní totalitě z Bruselu, aby naskakovali na snadné vábičky a měli u toho ještě pocit, že bojují za to dobro. Nic nebylo skutečnosti vzdálenější.
Podíval jsem se při té příležitosti do análů a našel vynikající shrnutí tématu Istanbulská smlouva od někdejšího poslance SPD Jiřího Kobzy. Ten s onou analýzou přišel už v době, kdy se dokument vůbec začal projednávat v našem parlamentu, leč při bližším ohledání zjistíte, že věcně na ní vcelku není co měnit ani dnes. Dovolím si tedy zacitovat podstatné artikuly.
Istanbulská úmluva o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí je mezinárodní smlouvou Rady Evropy, což znamená, že jde jednoznačně a nezpochybnitelně o závazný dokument mezinárodního práva – vynutitelný a vymahatelný Evropským soudem pro lidská práva. Všichni politici a aktivisté, kteří v této souvislosti hovoří o jakési bájné nezávaznosti, buď absolutně nevědí, o čem hovoří (což je krajně nepravděpodobné) – anebo bohapustě lžou. Jde skutečně o dalekosáhlou a závaznou nadnárodní právní regulaci.
Z hlediska České republiky jde o nepotřebný dokument, který by znamenal nevratný přenos dalších národních kompetencí na mezinárodní, mezivládní, nadstátní a nestátní orgány v (nejen) trestní a justiční oblasti, další zásahy do výsostných záležitostí národního státu. Přináší také nebezpečí dalších masivních finančních (a jiných) sankcí pro Českou republiku, české občany a instituce. Navíc přiznává rozsáhlé kompetence nadnárodním kontrolním orgánům, jejichž představitelé by nepodléhali české jurisdikci.
Veškeré nepřijatelné činy a aktivity, vůči kterým chce tato Úmluva údajně bojovat, jsou v českém právním řádu již dávno trestné a stíhatelné.
Proklamovaný cíl Úmluvy, tzn. boj proti násilí vůči ženám, je zde spíše pláštěm pro zakrytí jejího skutečného záměru a cíle, kterým je nepochybně snaha o povýšení umělé ideologie tzv. genderismu na úroveň vymahatelného univerzálního lidského práva, na což má dohlížet nově zřízený, mocný a nedotknutelný nadnárodní kontrolní orgán GREVIO – vyšetřovatel, žalobce, soudce a kat v jednom.
To je záměr a cíl, řekněme, krátkodobý a viditelný. Tím dlouhodobým – a ještě mnohem nebezpečnějším – cílem je snaha o postupný rozklad staletých základů a hodnot západní křesťanské společnosti, založené zejména na tradiční rodině coby jejím klíčovém pilíři – a na svobodě lidského myšlení, přesvědčení a víry, která je obdobnými dokumenty a mechanismy taktéž zásadně podkopávána.
Úmluva zavádí povinnost smluvních stran vytvořit a financovat všemi vrstvami společnosti prostupující komplexní „genderistickou“ kampaň (indoktrinaci), kterou by prováděly neziskové subjekty – velmi často se zahraničním napojením. Požadavky na zavádění tzv. pozitivní diskriminace na základě pohlaví („genderu“) a rozsáhlé finanční náklady případného uvádění Úmluvy v život jsou už pak jen dalšími třešněmi na otráveném a nestravitelném dortu.
Úmluva přináší povinnost proškolení tisíců státních zaměstnanců včetně povinnosti vytvořit a provozovat nákladné tzv. integrační programy, které by taktéž realizovaly tzv. neziskové a nevládní organizace, financované ovšem z veřejných rozpočtů. Tlak na zapojení mezinárodního i domácího a politického neziskového sektoru je ostatně už prakticky nezbytnou a nedílnou součástí veškerých mezinárodních dokumentů obdobného typu.
Úmluva by tudíž přinesla ohromný nárůst další všeprostupující regulace, administrativy a byrokracie – a vytvořila by nové agendy a nové orgány, které by ovšem nebyly pod právní ani demokratickou politickou kontrolou českého státu, institucí a potažmo občanů.
Istanbulská úmluva znamená i riziko mezinárodní ingerence do oblasti péče o dítě včetně svěřování dětí do péče, zakládala by také nepřijatelné výjimky v oblasti azylového práva a azylového řízení. Zde připomeňme známou kauzu z Norska, kdy Eva Michaláková bojovala s tamním úřadem Barnevernet o právo vychovávat své vlastní syny. Úřad usoudil, že matka není způsobilá pečovat o své děti, a tak je ani po mnohaletém, i mezinárodním, soudním, právním i mediálním projednávání nevydal. Něco podobného se díky Istanbulské úmluvě může stát běžnou praxí. Mimochodem, jedním z oficiálních odůvodnění nevydání dětí matce bylo konstatování, že ona ten případ medializovala, čímž prý dětem mohla uškodit. Takže ano, to je demokracie. Nemluvte o ničem, mlčte a čekejte, jak o vás tamti rozhodnou.
Leč pokračujme ve strohé řeči argumentů: Istanbulská úmluva znamená především razantní průlom do českého právního systému a společenských tradic. Zejména pak v podobě tlaku na oslabení prostředků a nástrojů důkazní praxe a v rozšíření počtu trestných činů, kde může být sankcí odebrání rodičovských práv, což představuje přímý útok na tradiční rodinu. Dokument by tak i vnesl nejistotu a nebezpečný chaos do uplatňování a vymáhání práva jako takového. Nemá totiž ambici trestní právo korigovat, nýbrž násilně zasahovat do právního řádu a společnosti a měnit je.
Úmluva dále vnáší do českého právního systému, kde má panovat rovnost subjektů práva, povinnost napříště zohledňovat ve všech ohledech genderové hledisko, resp. aplikovat nepokrytou nenávist k mužům a chlapcům.
Dokument taktéž svou dikcí a obsahem podněcuje a povzbuzuje šíření atmosféry udavačství a strachu.
Úmluva jednoznačně směřuje k prolomení lékařské a advokátní mlčenlivosti, což hraničí až s porušením ústavnosti. Mimo jiné i tím, že ve svých důsledcích a dopadech ohrožuje ústavní právo na svobodu svědomí, vyznání a přesvědčení.
Přináší tlak na změnu tradičních kulturních a sociálních vzorců, sociální inženýrství a snahu o vymýcení národních a společenských tradic. Je i v rozporu s křesťanskou věroukou, která je jedním ze základů naší civilizace. Mohla by představovat i reálné riziko mezináboženského konfliktu, zejména ve vztahu k islámu.
A last, but not least, Úmluva nařizuje ingerenci do vzdělávacích osnov a vzdělávacího systému.
Suma sumárum, jestliže se naše vláda vzchopila k odporu proti tomuto tristnímu a nebezpečnému diktátu, zaslouží nehynoucí slávu. I kdyby nevykonala nic jiného, tímto rozhodnutím vstoupila do dějin.
