Konec Istanbulské úmluvy. Nešlo o ženy, ale o moc nad rodinou, školou a státem

Ilustrace: Deník TO
Petr Žantovský
Petr Žantovský Komentátor

Naše vláda přispěchala se zvěstí skoro až neuvěřitelnou. Zastavila proces ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy. Ta byla evropským refrénem od půli desátých let. Její prosazovatelé a tlačiči tvrdili, že jde o ochranu žen proti domácímu násilí. Ve své podstatě však šlo o posílení kontroly nad chováním a též tedy myšlením občanů EU. Aby byli povolnější směrnicoidní totalitě z Bruselu, aby naskakovali na snadné vábičky a měli u toho ještě pocit, že bojují za to dobro. Nic nebylo skutečnosti vzdálenější.

Podíval jsem se při té příležitosti do análů a našel vynikající shrnutí tématu Istanbulská smlouva od někdejšího poslance SPD Jiřího Kobzy. Ten s onou analýzou přišel už v době, kdy se dokument vůbec začal projednávat v našem parlamentu, leč při bližším ohledání zjistíte, že věcně na ní vcelku není co měnit ani dnes. Dovolím si tedy zacitovat podstatné artikuly.

Istanbulská úmluva o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí je mezinárodní smlouvou Rady Evropy, což znamená, že jde jednoznačně a nezpochybnitelně o závazný dokument mezinárodního práva – vynutitelný a vymahatelný Evropským soudem pro lidská práva. Všichni politici a aktivisté, kteří v této souvislosti hovoří o jakési bájné nezávaznosti, buď absolutně nevědí, o čem hovoří (což je krajně nepravděpodobné) – anebo bohapustě lžou. Jde skutečně o dalekosáhlou a závaznou nadnárodní právní regulaci.

Z hlediska České republiky jde o nepotřebný dokument, který by znamenal nevratný přenos dalších národních kompetencí na mezinárodní, mezivládní, nadstátní a nestátní orgány v (nejen) trestní a justiční oblasti, další zásahy do výsostných záležitostí národního státu. Přináší také nebezpečí dalších masivních finančních (a jiných) sankcí pro Českou republiku, české občany a instituce. Navíc přiznává rozsáhlé kompetence nadnárodním kontrolním orgánům, jejichž představitelé by nepodléhali české jurisdikci.

Veškeré nepřijatelné činy a aktivity, vůči kterým chce tato Úmluva údajně bojovat, jsou v českém právním řádu již dávno trestné a stíhatelné.

Proklamovaný cíl Úmluvy, tzn. boj proti násilí vůči ženám, je zde spíše pláštěm pro zakrytí jejího skutečného záměru a cíle, kterým je nepochybně snaha o povýšení umělé ideologie tzv. genderismu na úroveň vymahatelného univerzálního lidského práva, na což má dohlížet nově zřízený, mocný a nedotknutelný nadnárodní kontrolní orgán GREVIO – vyšetřovatel, žalobce, soudce a kat v jednom.

To je záměr a cíl, řekněme, krátkodobý a viditelný. Tím dlouhodobým – a ještě mnohem nebezpečnějším – cílem je snaha o postupný rozklad staletých základů a hodnot západní křesťanské společnosti, založené zejména na tradiční rodině coby jejím klíčovém pilíři – a na svobodě lidského myšlení, přesvědčení a víry, která je obdobnými dokumenty a mechanismy taktéž zásadně podkopávána.

Úmluva zavádí povinnost smluvních stran vytvořit a financovat všemi vrstvami společnosti prostupující komplexní „genderistickou“ kampaň (indoktrinaci), kterou by prováděly neziskové subjekty – velmi často se zahraničním napojením. Požadavky na zavádění tzv. pozitivní diskriminace na základě pohlaví („genderu“) a rozsáhlé finanční náklady případného uvádění Úmluvy v život jsou už pak jen dalšími třešněmi na otráveném a nestravitelném dortu.

Úmluva přináší povinnost proškolení tisíců státních zaměstnanců včetně povinnosti vytvořit a provozovat nákladné tzv. integrační programy, které by taktéž realizovaly tzv. neziskové a nevládní organizace, financované ovšem z veřejných rozpočtů. Tlak na zapojení mezinárodního i domácího a politického neziskového sektoru je ostatně už prakticky nezbytnou a nedílnou součástí veškerých mezinárodních dokumentů obdobného typu.

Úmluva by tudíž přinesla ohromný nárůst další všeprostupující regulace, administrativy a byrokracie – a vytvořila by nové agendy a nové orgány, které by ovšem nebyly pod právní ani demokratickou politickou kontrolou českého státu, institucí a potažmo občanů.

Istanbulská úmluva znamená i riziko mezinárodní ingerence do oblasti péče o dítě včetně svěřování dětí do péče, zakládala by také nepřijatelné výjimky v oblasti azylového práva a azylového řízení. Zde připomeňme známou kauzu z Norska, kdy Eva Michaláková bojovala s tamním úřadem Barnevernet o právo vychovávat své vlastní syny. Úřad usoudil, že matka není způsobilá pečovat o své děti, a tak je ani po mnohaletém, i mezinárodním, soudním, právním i mediálním projednávání nevydal. Něco podobného se díky Istanbulské úmluvě může stát běžnou praxí. Mimochodem, jedním z oficiálních odůvodnění nevydání dětí matce bylo konstatování, že ona ten případ medializovala, čímž prý dětem mohla uškodit. Takže ano, to je demokracie. Nemluvte o ničem, mlčte a čekejte, jak o vás tamti rozhodnou.

Leč pokračujme ve strohé řeči argumentů: Istanbulská úmluva znamená především razantní průlom do českého právního systému a společenských tradic. Zejména pak v podobě tlaku na oslabení prostředků a nástrojů důkazní praxe a v rozšíření počtu trestných činů, kde může být sankcí odebrání rodičovských práv, což představuje přímý útok na tradiční rodinu. Dokument by tak i vnesl nejistotu a nebezpečný chaos do uplatňování a vymáhání práva jako takového. Nemá totiž ambici trestní právo korigovat, nýbrž násilně zasahovat do právního řádu a společnosti a měnit je.

Úmluva dále vnáší do českého právního systému, kde má panovat rovnost subjektů práva, povinnost napříště zohledňovat ve všech ohledech genderové hledisko, resp. aplikovat nepokrytou nenávist k mužům a chlapcům.

Dokument taktéž svou dikcí a obsahem podněcuje a povzbuzuje šíření atmosféry udavačství a strachu.

Úmluva jednoznačně směřuje k prolomení lékařské a advokátní mlčenlivosti, což hraničí až s porušením ústavnosti. Mimo jiné i tím, že ve svých důsledcích a dopadech ohrožuje ústavní právo na svobodu svědomí, vyznání a přesvědčení.

Přináší tlak na změnu tradičních kulturních a sociálních vzorců, sociální inženýrství a snahu o vymýcení národních a společenských tradic. Je i v rozporu s křesťanskou věroukou, která je jedním ze základů naší civilizace. Mohla by představovat i reálné riziko mezináboženského konfliktu, zejména ve vztahu k islámu.

A last, but not least, Úmluva nařizuje ingerenci do vzdělávacích osnov a vzdělávacího systému.

Suma sumárum, jestliže se naše vláda vzchopila k odporu proti tomuto tristnímu a nebezpečnému diktátu, zaslouží nehynoucí slávu. I kdyby nevykonala nic jiného, tímto rozhodnutím vstoupila do dějin.

Číslo 5/26
Upoutávka
Přečtěte si v elektronickém vydání měsíčníku TO
Odkaz
Ukázat komentáře (0)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se vám článek?

Komentátor
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >