Kráčíme do pocitového pekla?

Nejsem sám, kdo při takové teplotě (tedy reálné teplotě kolem čtyřicítky) začíná cepenět a přežívá jen obložen ledem a pivem. Zažil jsem ji několikrát – nejhorší v Izraeli u Mrtvého moře, kde chybělo jen málo k tomu, aby tam byl na pláži nalezen mrtvý Ladislav. Naopak mám několik kamarádek, které teprve při podobných teplotách ožívají, vesele v nich skotačí, křepčí a juchají, ty mladší metají šťastné kozelce. Každý to má prostě jinak a často nejen nějak tak bajwoko, ale zásadně. Jednou jsem v sedmatřiceti stupních v rozpálené Praze nabral kamarádku do auta, příjemně vychlazeném klimatizací. Otevírala hned okna, že venku na slunku jí bylo tak akorát a že by bylo hezké mít takovou teplotu i v autě. Nemusím dodávat, že moc často jsme potom už spolu autem nejezdili.

Divit se nějaké pocitové teplotě by ale nebylo na místě. To je vlastně jen legrácka. Diskutéři nad pocitovou teplotou připomněli mnohem důležitější skutečnosti: Dnešní západní svět, jež vyrostl na síle rozumu, je nyní zvráceně postavený už snad výhradně jen na pocitech. Takže se můžeme klidně dočíst, že jsem holka, ale cítím se občas jako kluk a celý svět musí akceptovat, že dnes jsem kluk, zítra ráno děvče, pozítří devětasedmdesáté pohlaví a za týden lustr. Holt mám pokaždé nějaký pocit a na to mám právo. Nebo jsem reálně kluk, jenže když jdu kolem dámských záchodů jsem v tu ránu holka a strašně si potřebuju odskočit, ale občas se cítím taky jako pes, jindy koza a někdy mám těžké dny, kdy jsem traktor. To všechno – a mnohé další – je nám předkládáno v tomto nenormálním světě jako něco normálního.

Mám pocit, že 2+2 je bajwoko 17

Ovšem fanatismus má docela nepříjemnou vlastnost: Pokud není zastaven, pak roste a roste. Tudíž je zřejmé, že jestliže se mu nepostavíme, bude tohle ideologické zblbnutí růst. Už se na to docela těším, zažijeme kopu srandy, jakkoli nám nakonec asi do smíchu moc nebude. Třeba až pokrokáři zavedou pocitovou matematika, pocitovou fyziku, pocitovou chemii… Je to absurdní? Ale není, vždyť už dnes se na školách prosazuje pocitová historie, pocitová přírodověda, pocitová ekonomie, v životě fungují běžně pocitové vztahy, přijímají se pocitové zákony, žijeme v pocitové demokracii…

Ale zpět ke krásám života v nových pocitových vědách. Díky pocitové matematice se jistě prudce rozvinou vztahy mezi prodávajícími a zákazníky, vlastně obchodní vztahy vůbec. Třeba zaměstnavatel nastupujícímu zaměstnanci: „Dám vám plat patnáct tisíc, ale pocitově to bude padesát.“ Zaměstnanec na to: „Já požaduji plat sedmdesát tisíc, i když to bude pocitově s bídou dvacet“.

Stavba čehokoli, od psí boudy po dálnici se stane nevídaným dobrodružstvím. Protože i fyzika se svými zákony bude pocitová, vzniknou jistě pozoruhodné mosty (měl jsem pocit, že ty mostní hranoly ze smrkového dřeva osm na osm ten vlak unesou…), domy (pocit mi říkal, že betonové základy stavbu zbytečně prodraží a navíc překližka na základy i nosné zdi je pocitově velmi ekologická) nebo stroje (bez motoru to musí fungovat taky, můj pocit by mi přece nelhal).

Díky pocitové chemii budeme obohaceni o nové možnosti míchání různých sloučenin, třeba střelného prachu, či nitroglycerínu, což spolehlivě ukončí činnost všech chemiček, které se budou podle nové, liberálně progresivní pocitové vědy řídit. V liberálně progresivních zemích pak zavládne hluboký mír. Do chvíle, kdy je ovládnou ty neliberální a neprogresivní. Také míchání léků a samotné léčení vůbec nabyde netušených rozměrů, kdy výsledkem bude prakticky vždy smrt, takže každé uzdravení se stane pádným důvodem k pořádné oslavě, což je jen jiné slovo pro orgii pocitů.

Takže mám takový nějaký celkový pocit, že ti největší magoři, pokud jim bude dovoleno dotáhnout své magořiny do konce, dosáhnou svého vysněného vítězství – odlidnění planety. Což bude vlastně dobrý výsledek, protože pokud dáváme jednoznačným magorům najevo, že jsou normální, pak si nic jiného ani nezasloužíme.