Pokrytecka Pekarova se vysmiva armenskym obětem genocidy

„Tak si představ, že šefka strany, kera robi předsedkyňu parlamenta, si zajela do Jerevana a řika, že genocida Armenu je jednim z nejbrutalnějšich zločinu,“ povidam Arturovi.

„No tak to vidiš, že to nemože byt zla baba. Jeji strana ma podporu tři procent obyvatelstva a ona se neboji v take těžke době podpořit sto tisic Armenu, keři byli vyhnani z Karabacha,“ zamyslel se Artur.

“Ne, počkej, ona nemluvi o tym, že ze svojeho karabašskeho domova bylo před štvrt rokem vyhnanych přes sto tisic Armenu. Ona mluvi o tym, co vam zrobili před vic jak sto rokama Turci!“

Artur se zamračil.

„Ukaž mi tu zpravu,“ procedil mezi zubama.

Genocida Arménů v roce 1915 byla jedním z nejbrutálnějších zločinů v lidských dějinách.

Je úkolem politiků připomínat tyto hrůzy a to, že nenávist umí vyústit v tragédii obrovských rozměrů. U Památníku arménské genocidy jsem se poklonila všem jejím obětem. pic.twitter.com/fxanH3kguY— Markéta Pekarová Adamová (@market_a) January 31, 2024

„Job tvoju mať!“ ulevil si tiše Artur, oči vytřeštěne na fotku Pekarove, jak s „pózou mistrnou zkouší zabrečet“.

Ano, okamžitě se mi vybavily genialni verše moravskeho basnika Karla Kryla…

Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,

Je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,

Pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,

Ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.

„Job tvoju mať!“ vykřiknul Artur a udeřil pěsťu do stola, až se zamyšleni staři haviři od okolnich stolu zlekli tak, že malem vybulili Turka, kereho srkali z bufetovych hrnečlu.

Aniž by Artur tušil, aji ti haviři byli vlastně vyhnanci, aji když pořad bydleli ve svojich bytach, o kere je ovšem připravila Bakalova klika.

Rozčílení Artura

„Job tvoju mať!“ vykřiknul potřeti naštvany Artur. „Co to je za pokryteckou svoloč?

Kaj byla, když před dvěma rokama bombardovali kazetovyma bombama naše hlavni město?

Kaj byla, když Azeři porušili 25 roku stare přiměři, v kerem bylo napsane, že jakekoliv neshody se budu řešit jednanim?

Kaj byla, když na naše mlade kluky chranici naše baraky padaly bomby se zakazanym bilym fosforem?

Kaj byla, když zme potřebovali jakukoliv pomoc, chyběly obvazy, leky a mladym synkum byly v ďurach po fosforu, kere se nechtěly hojit, vidět kosti?

Kaj byla, když nepřitel bural buldozerama naše křesťanske pamatky?

Kaj byla, když islamsky nepřitel ničil naše kostely?

Kaj byla před rokem, když Azeři uzavřeli jedinu cestu z Armenyje do Karabacha a my zme pul roku byli bez potravin?

Kaj byla, když nepřitel v zaři zahajil konečne řešeni a zautočil na zbytky uzemi, kere byly Armenama osidlene po tisice roku?

Kaj byla, když sem spolu ze sto tisici Armenama čekal s veškerym majetkem, kery se vešel do auta, na jedine silnici, kera vedla z Karabacha do Armenyje cely tyden, abysme unikli z kotla?

Kaj byla, když všecky naše představitele na hranicach odfiltrovali, zatkli a od te doby sedi v azerskych kriminalach obviněni z teroryzma?

Svoloč jedna pokrytecka!“

Chvilu bylo v bufetu ticho. Pak se zvednul stary haviř, režimem okradeny o kvartyr a postavil před Artura stakan černeho ferneta.

„Rozumim vam, pane. Ste na tym eště huř jak ja. Ta nevzdělana sebranka z Aspen instytutu je schopna jet z pamatniku armenske genocidy přimo do Baku a s mistnima azerskyma Turkama se objimat a placat po ramenach, jak se nam ten byznys s plynem a ropu pro Česko pěkně rozjel…“

Ladik Větvička, hlasatel Denika TO, Poruba