A takové to mohlo být krásné léto. „Zřídka jsem zažil bujnější a takřka bych řekl letnější,“ napsal by o něm Stefan Zweig, kdyby v roce 1942, v brazilském Petrópolis, nakonec nespáchal sebevraždu. Nemohl se už dále koukat na řádění nacistů v jeho rodném, anšlusem připojeném Rakousku, a dobrovolně, i se svou partnerkou, své životy ukončili. Z jeho díla tak do dnešních dnů zůstala zachována pouze zvláštní poetika kontrastů, kterých si všímal, a kterých si všímám také. Léta 1914 a 1938 totiž byla krásná. Jako by věděla, co má přijít po nich. A já začínám mít z tohoto léta podobný neblahý pocit.
Když se svět sere, a odpusťte mi ten výraz, nemaje výstižnější, tak zpravidla všude a na všech frontách zároveň. Věci, do té doby nevyřčené či nemyslitelné, jsou náhle na pořadu dne. Mobilizace, válka, kopání příkopů vůči zrádcům a kádrování obyvatel. Dělení na ty hodné, dezinformátory, proruSSké dezoláty a nově už i svině. A všudypřítomný strach, který plíživě ovládá společnost natolik, že už si nedovolí ani klást odpor. Ta je tím, co nastává a co se tiše blíží, vždy jakoby uhranuta a paralyzována. Pouze pár odbojných jedinců zpravidla včas nesezná, že už je zase záhodno držet klapačku, a tak se ozývají, ale s těmi už si režim rychle poradí. Ví, že musí. Cesta zpět pro něj není.
Fašismus ožívá
A podobně, jako Kristus roní slzy, když má dojít k zázraku, nebo se někde pohne svatá relikvie, když se má zjevit panna Marie, dává o sobě tušit i zlo, jakmile je zpátky. A to se právě děje. Vím, že to vůbec nesouvisí. Ale fašismus najednou ožívá. A to i tam, kde jsme měli za to, že už nikdy nebude, a snad ani nikdy nebyl. Ožívá v hrůzách, co jsme vytěsnili a racionálně smetli ze stolu, jako by se ani nestaly. A teď jsou najednou zpět, včetně těch nejděsivějších zkazek, z osmdesát let staré temné minulosti koncentračních táborů.
Pamatujete si na lampy z lidské kůže? Stínítka, pro která si Ilse Koch, zvaná Bestie nebo Hexe von Buchenwald, vybírala zejména vězně s různým tetováním? Ty, které pak nařídila obratem usmrtit, aby z nich, v kožedělné táborové dílně, nechávala vyrobit různé upomínkové předměty pro své přátele? Asi ano. A ačkoliv byla existence těchto věcí dobře známa, doložena, zdokumentována a v různých legendách takřka zlidověla, vše bylo nakonec jinak.
Svědectví lidí, kteří lampy viděli či vlastní, a nemyslím tím jen syna jednoho známého českého herce z národem milované vánoční pohádky, neplatí. Věda s úlevou řekla ne. V roce 1990 proběhl test DNA a šlo o kůže zvířecí, případně nějaký dobový polosyntetický materiál. Stopy lidského genomu se nakonec vysvětlily také, a sice kontaminací v průběhu ručního zpracování. Mystérium holocaustu zmizelo, uklidňoval své diváky ještě v roce 2012 National Geographic a svět si oddechl.
Jenže to nebyla pravda. Brzy by měly být zveřejněny výsledky nového testu, provedeného na pozůstatcích lampy Karl-Otto Kocha, manžela Ilse a tehdejšího velitele Sachsenhausenu, Buchenwaldu a následně Majdanku. Toho ve finále zastřelili sami nacisté, na samém konci války, 5. dubna 1945.
SS-Obergruppenführer Josias, Prince of Waldeck and Pyrmont, si totiž v seznamech popravených z Buchenwaldu povšiml jména Waltera Krämera, německého doktora samouka, pacifisty a člena KPD, který jej v minulosti úspěšně vyléčil. Nedalo mu to a začal se zajímat proč. Následně se ukázalo, že měl Krämer, spolu s asistentem Peixem, léčit i Kochův syfilis. Ten je pak nechal oba zastřelit, pro fiktivní pokus o útěk, aby se o tom už nikdo další nedozvěděl.
Princ Josias tak rozjel vyšetřování, které skončilo až po útěku 86 sovětských vězňů z Majdanku v roce 1942, kam byl Koch mezitím převelen. Bývalý velitel tak skončil zpátky v Buchenwaldu, ale pro změnu ve vězení, za trojnásobnou vraždu a zpronevěru, jako ostuda SS. Nacisté se ho zbavili jen týden před osvobozením tábora Američany.
Ale zpátky k lampě z Kochova stolu. Moderní test DNA prokázal v roce 2023 na menším stínítku od Karla Strauba, politického vězně, který jej zachránil před zničením po osvobození Buchenwaldu z jedné z tamních esesáckých vil, že použitá kůže je skutečně lidská, a nikoliv zvířecí.
A co bylo důvodem nového prověřování? Album. Krátce předtím, než svět zavřely koronavirové lockdowny, si sběratel starožitostí Paweł Krzaczkowski povšiml na jednom polském tržišti alba s fotografiemi krajinek a panorámat. Podivně zapáchalo, a při bližším zkoumání nalezl na špatně vydělané kůži patrné zbytky po ochlupení. Při pozornějším pohledu pak zjistil, že je na ní rozpoznatelná i část z většího tetování. 
A protože se zvířata obvykle netetují, předal jej do památníku v Osvětimi, kde bylo identifikováno jako předmět, pocházející z knihařské dílny v Buchenwaldu, jako jeden z dárkových suvenýrů, vyrobených na žádost Ilse Koch. Materiálu měla dostatek. Esesácký táborový doktor Erich Wagner zde sepisoval svoji dizertační práci na téma propojení běžné kriminality s výskytem tetování u různých osob, kdežto druhý doktor, Waldemar Hoven, měl s Ilse, Bestií z Buchenwaldu, přímo milostný románek.
Tolik historická vsuvka, a vraťme se do současnosti. Tábory zde ještě žádné nemáme, ale lidé už se u nás dělí. Vláda strategicky komunikuje a už se ví, kdo je svině, kdo proruský, a na koho se může beztrestně útočit. Sklo se z výloh zatím ještě nesype, ale to je možná tím, že dezoláti moc obchodů, o kterých by se vědělo, nemají. Ale třeba taková pekárna Slovanka paní Jany Pernické v Krnově nebo některé prodejny ruského zboží v Praze už by mohly také vyprávět.
Jak jsme to mohli dopustit?
O protivládním petičním stánku na Klárově, kde dochází takřka každou noc k obtěžování a napadání osob, jen proto, že sbírají podpisy pod mírové petice, ani nemluvě. Politicky vymezené skupině lidí už jsou tu zkrátka upírána základní lidská práva a musí snášet ústrky od různých manipulátorů, anonymů, trollů a elfů. V horším případě pak i fyzické útoky různých delikventů, kteří se od těch z 30. let liší už jen barvou košile, natáčením videí a mobilem v ruce.
Až se to vrátí, nebude to o mnoho jiné. Jen pár dobových rekvizit nahradí modernější. A za sto let se budou naši přeživší potomci ptát, jak jsme to mohli dopustit, a ukazovat na videa v již dávno zastaralých digitálních formátech se stejným odporem, jako my na stínítka z lidské kůže. Zbydou tu jako symbol doby, a budou se ptát proč. Jak jsme to mohli znovu dopustit. A odpověď bude stejná, jako předtím…
Ze strachu a z pohodlnosti…
Čtěte také:
Zážitky z pirátské technopárty
Známý youtuber MikeJePán ve jménu vlády šikanuje důchodce
Nenávist na objednávku. Nitky od účtů provládních twitterových haterů vedou do stranických sekretariátů
vykopat příkopy, to je jen metafora pro masové hroby.***
Pane Cimbál, výborný a trefný text!!
Tyto informace se ale bohužel k těm osobnostem veřejného života, kteří podepisují petice na podporu nastupující diktatury libodemo, nikdy nedostanou.
Díky za článek.
Vzpomínám si, že když jsem viděla jeden z filmů podle povídek Oty Pavla – nevím už přesně, který to byl – kde stál tatínek se synem v nádherném letním dnu u vody, napadlo mě tehdy, jak to mohli netušit, co se na ně řítí. Teď už to asi vím. Ač se toto léto hodně podobá krásným počasím tomu tehdejšímu předválečnému, ač se mu podobá i děsivostí událostí, které se odehrávají, většina lidí to nevnímá.
Možná dělají dobře, nevím. Protože já mám opravdu strach, oni jsou klidní…