V neděli 13. září 2026 zemřela v nedožitých 84 letech Michaela Freiová, žena, která nás naučila vzdorovat neblahým trendům rodinné politiky.
Než se Michaela Freiová stala tváří a hlasem konzervativních rodinných hodnot, prošla cestou, která jí dala zkušenosti z první ruky. Dobře věděla, co se stane, když si stát osobuje právo rozhodovat o rodině, výchově a soukromém životě. Ještě před rokem 1989 se pohybovala v prostředí katolického disentu – v prostoru, kde bylo i psaní o rodině formou tichého odporu. Její otec to zažil v jáchymovských dolech. S manželem měla tři syny, se kterými byla v domácnosti celých 11 let – tyhle roky využila nejen k výchově, ale i ke svému sebevzdělávání, které jí bylo formálně odepřeno.
Po sametové revoluci si formální titul doplnila, stala se zmocněnkyní federální vlády pro uprchlíky a krátce také poslankyní Federálního shromáždění (1992), ale její skutečné těžiště leželo jinde. Nacházela ho v trpělivém budování argumentů ve prospěch rodinné politiky: jako ředitelka programu Rodinné hodnoty v Občanském institutu, novinářka a šéfka zpravodajského serveru Res Claritatis a čtrnáctideníku RC Monitor.
Rodina jako autonomní jednotka
Myšlenka, ke které se neustále vracela, byla prostá a radikální zároveň: rodina není problém, který má stát řešit, ani nástroj, který má využívat. Je to autonomní společenství, které má být před státem chráněno, nikoli jím spravováno. Ve své studii Východiska rodinné politiky (1998) rozebrala, jak komunistický režim systematicky přebíral rodičovské kompetence – od jeslí a školek „na denní provoz“ přes ideologizovanou školu až po přesvědčení, že výchova dětí je věcí státu, nikoli rodičů.
Její obava nebyla akademická. Opakovaně upozorňovala na riziko citové deprivace v kolektivních zařízeních a hájila právo rodičů zvolit si vlastní cestu, včetně tehdy nové možnosti domácího vzdělávání. Z toho pramenila i její ekonomická vize: nevěřila direktivním dávkám ani myšlence „placeného mateřství“ coby státního zaměstnání. Místo toho prosazovala, aby stát rodinu – zejména tu početnější – uznal jako plnohodnotný ekonomický subjekt srovnatelný s malým podnikem a nechal ji, ať si se svými příjmy poradí sama. Finanční nezávislost na státu pro ni byla základní podmínkou skutečné svobody.
Feminismus jako dvojí zklamání
Michaela přemýšlela polemicky, nikoliv ideologicky. Nejlépe je to vidět na jejím vztahu k feminismu, který neodmítala paušálně. V Ženských úvahách o feminismu (2004) připomínala, že původní ženské hnutí a sufražetky chápaly svůj boj jako nástroj k posílení hlasu matek ve společnosti, nikoli jako popření mateřství. V tom viděla propastný rozdíl oproti proudům, které zpochybňují biologickou danost pohlaví a staví ženskou identitu do konfliktu s rodinou.
Zároveň však velmi tvrdě kritizovala komunistický model „ženy-zaměstnankyně“, který podle ní ženy nikdy neosvobodil, jen jim přidal druhou směnu. Nebyla nostalgická po předválečném pořádku, ale ani nadšená ze socialistické emancipace – hledala třetí cestu, ve které je mateřství uznanou hodnotou samou o sobě.
Most mezi světy
Jako překladatelka zpřístupňovala čtenářům texty západních konzervativních myslitelů. Mimo jiné přeložila proslov Otto von Habsburka, který pronesl v Bratislavě (2001) na konferenci Evropské aliance mládeže. V českém prostředí jako jedna z prvních popularizovala myšlenku volebního práva dětí od narození, jež by za ně až do dospělosti vykonávali rodiče, aby se tím posílil hlas rodin v politickém životě – myšlenku, která se dnes ve veřejném prostoru znovu objevuje a která si vzhledem k demografické krizi zaslouží zvýšenou pozornost. Přeložila také zásadní knihu Svědek od Whittakera Chamberse a mnoho dalších knih a statí významných západních autorů.
Současně však trvala na tom, že česká zkušenost dává střední Evropě něco, co Západu často chybí: vypěstovanou imunitu vůči ideologiím, které si osobují právo rozhodovat za jednotlivce – ať už přicházejí zleva, nebo zprava.
Odkaz, který zůstává
Pohled zpět ukazuje, jak nadčasové její úvahy byly. Rodinná daňová reforma, o které psala už v 90. letech, zůstává spíše tématem k diskusi, a klesající porodnost, před kterou varovala před dvěma desítkami let, se nadále prohlubuje.
Michaela Freiová by patrně dál trvala na tom, že rozhodování o výchově a hodnotové orientaci dětí patří do rukou rodičů, nikoli institucí. Její celoživotní poselství zní jasně: funkční rodina je pro společnost tím nejcennějším, a přesto nejméně doceněným vkladem, jaký může mít.
S Michaelou jsme se rozloučili v pátek 18. 9. v 11 hodin v kostele sv. Jiljí v Praze.
