Ministr eurosrandy

Martina Dvořáka znám zhruba čtyřicet let. Stejně jako já, i on pocházel z východních Čech. Měl staršího bratra Bohdana (1949 – 2017), který se koncem Pražského jara, po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, velmi aktivně zapojil do protestů proti těmto událostem. To jej stálo místo studenta právnické fakulty, kterou směl dokončit až po listopadu 1989 a pak se – vedle politiky – právničinou také důstojně živil.

Bohdan byl můj guru od nějakých patnácti (mých) let. Potkali jsme se v místě obvyklém pro odložené nepřátele socialismu – u okénka výkupu lahví jedné pardubické samoobsluhy. Já tam po odpolednech jako gymnazista vydělával na knížky, on tam po dopolednech – jako jinde nezaměstnatelný – vydělával na chléb a sůl a svoji malou dcerku. Nebyla to dobrá doba, ale pro mě znamenala moc. Bohdan Dvořák mě učil číst dobré autory a přemýšlet.

Jednou jsem ho zastihl při předávce směny u „flašek“ s knihou Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Zeptal jsem se ho s tupostí patnáctiletého: „Proč čteš ruského spisovatele, když přece kvůli nim jsi nesměl dostudovat?“ A Bohdan na to odvětil slovy, která jsem od té doby opakoval snad tisíckrát: „Bulgakov na tom tanku neseděl“. Udělal jasný a rázný škrt mezi tehdejší imperiální politikou té velké země na východě a vztahem k její obdivuhodné a veliké kultuře. Pro mě tím otevřel dveře k proporcionálnímu zvažování faktů a postojů. Dodnes mu za to nemohu být dost vděčný.

Martin, jeho mladší bratr (nar. 1956), chtěl být divadelníkem, ale dobové politické okolnosti mu to znemožnily. Vystudoval VŠE (1982), já jsem ho poznal někdy v časech, kdy působil v jakémsi masokombinátu tuším v Březhradě. Byl vtipný, zábavný a nezávislý. Jako Bohdan, skoro. Jeho majstrštykem bylo vyprávění o tom, jak se nad mašinou meloucí směs do Poličanu promenují myšky, a když náhodou nějaká spadne, je semleta i s ocáskem a očičkama, a lidi pak za to v masně platí velké peníze.

Proč na to vlastně vzpomínám? Přečetl jsem si dnes vyjádření ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka, téhož, ale už nikoli téhož, o němž jsem vyprávěl. Vyjádření se týkalo toho, že nová šéfka Evropské komise Ursula van der Leyenová si přála, aby jí naše vláda za naši republiku navrhla dva kandidáty na komisaře, muže a ženu. Vláda však navrhla pouze ministra Jozefa Síkelu (STAN, stejně jako Martin Dvořák). Ministr to v médiích (cituji např. Novinky.cz) komentoval takto: „Otázka je, jestli je chytré nereflektovat ten požadavek Ursuly von der Leyenové. Jestli ve snaze získat dobré portfolio, by nebylo taktičtější vyhovět paní předsedkyni a dát jí muže a ženu. Jestliže se rozhodneme nerespektovat její požadavek, tak se může stát, že ona řekne, vy nerespektujete můj požadavek, já nerespektuji váš.“  A své vyjádření pointoval tezí, že postoj naší vlády je „furiantstvím“.

Eurkomisař kope za „Evropu“

Úplně věcně vzato: je naprosto jedno, kdo „za nás“ bude v Evropské komisi zasedat. Před 10 lety to na počátku prvního mandátu eurokomisařky vyjádřila Věra Jourová jednoznačně: eurokomisař tam není za svou vlast, nýbrž za Evropu. To zaprvé. A zadruhé – komisař za početně spíše malou zemi jako je naše, navíc neschopnou si stát za vlastními zájmy, jako třeba Maďarsko, Polsko a zčásti Slovensko, nebude mít absolutně žádné slovo, ničeho nedosáhne, protože tak je ten bruselský systém nastaven: poslouchej a nepřekážej. A co se týče pohlaví komisaře/řky: alternativou k Síkelovi byla Danuše Nerudová.  Její strašidelné výkony v prezidentské volbě i před eurovolbami ji diskvalifikují z čehokoli významnějšího v jakékoli exekutivní pozici. Spíš by byla jen jakousi další ozdobou na kolektivním trůnu, a pokud by tu a tam promluvila, byla by spíš pro smích. Takže Síkela je východisko z nouze.

To ale už každý ví. Jenomže proč se do toho plete tak nešťastně Martin Dvořák? Už zapomněl, že jeho patálie kádrového charakteru kdysi pocházely i z faktu, že tu a tam zastával „furiantské“ postoje a nebyl bezmezně poslušný, k čemuž teď nabádá celou vládu, a ještě při tom vykresluje černé scénáře, jak nám to všemocná Leyenová vykresli? To jsou strašně smutné konce lidí, kteří se nechali koupit mocí, postavením, pocitem významnosti.

Je mi tě opravdu upřímně líto, Martine!