V těchto dnech zamířila do veřejného diskurzu mimořádná publikace. Jejím autorem je Ivo Strejček, sám původně pedagog, poté europoslanec, dnes člen vedení Institutu Václava Klause, jenž je také vydavatelem knihy. Autor zde shrnul stav dnešní diskuze o budoucnosti našeho školství jako zásadního a nezbytného předpokladu budoucnosti celé společnosti a rozvinul zásadní polemiku mezi tradičním, znalostním školstvím a dnes progresivisty tolik prosazovaném školstvím kompetenčním.
Po úvodní souhrnné studii přichází řada článků, které Ivo Strejček tomuto tématu v nedávné minulosti věnoval. Zde se můžeme přesvědčit o kontinuitě jeho uvažování a stálé platnosti jeho argumentů. Mimochodem, autor se jednou citací odvolává na rakouského filozofa a velkého kritika dnešního ne-znalostního školství, Konrada Paula Liessmanna. Ten tomuto tématu věnoval několik knih, které vyšly i česky, a to v nakladatelství Academia, například Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění nebo novější Hodina duchů: praxe nevzdělanosti. Liessmann se stal jakýmsi světlonošem kritického myšlení o zpackaných europoidních modelech likvidace vzdělanosti. V tomto směru má ve Strejčkovi skvělého pokračovatele.
Strejček upozorňuje na statistická data, která postihují stále se snižující gramotnost našich žáků. V mnoha ohledech dosahuje matematika, ale i fyzika, dějepis, chemie, přírodopis a samozřejmě sama čtenářská gramotnost podle výzkumu České školní inspekce zcela nevyhovujících výsledků zhruba u polovina žactva. Jinými slovy, už dnes vychází ze škol zhruba polovina žáků zcela nepoužitelných pro další studium, nemá-li být podobně laxní a povrchní jako to základní.
Jaké jsou příčiny tohoto stavu? Přílišné spoléhání na moderní technologie, které vedou žáky pouze k orientaci na formální dohledávání informací místo osvojování znalostí. S tím jde ruku v ruce politicky manipulativní ideologizování školství a vzdělávání a průnik těchto tezí vyznávajících neziskovek do školství. Proti tomu nabízí Strejček návrat k onomu znalostnímu vzdělávání.
Pouze omyly a jejich napravování vedou ke kvalitnímu osvojení znalostí a dovedností
Dovolím si tu zacitovat pár vět z přednášky Ivo Strejčka, které přednesl při prezentaci knihy samotné:
„Vzdělávání a učení se je práce, a jako každá práce musí bolet, musí vyžadovat jistý vnitřní odpor a intelektuální námahu. Člověk v procesu vzdělání musí procházet trnitou cestou pokusů a omylů. Pouze omyly a jejich napravování vedou ke kvalitnímu osvojení znalostí a dovedností.
Tím se dostávám k zásadnímu sporu mezi zastánci tzv. výchovy k osvojování kompetencí a námi, kteří v ‚kompetenčním‘ školství vidíme neblahý odklon od školství založeném na získání a osvojení znalostí a dovedností.
Obhájci kompetenčního školství tvrdí, že:
- vývoj poznání i vývoj technologií jsou tak rychlé, že učit se znalosti postrádá smysl (považují to za příliš pomalý proces v rychle se měnícím světě);
- osvojit si kompetence je dostatečné k tomu, aby se žáci dostali k nutným informacím (zde jsme mimochodem zpět u digitálního vzdělávání a umělé inteligence).
Z tohoto postoje se odvíjejí všechny další (dnes již dobře viditelné) názory na vzdělání:
- není třeba se biflovat;
- vzdělávání je třeba zásadně provzdušnit;
- učení nazpaměť postrádá smysl, neboť fakta zastarávají;
- je třeba podstatně redukovat obsah vyučované látky, některé předměty samostatně postrádají smysl – je třeba je vhodnou formou integrovat do předmětů dalších, výuka má být dobrovolná, zábavná a příjemná;
- škola nemá stresovat;
- známkování je zbytečné;
- domácí úkoly jsou zakázány atd. atd.
Obhájci znalostního školství tvrdí, že člověk je jen tím, co obsahuje jeho paměť. Není třeba toužit po vzdělání encyklopedickém, je však zcela nutné vrátit se ke vzdělání založeném na získávání a osvojování znalostí. Čím více bude žákům nabízeno znalostí neměnných, časem prověřených, tím snadněji je budou schopni vsadit do kontextu a tím hůře se bude umělé inteligenci tyto lidi obelhávat.
Znalostní školství je založeno na vědomí, že úspěšná praxe může být podmíněna pouze kvalitní silnou vybudovanou teoretickou bází. I proto obhájci znalostního školství tolik lpí na náročnosti – škola musí být namáhavá, úkolem pedagoga je namáhavost nastavovat i vyžadovat, dokonce před žáky stavět úkoly a problémy obtížně řešitelné.
Znalostní školství, na rozdíl od kompetenčního, nevidí v žákovi klienta, jehož přání a pocity mají být vždy obslouženy. Žák není součástí ‚klientské entity‘, která má mít nárok na výlučné zacházení. Znalostní školství, na rozdíl od kompetenčního, klade důraz na řád, hierarchii, postupnost získávání znalostí (od jednoduchého ke složitému) i na autoritu (bez autority není možné žádného vzdělání úspěšně dosáhnout).“
Manipulace jako náhražka poznání
Z uvedených citací je zřejmé, co lze od knihy Iva Strejčka Na cestě k nevzdělanosti očekávat. Já jen dodám, že je to kniha bez diskuze potřebná, a to právě dnes, kdy se zmíněné manipulace stávají náhražkou poznání. Ony manipulace, ať už řízené politickými cíli, nebo provozované skrze umělou inteligenci, jednoznačně směřují k jevu, jejž Miroslav Ševčík nazývá stupidifikací. A dodejme: též k snadné ovladatelnosti. Nevědomý totiž neví, že se mu lže.
Čtěte také:
Maskovaná politická propaganda na školách
Indoktrinace dětí po česku aneb Falešný obraz akce Velký vlastenecký vibe (president edition)
Vznikla petice proti chystané indoktrinaci dětí v našich školách
